Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Čestmír Hofhanzl (* 1941  †︎ 2020)

Člověku, když je starý, zbývá jediná věc, že se za to, co dělal a jak se živil, nemusí stydět

  • narozen 9. října 1941 v Borovanech

  • otec označen za kulaka a internován v pracovním táboře

  • studium střední zemědělské školy v Táboře

  • zaměstnán v Ústředním zkušebním a kontrolním ústavu zemědělském

  • roční studium na Vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích, potom přestoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval biologii

  • roku 1971 ukončil studia biologie

  • pracoval ve zdravotnictví, v biochemické laboratoři ve Štole pod Vyšnými Hágy na Slovensku, v Jablunkově, Jihlavě, Zlíně a v Telči

  • během sametové revoluce v roce 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Telči a Jihlavě

  • v prosinci 1989 vstoupil do Občanské demokratické aliance

  • od roku 1990 poslancem České národní rady za Občanské fórum

  • po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde působil až do roku 1998

  • v březnu 1998 spoluzakládal Stranu konzervativní smlouvy

  • zemřel 5. ledna 2020

Čestmír Hofhanzl se narodil v Borovanech u Českých Budějovic 9. října 1941. Jeho otec sedlačil, ale zastával ve vsi také pozici řezníka a hostinského. Jak pamětníkovi vyprávěli rodiče, rod Hofhanzlů pocházel z rakouské hranice u Klikova, jeho praděda dělal mlynáře na říčce Dračici a prababička v Klikově založila hrnčířskou tradici. Protože většina obyvatel Klikova pracovala v 19. století v železárně, po jejím krachu mnoho obyvatel emigrovalo do Ameriky. Stejně tak i někteří příbuzní Čestmíra Hofhanzla.

Pamětník měl ještě tři sourozence, bydleli společně na samotě na kraji lesa. Německé jméno Hofhanzl přineslo rodině řadu problémů. Nejprve po zabrání Sudet v roce 1938 na ně němečtí okupanti vyvíjeli nátlak, aby se přihlásili k německé národnosti, a později, na konci války v květnu 1945, bylo německy znějící jméno velký problém pro ruského politruka. V obou případech hrozilo pamětníkovu tatínkovi zastřelení.

V polovině roku 1945 skončila válka a rodina Hofhanzlových se opět vrátila ke svému zaběhlému způsobu života. Čestmír Hofhanzl si pamatuje na první poválečné volby v roce 1946, kdy velká část sedláků volila komunistickou stranu. Jeho maminka se tomu velmi divila a tvrdila, že jim komunisté stejně všechna pole seberou. Opravdu se tak stalo o dva roky později. Po únorovém převratu byl na sedláky ve vesnici vyvíjen velký nátlak, aby vstoupili do zemědělského družstva. Protože byl pamětníkův otec ve vsi vážený člověk, všichni se oháněli tím, že do družstva vstoupí, až tam půjde i Hofhanzl.

„Když začali sedláky nahánět do družstva, tak se hájili a ohrazovali tím, že půjdou, až půjde Hofanzl. Hofhanzl do kolchozu nechtěl a mimoto si ve svojí hospodě občas otevřel hubu.“

Sedlák Hofhanzl tlaku odolal a jako kulak byl uvězněn v pracovním táboře. Sedláci ve vesnici do družstva vstoupili i bez něj. Matka Čestmíra Hofhanzla zůstala v hospodářství se čtyřmi dětmi sama. Bylo to velmi náročné období, protože dodávky, které musela rodina pravidelně odevzdávat, byly hodně vysoké. Rodině už potom téměř nezbývaly peníze na živobytí. Pamětník musel se svými sourozenci mamince samoživitelce pomáhat v domácnosti i na poli. Vzpomíná, jak s bratrem jezdili sami orat. Maminka jim jenom zapřáhla koně. Ve vsi se k nim všichni otočili zády, nikdo jim nenabídl pomocnou ruku.

„My jsme si museli ty práce rozdělit, někdy když jsme zlobili, já si pamatuju, jak máma plakala a hrozila, že od nás uteče. Nezapomenu, jak v zimě vstávala v půl páté a chodila doma krmit naše krávy. Nikdy jsem na to nebyl schopen zapomenout.“

Režim se mstil i na dětech – jeho starší sestru vyhodili před maturitou ze zdravotní školy a ostatní mladší sourozenci měli také zákaz dalšího studia. Čestmír Hofhanzl se zmiňuje o tom, jak při závěrečných zkouškách na základní škole seděl v komisi i inspektor, který dohlížel na to, aby nedostal vyznamenání. Po základní škole pamětník nastoupil do učňovské zemědělské školy a po roce se mu díky otcově známosti podařilo dostat na střední zemědělskou školu do Tábora. Když se to ve vesnici dozvěděli, požadovali jeho vyloučení, ale za Čestmíra Hofhanzla se naštěstí postavili učitelé. Nedostal sice prospěchové stipendium, ale mohl zůstat na škole a zakončit středoškolské studium maturitou. 

Po maturitní zkoušce se třikrát pokoušel dostat na vysokou školu. Mezitím pracoval v Ústředním zkušebním a kontrolním ústavu zemědělském. Po čtyřech letech konečně uspěl v přijímacím řízení na Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, i proto, že neměli dostatek uchazečů, a tak na dálkovém studiu příliš neřešili jejich kádrový profil. Po roce Čestmír Hofhanzl přešel na dálkové studium biologie na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a přitom dál pracoval v Ústředním zkušebním a kontrolním ústavu zemědělském.

Ještě za studií na Přírodovědecké fakultě poznal svou budoucí manželku, studentku medicíny na praxi v Táboře. Po svatbě se odstěhovali do Českých Budějovic. Brzy se jim narodila dcera a pamětník v roce 1968 úspěšně požádal o přestup na denní studium biologie. Současně s tím se mladá rodina přestěhovala na Slovensko do Štoly pod Vyšnými Hágy, kde jeho žena pracovala v tamní léčebně. V Tatrách zůstali tři roky, než pamětník v Praze dostudoval. Vždy trávil tři týdny z měsíce v Praze a potom za manželkou a dcerkou zajel na zbývající týden na Slovensko.

Srpen 1968 trávil Čestmír Hofhanzl s rodinou na Slovensku, jeho žena ho probudila ve čtyři hodiny ráno se slovy, že Rusové jsou tady. Pamětník chtěl vidět situaci na vlastní oči, a tak se rozhodl odjet do Prahy – vracel se stopem okolo vojenských kolon. V Praze se s okupanty pokoušel debatovat, chodil na manifestace a na Staroměstském náměstí ho málem Rusové zastřelili.

„Jedinečná tenkrát byla nějaká demonstrace k jugoslávskému velvyslanectví. Ty to nějak nepodepsali. Organizovala to univerzita, byla to nějaká demonstrace k jugoslávskému velvyslanectví a ty samozřejmě zavřeli a nikoho tam nepustili. Bylo zase vidět, jak se tam provokatéři snažili dobíjet. Já s několika hochama jsme bránili jugoslávské velvyslanectví.“

Pamětník byl i očitým svědkem smutečního průvodu s Palachovou rakví a vzpomíná na to, že v ulicích Prahy nebyl ten den vidět jediný policista. Komunisté podle jeho názoru chtěli nechat lidi odreagovat, protože po citech vždy přichází útlum.

Po ukončení studia na přírodovědecké fakultě se Čestmír Hofhanzl přestěhoval do Jablunkova, kde pracoval v laboratoři v plicní léčebně. Čtyři roky odolával vstupu do komunistické strany i Revolučního odborového hnutí. I kvůli tomu měl stále problémy s primářem léčebny, což vyvrcholilo tím, že ho pamětník fyzicky napadl. Protože se jednalo o politicky činného člověka, bylo to klasifikováno jako napadení veřejného činitele a vyšetřování incidentu se táhlo čtyři roky, až do amnestie v roce 1977.

„To se táhlo asi čtyři roky. Nejdříve jsem byl vyšetřovaný v Třinci. V Třinci, když jsem byl u toho prvního vyšetřování, tak vyšetřovatel mi řekl, že mám šanci na pět let. Marša dělal předsedu ROH, byl jako veřejný činitel a za napadení veřejného činitele že můžu jít na pět let. Já jsem tenkrát odpověděl, pane kapitáne, já si nedělám iluzi o našem soudnictví. Já vím, že když budete chtít dělat kariéru, tak já těch pět let dostanu. Já si to, pane kapitáne, odsedím. Na tohle nikdy nezapomenu. Dál jsem se odmítl o tom bavit, nemám chuť dál vypovídat.“

Po vleklých sporech s vedením léčebny z ní odešel a pracoval například jako správce tenisových kurtů. Nakonec nastoupil do laboratoře funkčního vyšetřování v Jihlavě a pracoval i v laboratoři ve Zlíně a v Telči.

V listopadu 1989 se aktivně zapojil do politického hnutí a v Telči a Jihlavě se podílel na zakládání Občanského fóra. Jako jeden z prvních vstoupil do nově založené strany Občanská demokratická aliance (ODA), které zůstal věrný mnoho let. Za Občanské fórum a později za ODA působil ve výboru pro životní prostředí v České národní radě, kde se zabýval hlavně zemědělskou tematikou. Po vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 se stal poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde obhájil mandát i v roce 1996. Po vyslovení nedůvěry vládě Josefa Tošovského ze sněmovny odešel. Politiku však úplně neopustil a v březnu 1998 spoluzakládal Stranu konzervativní smlouvy. Je autorem knihy Smutná bída našeho času a poskytl rozhovory pro knihu: Tak pravil Čestmír Hofhanzl. Dnes žije ve zrekonstruovaném mlýně u Telče.

Čestmír Hofhanzl se celý život snažil jednat čestně a podle svého nejlepšího uvážení a svých dřívějších kroků ani po mnoha letech nelituje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jana Bruthansová)