Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Grof (* 1921)

Lesy byly plné německých zbraní s přeraženými pažbami

  • narozen 23. 3. 1921 v Tasovicích na Chrudimsku

  • vyučil se jako soustružník a seřizovač strojů

  • během druhé světové války nuceně pracoval ve zbrojovce

  • koncem války pomáhal ruským parašutistům

  • po absolvování vojenské služby působil v pohotovostním pluku a později u Veřejné bezpečnosti

Ve třetím tisíciletí žije již jen málo lidí, kteří se aktivně podíleli na pomoci výsadkářům během druhé světové války. Jedním z nich je Jaroslav Grof. Narodil se 23. března 1921 v Tasovicích na Vysočině, oblasti pro partyzánskou činnost velmi výhodné.

Branný sbor

Ještě před válkou absolvoval Jaroslav vojenský kurz v rámci Branného sboru československých motoristů. V rámci kurzu získal Jaroslav řidičský průkaz na motorku, neboť se z něj měl stát armádní řidič. Do zmíněného kurzu, v němž řídil i tank, nastoupil ve snaze čelit nástupu nacismu, neboť jak poznamenává: „Byl jsem proti Hitlerovi.“

Nucená práce ve zbrojovce

V průběhu války pracoval ve zbrojovce, kde vyráběl pod vedením hejtmana Linkeho díly na granáty. Jak však dodává, u řady dílů netušil, k čemu přesně budou sloužit. „Po válce jsme zjistili, že něco sloužilo pro trysková letadla v Přelouči,“ upřesňuje. Za zmíněnou práci byl nicméně rád, neboť nemusel jít na nucené práce do Německa, kam byli lidé z jeho ročníku posíláni.

Ze zmíněné zbrojovky má také vzpomínky na sabotážní činnost, neboť jeho kolegové tajně označovali v noci, kdy v továrně nikdo nebyl, za kvalitní výrobky i ty, které potřebné parametry nesplňovaly. „Na frontě se pak stávalo, že jim granáty bouchly už ve vzduchu. Linke pak vyhrožoval, že nás dá pověsit,“ dodává pan Grof. 

Setkání s partyzány

Na utváření osobnosti malého Jaroslava měl velký vliv jeho otec, jenž sice prožil většinu první světové války v ruském zajetí, ale přesto se vrátil jako zapálený komunista. Také Jaroslav byl v dětství přesvědčen, že v Rusku vládnou dělníci, a jako chlapec byl dle svých slov proti „kapitalistům“. Díky otci se Jaroslav před koncem války setkal také s ruskými výsadkáři. Vzpomíná zejména na majora Fomina, jenž při následujících bojích padl a dnes je pochován v Čáslavi. „Když byly ženské na poli a objevil se tam Rus ve vojenském, lidi ho přivedli k tátovi, protože věděli, že umí rusky a je komunista,“ popisuje pan Grof, jakým způsobem se s parašutisty setkal.

Shazované zbraně

Podobným způsobem se údajně lidé dostávali také ke shazovaným zbraním. „Na podzim roku 1944,“ vzpomíná pamětník, „byly signály, že se sem budou navážet letadla. Zbraně pak byly umístěny v balíku na padáku.“ Ten údajně našly ženy opět na poli a Jaroslav je s kamarády za otcova dohledu roznášel na místa, kde to bylo potřeba, do úkrytu. „Kulomety, vintovky, samopaly a granáty,“ líčí pamětník, „to všechno občané získali, ale neuměli s tím střílet.“ Tuto větu nepronáší pan Grof bezcílně, neboť se týkala také jeho. V této době mu totiž střepina z granátu přesekla oční čočku na polovinu, a než mu ji v nemocnici v Praze vytáhli, nosil ji v oku několik let. Zdravotní následky si nese dodnes, neboť na oko téměř nevidí. „Vidím jen Vaše zuby,“ popisuje úsměvně.

S koncem války má pak spojeno obrovské množství německých vojáků, kteří se snažili dostat do amerického zajetí, aby nepadli do rukou Rusům. „Silnice na Prahu byla ucpaná auty a lesy byly plné zbraní, jak si Němci odlehčovali. Přeráželi pažby, aby nebyly použitelné.“ Němci pak zůstávali po válce v okolí i v zajateckých kolonách. „Tady bylo víc Němců než za války,“ vzpomíná pamětník.

Také on mluví o Němcích z té doby obecně jako o nepřátelích. „Ležel mrtvý Němec, měl pěkné boty, stará babka šla, vysvlíkla mu je, pomodlila se a šla dál,“ vzpomíná na příhodu ze sousední vesnice, již dokládá dobovým sloganem: „Mrtvý Němec, dobrý Němec.“

Ozbrojená činnost po válce

Ještě v roce 1945 nastoupil Jaroslav základní vojenskou službu. V rámci té se na Slovensku účastnil ozbrojených střetů s ukrajinskou povstaleckou armádou – banderovci. „My jsme je chytli, zavřeli a Slováci je zase pustili. Banderovci totiž podporovali Slovensko. Bylo to takové bezvládí,“ vzpomíná na situaci těsně po válce. „Byli to lumpové! Když se to hnutí zlikvidovalo, tak jsme byli nasazení do Prahy,“ připomíná pamětník svůj dojem z těchto bojů i následnou službu na Starém Městě pražském.

Působil také v jáchymovských dolech, kde zpočátku hlídal pracující Němce a po příchodu ruské armády se soustředil na české občany, označované jako „kolaboranty“. To už pracoval v pohotovostním útvaru, z jehož jedné složky byla později vytvořena Veřejná bezpečnost.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Viktor Portel)