Manfred Hacker

„V tu dobu, když přijeli Poláci, to bylo už v roce čtyřicet pět, v půlce roku tam byli Rusové, ale potom tam byli Poláci. A lidi teď nevěděli, jestli mají utéct do Čech, nebo se nechat transportem vyvézt někam stovky kilometrů a nevědí kam, kam vůbec pojedou. Tak v tu dobu uteklo aspoň – já nevím, prostě tisíce lidí do Čech, i když někteří neuměli česky, ale věděli, protože, každý si říkal: 'Když uteču do Čech, za půl roku to tady skončí. To se musí vrátit, takhle to nemůže být. A pak z Německa někde tisíc kilometrů se vracet by bylo horší, takže půjdeme do Čech.' Utekli do Čermné, do Kostelce, do Náchodu. 'A pak jsme za den zase doma, a tam bychom byli kdovíjak.' Tak proto uteklo tolik lidí do Čech, i když byli Češi nebo i Němci.“

„My jsme v tom roce čtyřicet šest nebo čtyřicet pět na konci přišli najednou domů, a že do půl hodiny musíme být na nádraží, že jedeme pryč. Tak jsme všechno sbalili, maminka tam měla hrnec marmelády, co měla z borůvek, který jsme tam museli nechat, i když jsme věděli, že nebude co jíst. Jeli jsme na nádraží, tam už bylo plno lidí, jeden vlak prý už odjel. A pak nám řekli, že se můžeme vrátit, že už nic jiného nejede. Já si všiml, že dvakrát kolem nás projela motorka s ruským vojákem a s paní Neumannovou, Tony Neumannovou. A jel tam a zpátky a nevěděl jsem proč, a nějaká paní tam říkala, že Rusové ještě chtějí, abychom ještě neodjeli, protože to bylo ještě pod ruským velením v tu dobu v roce čtyřicet pět a Poláci si to vzali na sebe, do své ruky.“