Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Giňa (* 1968)

Tak jsem Cikán, ale jsem taky člověk. Úplně stejný člověk jako ty

  • narozen 27. července 1968 v Opavě

  • učil se hře na housle a cimbál

  • v letech 1990–1993 působil v brněnské galerii Rom-art

  • v roce 1993 se odstěhoval do Prahy, pořádal hudební vystoupení pro turisty

  • v roce 1997 zemřel otec, zakladatel hudební skupiny Giňovci

  • v roce 1999 se poprvé vystěhoval do Anglie, brzy se vrátil

  • v roce 2004 podruhé déle pobýval v Anglii

  • v době natáčení v roce 2022 žil v Opavě

„V té Anglii jsou milí lidi, nedělají žádné rozdíly. Člověk se tam cítí bezpečněji,“ vzpomíná muzikant Josef Giňa na zemi, ve které dočasně našel druhý domov. Přesto se nakonec vrátil do rodné Opavy, kde se roku 1968 narodil do romské muzikantské rodiny slovenského původu. Jako malý kluk se učil hrát na housle a později na cimbál. V devadesátých letech hrál v Brně v podniku Rom-art a později v Praze pro turisty. Kvůli stupňujícímu se rasismu v Česku emigroval s rodinou v roce 1999 do Anglie. Po pár letech se vrátil, ale do Anglie ještě několikrát odjel na delší pobyt. V současnosti žije v rodné Opavě a hraje na cimbál v kapele.

Rodina ze Slovenska

Josef Giňa přišel na svět 27. července 1968 v Opavě do romské rodiny. Matka Anna Giňová pocházela ze slovenského Prešova a otec (také Josef) z nedalekých Kojatic. Na svého tatínka vzpomíná Josef Giňa jako na velkého hudebníka a skvělého člověka. Když za druhé světové války zemřel dědeček, přešla na otce starost o rodinu. Přestože byl sám ještě dítě, vydělával si Josef Giňa starší hraním na housle a vychovával své mladší sourozence i synovce Vojtěcha, který byl také velice nadaným muzikantem a později společně hráli v kvartetu.

V padesátých letech se manželé Giňovi odstěhovali do Opavy, otec totiž dostal práci v ostravském rozhlasovém studiu. Když se Josef Giňa narodil, na světě už bylo sedm jeho starších sester – Anička, Marie, Tereza, Eva, Nataša, Marta a Irena. Po narození prvního syna následovali ještě Vojta a Emil. Rodiče spolu mluvili slovensky i romsky.

Housle a cimbál

Josefovi byly tři roky, když poprvé dostal do ruky housle a o rok později už hrál. Bral si je a chtěl hrát s tátou a ostatními, přestože to zatím ještě neuměl a jen napodoboval vše, co dělal táta. V deseti začal kvůli špatnému držení dostávat křeče, a tak přešel na cimbál. O čtyři měsíce později už hrál v Ostravě v televizi.

Jako malého chlapce ho vodila do hudební školy babička Helena Giňová, která byla sama nadanou hudebnicí. Seděla hned za dveřmi třídy a poslouchala, co hraje. Když se jí něco nezdálo, vešla dovnitř a vynadala jim. „A ona panu Nirovi vždycky řekla: ‚Co ho to učíte? Však on to umí dávno! To ho neučte, takové věci, učte ho něco lepšího!‘“ vzpomíná se smíchem Josef Giňa na milovanou babičku.

Romská mánička

Jako mladý chodil s kamarády do parku a hrál na kytaru Beatles a české i romské písně. Nosil dlouhé vlasy a na ulici ho policisté často zastavovali a kontrolovali, ale když hrál, nikdo po něm nic nechtěl. Ve škole měl skvělé spolužáky i učitele a v dětství se nikdy nesetkal s rasistickými urážkami.

Po dokončení základní školy se začal učit hudební teorii a v Praze z ní skládal zkoušky. Pak se mu ale narodila první dcera a on musel začít pracovat v technických službách, aby uživil rodinu.

O rok a půl později odjel Josef Giňa do Brna, kde s kamarády pracoval v podniku Rom-art. V Brně strávil hraním dva roky, poté se vrátil do Opavy za rodinou a v roce 1993 odjel do Prahy. V hlavním městě hrál turistům v hotelích a vinárnách každý večer od osmi večer do půlnoci. Nemusel platit nájem a vydělával dost, aby uživil sebe, manželku i čtyři děti, za kterými do Opavy jezdil, když si mohl domluvit dovolenou. Hlavně si ale užíval hraní s kamarády, i když nemohli vždy hrát to, co chtěli, aby vyhověli zákazníkům.

Po pár letech se vrátil zpět do rodného města, kde hrál s tátovou kapelou v místních divadlech. V roce 1997 ale Josef Giňa starší onemocněl a v červnu zemřel. Na pohřeb se sjeli muzikanti z celého okolí a společně s jeho nejstarším synem mu hráli na poslední cestu.

V Anglii jsou si všichni rovni

Přestože Josef Giňa ho na vlastní kůži nikdy nepocítil, rasismus v Česku vnímal. Většinou mladí kluci přepadávali Romy na ulicích, nadávali jim, v obchodech je automaticky považovali za zloděje, „šlo o zdraví i o život“ a policie s tím nic nedělala. „Já jsem prostě nechtěl, aby se to stalo i mně a mým dětem, takže já jsem vycestoval do Anglie,“ vzpomíná Josef Giňa na důvody, kvůli kterým nakonec opustil rodnou zem.

Když se v roce 1999 rozhodl emigrovat do Velké Británie, už rok tam žila starší sestra, což mu příjezd v mnoha ohledech usnadnilo. „V Anglii jsou milí lidi, lidi jsou tam úplně jiní. Nedělají žádné rozdíly. Tam žijou Indové, Pákistánci takoví všelijací, takoví ti, kteří vypadají jako Romové, a nejsou to Romové. Když jdete na úřad, jsou tam z různých zemí, nedělají žádný rozdíl, ty jsi to a ty jsi to a ty jsi to. Nějaký ten rasismus, to tam neexistuje. Takže člověk se tam cítí líp. V bezpečí. Má tam děti a říká si, že děti nemusí být uražené, aby je někdo káral nebo týral, urážel, dokonce bil, pro nic za nic, že jsou jenom Romové. To je nenormální. Tam to tak není. V Anglii jsou si všichni rovni,“ vypráví Josef Giňa.

Rodina si v nové zemi brzy zvykla, naučili se anglicky. Josef Giňa měl už dokonce dohodnuté nahrávání, ale volala mu maminka, že je doma sama, a tak se vrátil. 

Člověk jako ty

Zpět v Opavě celá rodina vystupovala v pořadu České televize Děti okamžiku. Dokument o rodině Giňových režírovaný Vladimírem Mertou zaznamenával, jak její členové cvičí na hudební nástroje, jak se děti učí hrát a jak vystupují na koncertech.

Okolo roku 2004 Josef Giňa znovu odjel do Anglie a učil děti hrát na hudební nástroje. Byli mezi nimi i velice nadaní mladí muzikanti a s některými je stále v kontaktu.

V současnosti v Anglii žije pět jeho dětí: Monika, Jozef, Ladislav, David a Nikolas a Jan a Světlana žijí ve Francii. Všechny své děti učil hrát, a když se vrátí domů, zahrají si všichni společně. Josef Giňa je zvlášť pyšný na Jana, který zahraje na jakýkoli nástroj. Umí na klavír, kytaru, basu, violu i cimbál.

Za svůj život se Josef Giňa (kromě tří let v technických službách) neživil jinak než hudbou. V době natáčení hrál v kapele Valašský výběr. Podle svých vlastních slov sám sebe označuje za Roma i za Cikána a nevidí v tom rozdíl. „A proč? Proč jako? Tak jsem Cikán, ale jsem taky člověk. Jsem úplně stejný člověk jako ty.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ruth Františka Blažková)