MgA. Hana Hamplová

* 1951  

  • „Ve Stromovce se měla budovat silnice. Na Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě mluvili o tom, že se tam sdružujou lidi a že nechtějí tu silnici. Pochopitelně! Protože stavbaře pustit do Stromovky, Stromovka padne. Byli jsme proti tomu a vždy ve tři nebo ve čtyři tam byla protestní akce. Na jedné z nich jsem byla. Bylo to, nemůžu si pomoct, srandovní. Ta Stromovka byla úplně obšancovaná policajtama, tam se to zelenalo policajtama víc než stromy. Před rozbořenou Šlechtovkou na lavičce seděla skupinka lidí, tak čtyřicet. Načež jeden se zvednul, měl takovej ručník a na tom bylo něco jako: ,Stromovku nedáme!’ Šel s tím ručníkem a my šli za ním, asi dvacet nebo padesát metrů, než nás zhaftli a odvezli. Bylo to prostě absurdní! Protože ten protest sám o sobě byl srandovní.”

  • „Já jsem dělala práci – odborný termín byl ,ocasník’. To byl člověk, který ve studiu popotahoval kabely kamer. To je dost důležitý, protože při těch inscenacích se kamera pohybuje, kabely se mohou zamotat. Tam je odborná síla, ,ocasník’, který s tím kabelem posunuje. A vyšší postavení měli asistenti kamer. To byli ti, kteří ty krávy velký popotahovali tomu kameramanovi a napovídali mu ze scénáře. Což byla práce naprosto srandovní, to nebylo nic extra namáhavýho. Já, kariérní typ, jsem si říkala, chci být asistent studiové kamery. S těma klukama jsem chodila do vinárny ke Kafkům. Přišla debata na tohle a jeden mi řekl: ,Hele, v životě se mezi nás nedostaneš.’ A já říkám: ,Hele, ale vysvětli mi proč? Vždyť to není nijak namáhavá práce.’ – ,Hele, objeví se nám tam ženská, a jsme s prachama v prdeli. To potom se řekne, že to může dělat i baba, a my ztratíme svoji pozici.’ To mi bylo jednoznačně vysvětleno. Což obecně, pod povrchem profesního uplatnění, dýchá.”

  • „Ústřední výbor komunistické strany byl úplně obšancovanej vojákama tak, že stáli dva metry od sebe. Byli tam nějaký obrněnci a tak dál, ti vojáci tam byli takhle naskládaní. Já jsem se tam přichomýtla k nějaký skupině protestujících občanů, vedly se nějaké řeči, napřed se sedělo, pak se ta skupinka zvedla a začala se zpívat hymna a šlo se k tomu ÚV. Když jsme se pohnuli, velitelé dali pokyn vojákům, aby na nás mířili. To nebyl nějaký dav, asi padesát sto lidí. Dostali jsme se k vojákům na metr, možná dva metry. Opravdu blizoučko. A ti kluci, který jsem tam takhle viděla, těm takhle kapaly slzy. To musel být strašný problém, do kterýho oni se dostali. Vykládaly se nejrůznější řeči, kam potom ti vojáci od nás šli, že domů ne. Domnívám se, že jejich životní poznatek to musel být silnej.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.03.2020

    (audio)
    délka: 02:12:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.06.2020

    (audio)
    délka: 02:00:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vojáci na nás mířili a přitom jim tekly slzy

Hana Hamplová v roce 1990
Hana Hamplová v roce 1990
zdroj: archiv pamětnice

Fotografka Hana Hamplová se narodila jako Hana Hovorková 28. června 1951 v Praze. Jako dítě strávila v letech 1956 až 1958 dva roky v Pekingu, kde její otec působil v manažerské funkci při stavbě filmových ateliérů. Tragickou shodou náhod otec při návratu na podzim 1958 zahynul při leteckém neštěstí, takže pamětnice vyrůstala pouze s matkou a starším bratrem. Od šestnácti let se zajímala o fotografování a navštěvovala kroužek fotografie vedený Jánem Šmokem, který se později stal i jejím pedagogem na FAMU. První dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 strávila Hana v ulicích Prahy, kde fotografovala srocení lidí a ruské vojáky. Fotografovala i pohřeb Jana Palacha v lednu 1969. Rok po maturitě strávila jako členka technického štábu v Československé televizi, v roce 1971 pak byla přijata na obor kamera na FAMU. Během studia se začala stýkat s okruhem výtvarníků, kteří se scházeli v kavárně Slavia i jinde. Mezi výtvarníky ještě více pronikla díky svému manželovi Josefu Hamplovi. Po ukončení FAMU krátce pracovala v televizi, ale po narození dcery si začala přivydělávat jako fotografka na volné noze. Spolupracovala také s Vladimírem Pistoriusem na výtvarném řešení knih publikovaných v jeho edici Krameriova expedice 1978. V roce 1985 nastoupila jako fotografka na dermatologickou kliniku, jejím úkolem bylo zachycovat lidi postižené těžkými formami kožních onemocnění. Po roce 1990 opět pracovala jako fotografka na volné noze, zaměřovala se zejména na focení výtvarných děl pro katalogy, monografie a podobně. Roku 2006 začala vyučovat fotografii na škole reklamní a umělecké tvorby Michael.