Zdena Grundziová

* 1962

  • „Ještě jsem zažila na té vesnici, v Levonicích u Postoloprt, když byla okupace. Pamatuju si jako holka, že přijeli Rusáci a chtěli po tatínkovi ,vódku‘. Báli jsme se, byly to auta obrněný. Hlásili v rozhlase, že tam jsou Rusáci. My jsme se báli, byli jsme jediná romská rodina na té vesnici. Tatínek zavzpomínal na válku, proto jsme se všichni báli. Potom klepali na naše vrata a chtěli vodku a jestli má tatínek špek. Tatínek vodku měl, protože si ji kdysi pálil. Pár flašek doma měl, vytáhl je. Najedli se, máma jim to nakrájela na tácek. My jsme drželi vrata, jimi tatínek vylezl a byl u těch vrat. Já jsem byla hodně hyperaktivní a maminka říkala: ,Nechoď tam, buď tady.‘ Oni se s tatínkem bavili, pili vodku, jedli špek a ptali se ho, jestli umí hrát na housle. Tatínek říkal: ,Já na housle hrát neumím.‘ Ten Rusák říká: ,Co seš to za cigána, když neumíš hrát na housle? Vím, že cigáni hodně hrají na housle.‘ To si pamatuju, že se tatínek smál. Pak ti Rusáci poděkovali a odjeli. My jsme hned ta vrata zavřeli. Máma dávala i nějaký závěs na okna. Tenkrát jsme závěsy nepoužívali, nějaký hadr tam hodila. ,Nevycházejte teď ven, nevíte, co se stane!‘ Měla to zažitý z tý války, že se všichni schovávali. V tom roce 1968 si to hodně připomněla.“

  • „Jednou jsem byla na táboře. Bylo to od sociálky. Tenkrát dávali – jako teď, když máte poukázky. Dávali takové poukázky. Bylo to od sociálky, ale vybírali z Králova Dvora, Počaplů… z okresu Beroun vybírali Romky. Byly jsme na táboře, ale zároveň nás tam poučovali. Jezdili tam doktoři, paní doktorka z gynekologie. Učily jsme se… Ona nám kreslila, jak to vypadá v bříšku, kde je miminko. Když se narodí… Měly jsme tam vaničku, koupaly panenku, přebalovaly. Ptali se nás, v jakém prášku bysme praly pleny. Jestli si to pamatujeme. Co jsme nevěděly, nám vysvětlovala, co dělat, na co si dát pozor. Takhle nás poučovali. Byly jsme z různých okresů. Měly jsme i nějakou výtvarku, měly jsme tam paní švadlenu, vyšívaly jsme, učily jsme se stehy. Vyšívaly jsme na kanavu. To byla taková síťka, na kterou se vyšívalo. Třeba se na papír něco nakreslilo a podle toho se vyšívalo. Dostaly jsme i natištěnou látku, na kterou jsme vyšívaly.“ – „Kolik vám bylo tehdy roků?“ – „To mi bylo jedenáct let. Asi jsem byla vybraná, že jsem uměla mluvit, z tý sociálky si mě vybrali… Tam jsme kontrolovaly pokoje, kdo jak si uklidil, jak si děvčata udržujou hygienu. Hodně o hygieně to bylo. Jestli si děvčata čistěj zuby, kontrolovaly jsme, jestli nemají vši. Byly jsme z různých okresů. Pár holek dostalo vši, protože si půjčovaly hřebeny. Chyba byla těch ženských… měly jim rovnou prohlídnout hlavu. Pak tam chodily děvčata v kuklách. Z Berouna jsme tam byly jenom dvě.“

  • „Pan učitel byl takovej přísnej. Byl to můj třídní učitel. Když jsme měli odpoledku, vídala jsem se s dětmi, s holkama ze zvláštní školy. Poblíž základky u kostela byla zvláštní škola. S těmi jsem se bavila. On tam prošel a arogantním tónem mi řekl, co tam dělám mezi nimi, že tam nemám co dělat. Ať mažu do školy, do třídy. Přitom jsme měli odpolední vyučování, bylo ještě málo hodin. Z toho jsem byla taková zklamaná. Říkám, co jako chce? A on mi to zopakoval ve třídě před dětmi. Tak drze, arogantně. Já jsem byla vystrašená, nerozuměla jsem mu. On něco řval. A místo ,prosím?’ jsem mu řekla ,co?’. A on řekl, že jsem vulgární. Měl takový řeči na cikány. Doslova to neřekl, ale tak se choval. Nevím, co mu vlítlo do hlavy. Třeba byl takový, tolik jsem ho neznala. Přišla jsem domů s brekotem, řekla jsem to tatínkovi. On se ptal, jak to proběhlo ve škole. Říkám: ,Ten učitel je nějakej divnej, vyletěl na mě před dětma. Byly tam i naše holky romský. A on mi vynadal, že nemám co dělat mezi nima.’ A tatínek řekl: ,No tak to ne. Na mou dceru nikdo drzej nebude! Já půjdu do školy.’ Prosila jsem ho, ať nikam nechodí. On: ,Ne, ne, ne!’ Vzal si kšiltovku a šel za ředitelem. Ten se ho ptal, proč přišel, o co jde. Tatínek mě držel za ruku, vzal mě do ředitelny. Musela jsem to zopakovat. Pak si pozvali pana učitele na kobereček a nevím, co mu tam řekli. Pak jsem byla ve třídě druhej den. Zapomněla jsem nějakou tužku na rýsování. Učitel řekl, že mi tu tužku půjčí. Najednou se choval jako mílius. Asi mu pan ředitel vynadal, řekl mu, aby nedělal rozdíly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.01.2022

    (audio)
    délka: 02:00:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Kam patřím?! Já jsem se narodila v Čechách!“

Zdenka Grundziová v 80. letech
Zdenka Grundziová v 80. letech
zdroj: archiv pamětnice

Zdena Grundziová se narodila jako Zdena Kroková 6. ledna 1962 ve Frýdlantě v Čechách jako šesté a nejmladší dítě. Její rodiče, Augustin a Marie Krokovi, sem o několik let dříve přišli z východoslovenské vesnice Koprivnica, kde žili ve velmi skromných podmínkách. Krátce po Zdenčině narození přesídlili do vsi Levonice u Postoloprt na Lounsku, kde pracovali v JZD. Zde zažili příjezd okupačních vojsk 21. srpna 1968. Krátce poté se přestěhovali do Popovic u Králova Dvora, otec nastoupil v králodvorských železárnách, matka opět v JZD. Zdena byla na základní škole velmi aktivní v různých kroužcích, usilovala o dobré školní výsledky. Na učební obor švadlena, kam se hlásila, ji však nepřijali a místo toho se vyučila lisařkou gramofonových desek v Loděnicích. Krátce po vyučení otěhotněla a po narození syna Roberta se provdala za Alexandra Grundziho. V osmdesátých letech pracovala v králodvorských železárnách jako jeřábnice. Po roce 1989 pracovala s postiženými dětmi, založila spolek Romano Dživipen, doplňovala si vzdělání v kurzech a začala studovat sociálně-právní školu. Pracovala pro Občanskou poradnu a Probační a mediační službu, dodnes aktivně pracuje pro romskou komunitu v Berouně.