Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Havránková (* 1937)

Jako dcera kulaka se nedostala ke svému vysněnému oboru

  • narodila se 16. února 1937 v Městci Králové

  • se třemi sourozenci vyrůstala na rodinném statku ve vsi Malá Strana

  • pamatuje si na druhou světovou válku, kdy se její rodina musela při přeletu letadel ukrývat v poli

  • od útlého dětství musela pomáhat v hospodářství

  • jako dcera kulaka nemohla studovat ochranu rostlin

  • rodiče byli roku 1957 po letech nátlaku donuceni vstoupit do JZD

  • později vystudovala střední ekonomickou školu

  • celý život působila na administrativních pozicích

  • po roce 1989 byla pole z rodinného hospodářství Olze Havránkové a jejím sourozencům vrácena zpět

Olga Havránková žije se svým mužem v úhledném domku v Brandýse nad Labem. Je obklopen velkou zahradou, o kterou se ve svých 84 letech neúnavně stará. Z meruňek zavařuje marmelády, z rajčat připravuje protlak a o své výrobky se dělí s okruhem rodiny a známých. Současná zahrada je jí i malou připomínkou hospodářství, na kterém vyrůstala jako dítě se svými rodiči.

Asi to byli vlasovci

Olga Havránková se narodila 16. února 1937 v Městci Králové jako první dcera ze čtyř dětí (tří dívek a jednoho chlapce) rodičům Bedřišce a Bohuslavovi Krejčíkovým. Manželé Krejčíkovi byli malorolníci: obdělávali 12 hektarů půdy v nedaleké vesnici. Osm hektarů bylo jejich, čtyři byly propachtované a pak obdělávali ještě pole, které patřilo jejich babičce. Chovali krávy, telata, prasata, husy, hodně slepic, králíky, kozy a pěstovali brambory, řepu, pšenici, žito, ječmen... Maminka Olgy se velmi zatvrdila proti římsko-katolické církvi a to také na svou dceru přenesla.

Pamětnice vzpomíná na své zážitky během druhé světové války: „Pořád jsme žili v hrozném strachu.“ Když nad vesnicí hojně přelétala letadla, celá rodina se vždy běžela i s kočárkem schovat do pole. Celá zemědělská výroba tehdy podléhala striktním nařízením, jejichž porušení bylo přísně trestáno: na vše existovaly tabulky, od kterých se rodiče Olgy nesměli odchýlit. Pamětnice má ještě další vzpomínku: na konci války jejím rodičům nabídla pomoc s prací na statku skupina dvanácti lidí. Zrovna se budovala senkrovna, a tak jejich nabídka byla vítaná. Všichni nově příchozí mluvili pouze rusky. Byli ubytováni ve stodole, dvě ženy ze skupiny ubytovala Olgy maminka doma. „Moc nemluvili, ale dělali jako šrouby,“ vzpomíná pamětnice. Jedna z žen na statku porodila dítě, pamětnice neví, jak k tomu došlo, její maminka pak této ženě poskytla vybavení, které měla od svého nejmladšího dítěte: pleny a další věci. Otec pamětnice pravidelně poslouchal rozhlasové vysílání „Volá Londýn“ a na mapě, která visela na stěně, si podle postupu vojsk zapichoval praporky. Jak Rudá armáda postupovala směrem na západ, jeden z mužů ze skupiny to komentoval se slovy: „Eto plocho.“ A pak jednoho dne všech těchto dvanáct lidí bylo pryč. Rodina se z rozhlasu dozvěděla, že vlasovci prchají před Rudou armádou, a došlo jim, kdo u nich vlastně bydlel: byli to vlasovci.

Kdyby se neporouchal traktor, tak by vzdorovali dál

Malá Olga musela od útlého dětství se vším doma pomáhat – od péče o mladší sourozence až po práci v hospodářství. Od jedenácti let doma vařila. Pokud například navštívila o prázdninách svou babičku v pohraničí, ihned, jak začaly žně, pro ni její otec přijel se slovy: „Už musíš jet domů, už musíš pomáhat.“ Pamětnice k tomu dodává: „Já jsem to vždycky obrečela.“ Většinu prázdnin tak trávila prací doma na poli. Rodinný statek byl těžištěm domácnosti. Všechny finance, které rodina získala (během roku z prodeje vajec a mléka a na podzim se hlavním příjmem staly peníze za prodej obilí, brambor, řepy, máku...) směřovaly opět do hospodářství – kupovalo se nové osivo, peníze šly do zvelebování statku. Navzdory veškeré práci pamětnice na své dětství vzpomíná jako na velmi pěkné.

Po válce otec pamětnice působil jako starosta. Konec světového konfliktu všichni obyvatelé vesnice uvítali a v poválečné atmosféře do jednoho vstoupili do KSČ. Rok 1948 přinesl zásadní obrat a tehdy také všichni z KSČ opět vystoupili. Postupně se pět rodin, které v Malé Straně měly hospodářství, dohodlo a vytvořilo „strojní družstvo“. Podle velikosti obhospodařované půdy dal každý poměrnou část peněz a společně zakoupili traktor. Jediný, kdo na něj měl řidičský průkaz, byl otec pamětnice, a tak s ním obdělával i pole sousedů. Ti mu to zase kompenzovali svou prací. Silnému tlaku, který později přišel na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD), se všem dařilo dlouho vzdorovat, především rodiče pamětnice na to v žádném případě nechtěli přistoupit.

V roce 1957 se však traktor, který vlastnilo zmíněných pět rodin, porouchal. Otec pamětnice ho zavezl do opravy, a když si pro něj přišel, bylo mu sděleno, že byl zabaven státem a rodiny si ho měly znovu odkoupit. Ještě se tehdy radil ohledně dalších možností, ale situace byla bezvýchodná: nezbylo nic jiného než se vstupem do JZD souhlasit. „Bylo to strašně krutý,“ vzpomíná pamětnice. „Dřív jsme si mohli zasadit, co jsme chtěli, byla to pro nás svoboda. Toto bylo pro naše hrozně ponižující. To bylo jako když nad vámi stojí dráb a říká vám, co máte dělat. Tatínek to hrozně těžko nesl. Maminka se tomu nějak podřídila, i když mamince ta kolektivizace vůbec neseděla. Přeci jenom svoboda je svoboda.“ A ještě podotýká: „Kdyby nebylo toho traktoru, který nám zabavili, asi by pořád vzdorovali.“

Sen, který se nesplnil

V roce 1953 bylo Olze 16 let, končila základní školu, velmi ji bavila botanika a jejím jediným snem bylo pracovat ve výzkumu ochrany rostlin v Ruzyni. Sbírala nejrůznější rostliny, popisovala je, celý její život se točil okolo této vášně. Hlásila se na zemědělsko-technickou školu v Poděbradech a přesto, že úspěšně složila přijímací zkoušky, nebyla jako dcera „kulaka“ přijata. Její život se pak odvíjel jiným směrem a už se ke svému vysněnému oboru nikdy nedostala. Dnes k tomu pamětnice říká: „Vždycky když jedu v Poděbradech okolo té školy, tak se mi všecko sevře.“ Po neúspěšných přijímačkách se vydala do Prahy, kde získala zaměstnání v Krajské odborové radě. Bydlela u své tety. Postupně si udělala státnice z těsnopisu a psaní na stroji, které jí byly uznány jako studium na ekonomické škole. I později se neustále vzdělávala a působila na různých ekonomických pozicích. „Pro mě byla výhodou čeština a pracovitost,“ podotýká k tomu.

V roce 1957 se Olga Havránková vdala a o čtyři roky později se jí narodila dcera. Když dospěla, manželství se rozpadlo. V roce 1985 se Olga Havránková vdala znovu, se svým nynějším mužem je již 36 let. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, stejně jako nikdy vážně neuvažovala o emigraci: měla zde rodiče a přátele, které nikdy nechtěla opustit. Příchod roku 1989 a změnu režimu pamětnice velice uvítala: „Já byla šťastná, že přišel.“ Ovšem k mnoha aspektům dnešní společnosti je velmi kritická, jak říká: „Představovala jsem si to úplně jinak.“ Po roce 1989 byly čtyřem sourozencům pole z rodinného statku vráceny, nyní na nich hospodaří zemědělské družstvo.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Kateřina Krusová)