Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Hekele (* 1947)

• narozen 21. listopadu 1947 v Olomouci

• v roce 1944 jeho matka Žofie Hekelová debutovala románem Aigen

• v roce 1948 matce vyšel román Obyčejné děvče

• na protest proti nespravedlivému uvěznění básníka Václava Renče Žofie Hekelová v roce 1951 vystoupila z KSČ

• matka čelila perzekuci v zaměstnání a nemohla publikovat

• v roce 2020 vyšel sborník, který připomíná literární tvorbu a životní osudy Žofie Hekelové

• v roce 2021 bydlel Martin Hekele v Zábřehu

V roce 1944 vyšel román Aigen. Tento baladický, psychologický příběh Žofie Hekelové byl vřele přijat čtenářskou veřejností i odbornou kritikou. O čtyři roky později nadějné spisovatelce vydali další román Obyčejné děvče. Jenže v roce 1951 Žofie Hekelová na protest proti nespravedlivému uvěznění literárního přítele básníka Václava Renče vystoupila z KSČ. Následovala perzekuce v zaměstnání a v podstatě znemožnění její další literární činnosti. Nikdo už totiž její další díla nechtěl vydat. A právě nejen na nelehký životní osud této téměř zapomenuté spisovatelky vzpomíná její syn Martin Hekele.

Aigen

Martin Hekele se narodil 21. listopadu 1947 v Olomouci jako jediné dítě rodičům Františkovi a Žofii. Jeho rodiče se seznámili v zaměstnání ve vlčické papírně a vzali se v roce 1939. O rok později poslali Žofii Hekelovou na rok na nucené pracovní nasazení na hospodářství v rakouském Tyrolsku, které bylo tehdy přímou součástí nacistického Německa. Právě toto prostředí ji inspirovalo k sepsání prvního románu Aigen, který vyšel ještě za protektorátu v roce 1944. Kniha byla vřele přijata, jak ilustruje část odborné kritiky Jana Macháně uveřejněné v září 1944 v Lidových novinách: „Celá kniha je vyprávěním bohatých proměn a dramatických zvratů. Veliká členitost dějová je kompozičně ucelena, zachycena čistou řečí silné jímavosti citové i myšlenkové a velké únosnosti sdělovací, která se působivě vyrovnává s dějovou dynamikou. Přes veškerou vzrušenost a spád je to kniha vzácné vyrovnanosti, promyšlenosti, zákonitosti, která u debutantky překvapuje dvojnásob, neboť je důkazem toho, že autorka se nedala látkou strhnout, ale naopak, že ji dovedla pevně uchopit, ujasněně vidět a čistě zachytit stylisticky.“

Už rok předtím vysílali její hru Bloudění a rozhlasové pásmo o Lošticích. V roce 1948 vyšel Žofii Hekelové druhý a poslední román Obyčejné děvče.

Neprošla prověrkami

Krátce po ukončení druhé světové války Žofie Hekelová plná nadějí vstoupila do komunistické strany. „Věřila tomu, že je to lepší budoucnost a že se to všechno spraví a že se všichni začnou mít dobře a začne taková ta sociální idylka,“ dodává její syn Martin Hekele. V té době byla Žofie Hekelová členkou Moravského kola spisovatelů, v němž se seznámila s několika významnými osobnostmi. Martin Hekele vzpomíná, že je často doma navštěvovali umělci jako například loštický malíř Hugo Šilberský, spisovatel Vojtěch Martínek a Martin Strouhal, básník a prozaik Josef Koudelák, spisovatel František Kožík nebo básník Václav Renč se svou manželkou Alicí.

Po komunistickém převratu se ale Václav Renč ocitl v nemilosti režimu a v roce 1951 byl v procesu s katolickou inteligencí odsouzen na pětadvacet let vězení „Máma věděla, že všechno, co mu tehdejší režim a soudy kladly za vinu, byla lež,“ vzpomíná pamětník, jehož matka tehdy na protest vystoupila z komunistické strany.

V roce 1958 z rozhodnutí byra ÚV KSČ v podnicích po celé republice proběhly prověrky, které měly za cíl odstranit z řídícího a mocenského aparátu „politicky a třídně nespolehlivé zaměstnance“. Odhaduje se, že to tehdy postihlo na padesát tisíc lidí. Žofii Hekelovou po prověrkách propustili z funkce ekonomky ve vlčické papírně a přeřadili k nádvorní četě. „Zametala dvůr, uklízela, dělala u zedníků. Dodnes pamatuju, jak přidávala do míchačky,“ vzpomíná pamětník a dodává, že z místa vedoucího úpravy a expedice papíru byl tehdy propuštěn i jeho otec, který pak nastoupil na dělnický post do loštické Metrie.

V roce 1961 se rodina přestěhovala do Mohelnice, kde její manžel tehdy pracoval jako vedoucí vlastivědného muzea. Žofie Hekelová získala místo účetní v cihelně, posléze jako ekonomka jednotného zemědělského družstva (JZD).  Žofie Hekelová i nadále psala. Ale vyšla už jen povídka Prověrka, kterou uveřejnil brněnský časopis Host do domu v roce 1958. „Pokusila se udat svoje další povídky a všude byla s díky odmítnuta. Už na ní vyšel cejch nepřítele režimu.“ I styky se spisovateli se postupně rozplynuly. V kontaktu zůstala pouze s Alicí Renčovou a pravidelně si dopisovala s Františkem Kožíkem.

Ke stému výročí narození vyšel sborník

Martin byl jediným dítětem svých rodičů a své dětství hodnotí jako idylické. Hodně času trávil čtením knih, kterých byl v rodinné knihovně bohatý výběr. Až do svých sedmi let ale bydlel u prarodičů z matčiny strany a domů dojížděl jen na prázdniny a víkendy. „Do svých pěti let jsem mluvil jen německy,“ naráží pamětník na německý původ své babičky, s níž trávil většinu času. Po absolvování první třídy v Pavlově se Martin natrvalo vrátil k rodičům. Po základní škole pak vystudoval ekonomický obor na střední škole SZTŠ Mohelnice. V říjnu 1968, dva měsíce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nastoupil na dvouletou prezenční vojenskou službu jako kreslič velitelství divize v Havlíčkově Brodě. Jak sám říká, o politiku se nezajímal a události kolem okupace a následné normalizace ho osobně nijak nezasáhly.

Po návratu z vojny pracoval jako zootechnik ve Zvoli a poté v Rovensku. V roce 1972 se oženil s Libuší Křesinovou a v průběhu dalších dvou let se jim narodila dcera Kateřina a syn Martin. V Zábřehu pak rodina postavila dům, v němž bydleli od roku 1977. V zaměstnání Martin Hekele postoupil na vyšší post do funkce ekonoma práce a mezd (PaM). V té době také vstoupil do komunistické strany, jejíž členem zůstal až do sametové revoluce. „Neskrývám to, i když byly okamžiky, kdy jsem se s tím nechlubil. Tenkrát jsem to konzultoval s maminkou a ona říkala: ‚Ty, bude lepší, když to podepíšeš a vstoupíš. Do jisté míry si tak vykoupíš moje hříchy a usnadníš si život.‘ V žádným případě bych nemohl dělat pamáka v družstvu, kdybych nebyl členem komunistické strany. V té době se to ještě vyvíjelo tak, že jsem byl kádrovou rezervou na hlavního ekonoma družstva, přestože jsem neměl vysokou školu, ale asi jsem v té době něco uměl,“ vysvětluje pamětník důvody vstupu do strany, v níž byl pouze řadovým členem. I přes své členství přivítal sametovou revoluci a na náměstí v Zábřehu se v davu účastnil protirežimních demonstrací. Posledních 18 let aktivního zaměstnání Martin pracoval na různých pozicích na úřadu práce jako státní zaměstnanec.

V té době jeho matka Žofie Hekelová bydlela se svým druhem Josefem Hönichem v Pavlově- Lechovicích. V roce 1967 se totiž rodiče pamětníka rozvedli. Po pádu komunismu se v několika vydavatelstvích snažila udat své romány, ale neúspěšně. Zemřela v roce 1993. V roce 2020 u příležitosti jejích nedožitých stých narozenin vyšel sborník, který připomíná její literární tvorbu a životní osudy. Na jeho vzniku spolupracoval i Martin Hekele, jehož nynější snahou je připomenout její dílo a znovu vydat román Aigen.

 

VŠETIČKA, F., Spisovatelka Žofie Hekelová. Ke stému výročí narození moravské autorky (1920–1993), Olomouc 2020.