Manfred Hacker

* 1938

  • „Sousedi byli výborní, ale u nás na vsi byli asi čtyři mladí kluci, asi jako my staří, to nám bylo v tom roce čtyřicet pět – no kolik nám bylo, třeba sedm až dvanáct let. Tak ti byli prostě protivní, říkali nám švábi, a kdyby mohli, tak by nás prostě ztřískali. Takže se to někdy i stalo. Ale pak jsem přišel do té polské školy, tak tam byli tak fajnoví lidi, tak šlechetní lidi, že to není tak úplně normální. Protože tam se podávají ruce, když jsme šli do školy, říkali si: 'Čest, čest,' musí se pozdravit. Pak jsem si spočítal, že nám to kazili vlastně jen ti čtyři kluci, kteří by se pořád prali, a vždycky v tom byl alkohol.“

  • „V tu dobu, když přijeli Poláci, to bylo už v roce čtyřicet pět, v půlce roku tam byli Rusové, ale potom tam byli Poláci. A lidi teď nevěděli, jestli mají utéct do Čech, nebo se nechat transportem vyvézt někam stovky kilometrů a nevědí kam, kam vůbec pojedou. Tak v tu dobu uteklo aspoň – já nevím, prostě tisíce lidí do Čech, i když někteří neuměli česky, ale věděli, protože, každý si říkal: 'Když uteču do Čech, za půl roku to tady skončí. To se musí vrátit, takhle to nemůže být. A pak z Německa někde tisíc kilometrů se vracet by bylo horší, takže půjdeme do Čech.' Utekli do Čermné, do Kostelce, do Náchodu. 'A pak jsme za den zase doma, a tam bychom byli kdovíjak.' Tak proto uteklo tolik lidí do Čech, i když byli Češi nebo i Němci.“

  • „My jsme v tom roce čtyřicet šest nebo čtyřicet pět na konci přišli najednou domů, a že do půl hodiny musíme být na nádraží, že jedeme pryč. Tak jsme všechno sbalili, maminka tam měla hrnec marmelády, co měla z borůvek, který jsme tam museli nechat, i když jsme věděli, že nebude co jíst. Jeli jsme na nádraží, tam už bylo plno lidí, jeden vlak prý už odjel. A pak nám řekli, že se můžeme vrátit, že už nic jiného nejede. Já si všiml, že dvakrát kolem nás projela motorka s ruským vojákem a s paní Neumannovou, Tony Neumannovou. A jel tam a zpátky a nevěděl jsem proč, a nějaká paní tam říkala, že Rusové ještě chtějí, abychom ještě neodjeli, protože to bylo ještě pod ruským velením v tu dobu v roce čtyřicet pět a Poláci si to vzali na sebe, do své ruky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velké Poříčí, 23.06.2022

    (audio)
    délka: 02:50:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Agresivní polský mladík šel s kladivem na české muzikanty

Manfred Hacker, 1955
Manfred Hacker, 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Manfred Hacker se narodil 11. září 1938 ve Slaném v Kladsku, jež leželo v té době na území Německa. Jeho prarodiče sem přišli na počátku 20. století z Čech a rodině zůstalo české občanství. Maminčini příbuzní museli narukovat do wehrmachtu. V roce 1945 Kladsko připadlo Polsku a Hackerovi se jen se štěstím dostali z divokého odsunu, který organizovala polská strana. Mnoho let musel pamětník snášet agresivní chování polských mladíků, pro něž zůstal prostě Němcem. V roce 1947 v Lázních Chudoba vznikla česká škola, kam chodil i Manfred Hacker, a český spolek, jehož předsedou se stal pamětníkův otec. Když pamětník studoval na náchodském gymnáziu, musel se každý den hlásit na polské celnici, což mu znemožňovalo žít běžný život. Později se chtěl vystěhovat do Československa a začít studovat vojenskou školu v Žilině. Povolení k vystěhování se táhlo příliš dlouho a škola ho vyškrtla ze seznamu studentů. Kvůli liknavosti polských úřadů tak musel na studium rezignovat. Pracoval pak jako dělník a zámečník v podniku Stavostroj. Postupně si doplnil vzdělání a působil v odbytovém oddělení. Přes vytrvalý nátlak odmítl vstoupit do komunistické strany. V roce 2022 žil v Novém Městě nad Metují.