Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Šimon Hlavatý (* 1958)

• narodil se 4. června 1958 v Turnově

• v dětství a mládí ovlivněn rodiči – komunisty

• vystudoval gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

• na konci 70. let vedl místní SSM

• během normalizace členem uměleckého a duchovního undergroundu

• učitel na malotřídce v Žibřidicích, posléze kvůli ideologickým problémům přeložen do Radostína

• počátkem 90. let kolotočář v Polsku po dobu 2 let

• od roku 2005 je řeholním bratrem - dominikánem v klášteře v Jablonném v Podještědí

Svazák, učitel, kolotočář, kotelník, zahradník, pomocný dělník, knihovník, řeholník. Karel Šimon Hlavatý prošel během života spoustou různých povolání a jako člověk hledající také mnoha duševními zvraty. Vyrůstal v  komunistické rodině: „Že existuje Bůh jsem si uvědomil během jedné přednášky z vědeckého ateismu. Pokud něco neexistuje, nemusíme to dokazovat.“

Rudej sever

Karel Šimon Hlavatý se narodil 4. června 1958 v Turnově. „Rudej sever. U nás v rodině byli komouši všichni. Máma, táta, děda, babička a strýc,“ říká pamětník, který vyrůstal Radimovicích asi tři sta metrů od zámku Sychrov v severních Čechách. Rodinné zázemí a světonázor jej formovaly (ale jak?), ale víc krajina a knihy. Polovinou jeho vyprávěním se vine leitmotiv poklopu, pod kterým se v době vlády komunistické strany žilo bez možnosti nahlédnout dále než za roh rodné vsi či stránek Rudého práva.

Karel prožil v kulisách zámku Sychrov malebné dětství. S kamarády běhali po lesích (se sovami), kde se ještě občas dala najít německá dýka či helma - tichá mementa válečných hrůz. V čisté vodě rybníka plavali čolci, na polích poskakovaly čejky, koroptve. V obci bylo také kino, kde se v polovině 60. let promítaly dobrodružné filmy nejen sovětské či jinak ideově spřízněné provenience. „Chodili jsme na Vinnetoua a pak na všechny ty béčkový americký westerny. Vrcholem pak byla Kleopatra s Taylorovou v hlavní roli,“ říká Karel Šimon, jehož babička si tehdy přivydělávala tím, že s dvoukolákem jezdila na nádraží pro kovové kotouče s filmy, na které pak do kina chodil její vnuk.

K filmu měl Karel blízko odmala. Když se na Sychrově natáčel Weiglův Radúz a Mahulena s Janem Třískou v hlavní roli, Karel s kamarády se k tomu nachomýtli. Filmaři potřebovali na chvíli podržet koně za uzdu a kluci jim ochotně vypomohli: „Dostali jsme za to deset korun a to byly tenkrát velký prachy.“ V půlce „osmdesátých“ hrál v dokumentárním filmu (scénář B. Blažek, hudba A. Vitouš) -jelikož režisér emigroval do USA, film zakázali. V devadesátkách si „zahrál“ s Timoty Daltnem v „Kosmetička a zvíře“.

Iditě damoj!

Celospolečenské uvolnění poměrů koncem 60. let vyvrcholilo Pražským jarem – pokusem zmírnit režim a urychlit proces demokratizace. Reakce vedení Sovětského svazu přišla záhy. Dne 21. srpna překročila hranice Československa vojska Varšavské smlouvy. Karel byl v tu dobu s otcem na dovolené u Lipenské přehrady. „Ráno u snídaně se pod šálky na kafe objevily ubrousky s nápisy: ,Saldaty, iditě damoj!´My už jsme v tu dobu měli ve škole ruštinu, tak jsem si to mohl přečíst. Drsný pak bylo projíždět hlavním nádražím v Praze, sice je to tři sta metrů od muzea, ale ta atmosféra tam žila, všude stáli kluci se samopalama,“ říká Karel Šimon Hlavatý, který tyto pohnuté události vnímal dětským pohledem jako podivnou směsici strachu a dobrodružství. Karlův otec byl brzy nato během prověrek vyloučen ze strany pro pasivitu. Až dosud pracoval jako obchodní cestující pro liberecký Skloexport. Ovládal sedm jazyků a projezdil téměř celý svět. Poté, co přišel o členství ve straně a o práci, nemohl dlouho najít zaměstnání, až skončil na podřadné dělnické pozici. Dva roky nato zemřel na selhání ledvin.

Karel se po skončení základní školy v roce 1973 hlásil na gymnázium, ale to se neobešlo bez komplikací. Přesto, že byl otec po smrti, režimu stále vadilo jeho vyloučení pro pasivitu. Syna nakonec přijali, do věci se vložila matka, která členkou komunistické strany zůstala až do sametové revoluce a ještě nějaké roky po.

Co mi to vytejká z močový trubice

„Na gymplu v Turnově v tu dobu ještě doznívaly zlatý šedesátky. Měli jsme pár mladých holek – učitelek, co se ještě vezly na tý vlně. Ale třeba taková ruštinářka, ta nám dávala zabrat,“ říká Karel Šimon Hlavatý, který se v době gymnaziálních studií stal na několik měsíců předsedou místní mládežnické organizace SSM. Odmala tíhl spíše k duševním činnostem, začal psát sloupky do časopisu Mladý svět („drby“ z venkova). „Odmala jsem byl nepraktický dítě, po otci. Táhlo mě to k duševní činnosti, a tak jsem začal psát básničky. Brzy jsem ideologický žvásty do Mladýho světa vyměnil za poetický příspěvky. V Mlaďáku bylo tehdy pár zajímavejch lidí, třeba mladej Roman Lipčík,“ vypravuje pamětník, který v první polovině 70. let založil kapelu s příznačným názvem – Sychrovští pavouci. Jeho svazáctví bylo tehdy ku prospěchu. Pavouci hráli punkově - undergroundovou hudbu – pod hlavičkou svazu mládeže . Nehráli na tancovčkách, ale na koncertech.: „Co mi to vytejká z močový trubice, co to tam do žlábku zlatitě teče,“ duněly sokolovnou texty, za něž by se nemusel stydět ani Egon Bondy.

I svině se zachovala dobře

Karel Šimon Hlavatý nemá rád černobílé vidění, s jakým se často setkáváme zejména při hodnocení historických událostí, ať už jde o husity či komunisty. „Nesnáším to zpětný hodnocení a posuzování, kdo měl nebo neměl podepsat Chartu 77 nebo Antichartu. Nesnáším to chytráctví dnešní doby, kdy každej ví, jak se před padesáti lety mělo žít. Třeba když mne kvůli otcově černýmu puntíku nechtěli vzít na vejšku, tam jsi musel mít asi šest potvrzení místního KSČ, tak se o mě zasadil místní předseda, komouš jako poleno, říkali mu Mao. A dostal jsem se. Je to komplikovaný, tehdy se třeba svině zachovala dobře,“ říká Karel Šimon, který v roce 1981 získal diplom na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem.

Muslim, jogín, katolík

Vysoká škola však pro Karla neznamenala jen získání titulu. Dostal od ní mnohem víc. Ač dosud ateista a vlažný svazák (se sociálním cítěním), uvěřil v Boha. Během přednášky z vědeckého ateismu. Bylo mu podezřelé, že Stvořitel, coby neexistující věc, dostává tolik pozornosti ve zcela materialistickém pojetí výuky. A začal jej hledat. Myšlenky se mu začaly spojovat dohromady. Uvědomil si, že kdysi četl knihy Karla Maye, situované do arabských zemí. Přečetl si tedy Korán, který na něj silně zapůsobil. Vedle toho knihu Tao – na vojně. Zkoušel jógu a cvičil karate. Až jej osud zavedl do ústecké čtvrti Trmice – sociálně vyloučené lokality s převážně romskými obyvateli: „Můj známý mne poslal za Karlem Otčenáškem [kněz a pozdější arcibiskup, který si v komunistických kriminálech odseděl jedenáct let], se kterým jsme se spřátelili a přátelé jsme zůstali až do jeho smrti. V Trmicích byl Otčenášek za trest. On mne tehdy dovedl až ke křtu.“

Na vojně se Karel rozhodl odejít ze SSM.  Přijímač prožil u letectva ve slovenské Kuchyni a zbytek času pak u posádky v Hradci Králové. Jeho odchod ze SSM nebránil tomu, aby z něj udělali kádrováka. „To jsem si mohl číst ve vlastních spisech, proč mám zakázaný povýšení. Pořád vadil fotrův černej puntík za pasivitu a nejspíš už začínalo taky vadit náboženství, někdo mě prásknul, že si místo vojenský příručky čtu Bibli, obě knihy totiž měly stejnej formát a velikost,“ usmívá se pamětník, který poté, co v roce 1983 opustil kasárna, nastoupil jako učitel na malotřídce v Žibřidicích – vesnici asi patnáct kilometrů od Liberce.

Učitel v podzemí

Druhou polovinu 80. let prožil Karel Šimon na dvou židlích – jako učitel a zaměstnanec státu.  A vedle toho se intenzivně přátelil s lidmi podzemí. Byl častým hostem na různých farách, od husitských po katolické, kde tehdy bujel intelektuálně – duchovní underground. (Především J. a B. Ladovi v Kryštofově údolí, A. a J. Lukešovi v Českém Dubu, Š. Klásek v Liberci, dominikáni v Jablonném.) Čas od času se ze severu vypravil do Prahy na umělecky zaměřené poloilegální akce. Korunou těchto návštěv pak bylo setkání s  Bobem, Sašou Berkovou, Ivanem Vyskočilem, M. Horníčkem .  A přece pak Karlova poezie spatřila světlo světa - počátkem 80. let se spřátelil s pozdějším emigrantem a redakčním spolupracovníkem Pavla Tigrida Markem Skolilem, který mu samizdatovou cestou v Paříži vydal sbírku básní Imaginární svět. (druhé vydání nakladatelství Světlík - Pacák).

Karel Šimon v Praze navštěvoval psychoterapeutické seance Jitky Vodňanské (od roku 1977 manželka hudebníka Jana Vodňanského), ale i muzikoterapii s jinými lektory. Další okruh byl – například hudebník Jiří Stivín či sociální ekolog Bohuslav Blažek: „Na tyhle semináře dost pravidelně vtrhli fízlové. Masakr. Jednou nás zmastili, byl to takovej happening, my jsme zrovna leželi na zemi a obkreslovali se a fízlové mezi náma chodili s obuškama,“ říká Karel Šimon, který to neměl lehké ani v zaměstnání. V Žibřidicích, kde tehdy učil, jej někdo udal za to, že má ve třídě pověšený kalendář s barokními obrázky: „A na některejch byl samozřejmě i Syn tesařův. To vadilo, tak mě okamžitě přeložili jinam, pod důslednej stranickej dohled soudružky ředitelky v Radostíně.“

Protože měl ještě z dob povinného družebního dopisování přátele v Sovětském svazu a zároveň miloval básníka a šansoniéra Vladimíra Vysockého, vypravil se Karel do Moskvy hned dvakrát. V roce 1983 a potom o tři roky později: „Byl jsem tam před Gorbim a po Gorbim [Michail Gorbačov, politik, propagátor tzv. perestrojky – tedy změn k otevřenosti a rozvolnění poměrů, polistopadový prezident SSSR]. Byli tam fantastičtí lidé. Strašně mi dnes vadí ta optika, že Rusové jsou svině. Nejsou. Ti obyčejní lidé tam byli skvělí a s ohromným srdcem,“ říká Karel Šimon, který v Moskvě na Vagaňkovském hřbitově navštívil hrob Vladimíra Vysockého a dodává k tomu: „Bylo tam víc kytek než u Lenina.“

Kříž místo rudé hvězdy

Měsíc před sametovou revolucí vstoupil Karel Šimon podruhé do stejné řeky – v domnění, že se bude moci v undergroundu pohybovat svobodněji, podal přihlášku do organizace Pionýr. Vedle toho podepsal Několik vět a také petici aktivisty Augustina Navrátila - Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů. Že je režim u konce s dechem si naplno uvědomil, když ředitelka radostínské školy, kovaná komunistka, která jej několik let systematicky šikanovala, ze dne na den převlékla kabát: „Ona měla manžela zlatníka a od něj na krku pěticípou hvězdu ze zlata, osázenou rudými granáty. Když jednoho dne přišla do školy a místo ní měla na hrudi křížek, bylo mi všechno jasný.“

Tvrdý chleba světských

Ke kantořině Karel Šimon nalezl plný a jistý vztah až po mnoha letech. Během svých učitelských začátků dokonce dostal místo pugétu na konci školního roku kytici vázanou z kopřiv. Psal se rok 1991 a kolem Radostína jely maringotky „Bylo mi z toho všeho školství tak na blití, že jsem se k nim přidal, ke světským, a dva roky s nimi jezdil,“ říká pamětník, který na pouti s maringotkami a kolotoči procestoval Polsko, často za dramatických okolností. „Světští měli tvrdý zákony, pravidla. Kolikrát se servali, pobodali mezi sebou. Navíc devadesátky byly charakteristický tím, že bylo všude hodně skinheadů. A světští jsou napůl Cikáni. V Polsku to bylo drsný, kolikrát na nás naběhli, v ruce trámy, a mlátili. Já jsem měl štěstí, bratranec našeho principála si mne oblíbil a dělal mi anděla strážného. Jak se to začalo řezat, vždy mě někam zamknul. Vůbec to byly drsný časy. Na den jsi měl tři litry vody, v tom ses musel umýt, uvařit kafe, polívku, se zbytkem vytřít podlahu maringotky. Když jsi to nezašpuntoval a někam se jelo, voda vytekla a měl jsi smůlu,“ vzpomíná Karel Šimon, který po dvou letech strávených na polodivokých cestách znovu zatoužil po klidu kantořiny.

Kotelník mnichem

Karel Šimon Hlavatý o sobě tvrdí, že rád přemýšlí vlastní hlavou, po svém – a díky tomu má problémy. Poprvé odešel ze školství sám již ke zmíněnému lunaparku, zhruba o deset let později, ve Slaném dělal zahradník. Pokud si někdo myslí, že „revoluce“ změnila (ve školství) něco k lepšímu – staré struktury převlékly kabáty a dál by „šikanován“.  „Vadil jsem jim. Když moc myslíš, jsi nebezpečnej,“ dodává k tomu. Několik let potom pracoval jako topič. „Měl jsem to úplně naopak než někteří disidenti. Ti makali v kotelnách za totáče, zatímco já jsem byl svazák. V devadesátkách se stali svazáci z nich, akorát s modrou knížkou. A ze mě zas kotelník,“ usmívá se pamětník.

Protože je většinu svého života člověkem hledajícím, vstoupil Karel Šimon, jenž předtím prožil intenzivní vztah se ženou, kterou miloval a která zemřela při zemětřesení. Devadesátá léta byla ve znamení poesie (a především psaní do periodik), sebevzdělávání, a dál undergroundu. V roce 2005 je přijat do řádu dominikánů. Jeho civilním zaměstnáním při řeholním životě byla knihovna, charitní domov pro seniory či psychologická podpora vězňů. Postupně prošel kláštery: Olomouc, Plzeň, Praha. V roce 2022 žil ve farnosti v Jablonném v Podještědí, v kraji svého dětství a mládí. „Kruh se uzavřel. Na sever se mi zpátky nechtělo, Praha mi vyhovovala i tím, že jsem si oblíbil dokumentární černobílou fotografii a našel si okolo ní komunitu přátel. Měl jsem pocit, že do Jablonného jdu jen zemřít, ale když jsem se s tím vyrovnal, jsem tu spokojenej. Jsem v důchodu, fotografuju a je mi dobře,“ uzavírá Karel Šimon Hlavatý.