Jitka Vodňanská

* 1944

  • „Vznikla taková skupina aktivistů, lidí, kteří se rozhodli starat se o lidi zraněné na Národní třídě. Byl tam chirurg, internistka, já jako psychoterapeutka, Michal Vančura jako psychoterapeut a ještě jeden lékař. Rok probíhala taková skupina u Apolináře, kam chodili lidi každý týden. Ti lidé měli trauma. Buď ze samotného zážitku… to trauma jsem měla i já, protože jsem samozřejmě na té Národní byla a jsem prťavá, tak jsem měla pocit, že mě tam udupají. Bylo to prostě traumatické. Takže dodnes nemůžu být ve velkém davu lidí. Během toho roku pak chodili lidé, kteří měli trauma z toho, že neuměli unést štěstí. Neuměli unést svobodu, změnu zaměstnání nebo ztrátu rodiny. Protože ty rodiny se rozpadaly. Jedna část byla třeba komunistická, druhá svobodomyslná.“

  • „Tam byla spousta polí, kde jsme si mohli orat. Já literární a výtvarné umění až tak neznala, to spíše muziku, a ten Václav byl vzdělaný ve všech oblastech. Tak jak to vidíme v těch jeho hrách, jeho neobyčejně zajímala lidská duše. Takže se mnou chodil i do Apolináře na moje semináře. Já jsem dělala neverbální techniky. Založila jsem muzikoterapii v naší republice. Měla jsem kdysi na Barrandově nějaký seminář s režiséry. Nějaký workshop. Václava jsem tam vzala. Oni ho tenkrát neznali, tehdy ještě nebyl známý. Dělal tam s námi nějaké věci, role, divadla, dělal vláček… Velmi ho zajímala zákoutí lidské duše a to je moje naprosté hobby. V tom jsme měli stejnou vášeň pro společnou věc. Když jsem později začala meditovat, měla jsem různé přesahy do mystična. Dělala jsem také holotropní dýchání a to ho velmi zajímalo. Zajímaly nás lidské osudy. Byl by býval chtěl být přítomný i na mých psychoterapeutických sezeních, ale to samozřejmě nebylo možné.“

  • „Jako k prvnímu jsme jeli k Láďovi Lisovi, disidentovi, do Pekla. Bylo to přátelské, protože celá ta rodina byla velmi přátelská. Já jsem u nich nějakou chvíli i bydlela, starali jsme se jim o zvířata... U večeře nastoupilo komando asi osmnácti lidí. Byly tam děti, bylo to dramatické. Obestoupili dům. My jsme samozřejmě měli spoustu disidentského materiálu. Zatkli Láďu Lise a Václava. My jsme s Alenou, ženou Ládi, vyběhly zadním vchodem. Měla jsem klíčky od auta, takže jsme z auta vybraly všechny materiály, které byly v nějakých pytlích a taškách, a strkaly jsme to melioračních rour. Mezitím oni udělali domovní prohlídku a odvezli ty dva. Protože my ženy jsme nebyly podstatné. Podstatní byli ti dva disidenti. A byly tam dvě malé děti, já jako teta, tak jsem se šla s Alenou postarat o děti, ale mezitím jsme s Alenou ukryly ty věci. Václav měl osmačtyřicítku klasickou. Byl tam taky Jirka Dienstbier. Po dvou dnech přijeli na chalupu Lisů i s Jirkou Dienstbierem a oslavovalo se, že je nezavřeli. Nikdy se totiž nevědělo, jestli tam zůstanou půl roku, čtyři roky, nebo dva dny. To byl první den dovolené.“

  • „To jsou takové až dětské strachy, protože si velmi vzpomínám na tu Konviktskou. Bylo to dopoledne, nebyli tam ještě žádní kamarádi. V nějakém druhém podzemí mě vedl takovej úchylnej typ. Byly otevřené všechny ty cely a on mě vedl někam do zadní cely a on na mě koukal kukátkem. Musela jsem se svléknout, pak tam přišla nějaká bachařka a musela jsem dělat dřepy, jestli něco nemám. Jsem trochu klaustrofobní, takže všechny takové ty dětské strachy a fobie se v té chvíli najednou vrátí. Protože člověk opravdu neví, co s ním bude. Ta nejistota je paradoxně nejtěžší. Když už jsem seděla na výslechu, tak jsem paradoxně byla ráda, že jsem z té cely venku. Pak ale následovala nějaká gynekologická prohlídka, píchli mi chlorpromazin, což je neuroleptikum, abych vypovídala. Bylo mi po něm úplně šíleně. Pak mě strčili do cely se dvěma ženami a jedna byla pozdější partnerka Ivana Havla a ta druhá pomáhala Petrovi Uhlovi s dětmi a ta se později ukázala jako nasazená fízlyně.“

  • „Zavřeli mě v roce 1979, když byl proces s mými kamarády, tak jsem přijala u městského soudu na Karlově náměstí od bratra, od Jana Dienstbiera, nějaký sešitek, kam si tajně psal něco z toho procesu. Měla jsem to dát dál. Potulovala jsem se tam po chodbě, a když jsem vyšla ven, že to někomu předám, byli tam nějací dva, kteří mě u vchodu chytli a vsadili do auta. Odvezli mě do Konviktské, kde jsem měla asi jedenáctihodinový výslech. Bylo to nepříjemné. Měla jsem nucenou gynekologickou prohlídku a musela jsem být nahá, dělat dřepy a tak dále. Bylo to setkání s něčím, na co člověk opravdu nebyl připravený. I když to ti kamarádi říkali, tak přece jen to bylo drsné. Když jsem vyšla ven, stál tam Jan s Tomáškem. Tomáš na mě volal maminko, a já jsem musela sednout do auta. To se opravdu dělo mnoha a mnoha přátelům. Ve světle jiných tohle není drama, ale pro mě to drama bylo. Protože mi řekli, že dostanu mnoho let, a spoustu let ti mí kamarádi dostali. Nutili mě říkat něco, co jsem říkat nechtěla, a hlavně jsem u sebe měla nějaké ty dokumenty, které jsem měla předat Svobodné Evropě, a to se tedy nepodařilo - to mi všechno zabavili, nějaký notýsek se všemi adresami a tak.“

  • „I ten náš výcvik, kde jsem se ocitla v roce 1972, tvořili lidi, kteří byli mého věku, nebyl tam nikdo mladší. Dnes tam chodí daleko mladší. Ale já jsem tehdy byla mladá, byli tam však lidé, kteří už byli psychiatři, doktoři, nebyli tam studenti psychologie nebo pedagogiky. Bylo to pro mě obrovsky objevné a úplně mě přetvářející. Jak jsem přišla z jiného oboru a oni mě tam přijali, tak to bylo strašně těžké a zpočátku jsem byla ta, co tam přináší hodně svých osobních problémů. Ty tam přinášeli samozřejmě všichni, ale já jsem byla takové naivní trdlo, takže jsem toho pravděpodobně přinášela víc.“ – „O tom ty výcviky ale právě jsou, ne?“ – „Ano, ale byl tam člověk – a můžu říct jeho jméno – byl to doktor Eis, který neřekl skoro nikdy nic, a jak se později ukázalo, tak byl fízl. Byl v té naší malé skupině a bylo to pak hodně zajímavé, když jsem byla u výslechu. Dovídala jsem se z výslechů o sobě věci, které jsem tak běžně neříkala. A po letech jsem se dověděla, že to byl Zdeněk Eis, kdo tam s námi seděl, a zřejmě byl tedy informátor.“

Fízlové byli i mezi těmi, kteří měli lidské duše léčit, a ne jim ubližovat

1960
1960
zdroj: Pamětník

Jitka Vodňanská, rozená Schánilcová, se narodila 12. listopadu 1944 v Praze do rodiny právníka Václava Schánilce a jeho ženy Olgy, za svobodna Monastyrské. Otec pocházel z jižních Čech, matka z Ukrajiny. Rodina se po válce přestěhovala do Blatné, kde Jitka prožila dětství a mládí. V roce 1961 odešla do Prahy studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor antropologie, kterou absolvovala v roce 1966. V následujících dvou letech politických změn Jitka procházela osobní krizí. Absolvovala dvě zásadní cesty na Západ a v Německu, kde pracovala jako pomocná síla v nemocnici, našla své životní poslání: pomáhat lidem. V roce 1969 si ji v konkurzu vybral Doc. MUDr. Jaroslav Skála do svého týmu v protialkoholní léčebně u Apolináře. V následujících letech absolvovala studium psychologie a několik psychoterapeutických výcviků, terapeuticky pracovala s alkoholiky, ze Střediska pro děti a mládež, které jí docent Skála svěřil, časem vytvořila Středisko pro psychoterapii a rodinnou terapii, které pracuje dodnes. V roce 1977 se provdala za spisovatele a písničkáře Jana Vodňanského a porodila syna Tomáše. Rodina žila v disidentských kruzích, pořádaly se u nich bytové přednášky, Jan kvůli podpisu Charty 77 přišel o příjmy. V roce 1979 prožila Jitka první drsný výslech, vydírání a domovní prohlídku. V polovině osmdesátých let, již jako rozvedená, se sblížila s pronásledovaným disidentem Václavem Havlem a jejich vztah přetrval do počátku 90. let. V listopadu 1989 spoluzakládala Občanské fórum na pracovišti u Apolináře a stála například u zrodu skupiny profesionálů, kteří se starali o lidi traumatizované nejen při demonstracích na Národní třídě, ale i prudkými změnami ve společnosti. V roce 1992 kandidovala do Federálního shromáždění za ODA, později už se ale od politiky distancovala. Porevoluční období přineslo do jejího života nové profesní a seberozvojové výzvy, jejím duchovním domovem se stala Barma, kam cestuje každý rok. Kromě privátní praxe stále pracuje u Apolináře ve Středisku pro mládež a rodinnou terapii.