Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Frank (* 1924  †︎ 2012)

• narozen 27. června 1924 v Bánovcích nad Bebravou na Slovensku

• v roce 1928 se rodina přestěhovala do Ostravy

• v letech 1943–1944 se vyučil automechanikem

• v letech 1944–1950 studoval na salesiánských řádových školách

• noc ze 13. na 14. dubna 1950, Akci K, prožil v řádovém domě v Přestavlkách

• v letech 1950–1957 se aktivně podílel na ilegálním životě řádu

• v roce 1957 byl za svou činnost pro řád zatčen a odsouzen na dva roky

• v 60. letech pokračoval ve studiu teologie a v přípravě na přijetí kněžství

• dne 25. března 1968 byl kardinálem Štěpánem Trochtou tajně vysvěcen na kněze

• v letech 1969–1984 působil v duchovní správě farností Bílina a Verneřice

• v roce 1984 odešel do důchodu a pokračoval v práci pro salesiánskou kongregaci

• po sametové revoluci se zapojil do obnovy života salesiánské rodiny

• zemřel 30. října 2012 v Praze, je pohřben v řádové hrobce v Ostravě

Miloslav Frank prošel zkouškami, které hluboce formovaly jeho povolání i charakter. Od mládí byl úzce spjatý se salesiánskou oratoří, zažil rušení řeholních domů i perzekuci komunistického režimu. Věrnost svému povolání osvědčil v padesátých letech, kdy za službu svému společenství strávil dva roky ve vězení. Po sametové revoluci se podílel na obnově salesiánské kongregace.

Tam žádné těžkosti nebyly

Miloslav Frank, v salesiánské rodině známý jako Milan, se narodil 27. června 1924 ve slovenských Bánovcích nad Bebravou, kam se jeho rodiče – František a Alžběta Frankovi – přestěhovali z Ostravska za prací. Otec vedl malou pekárnu a matka učila v mateřské škole. Když mu byly čtyři roky, rodina se vrátila na sever Moravy, do Svinova, kde strýc zakoupil rodinný dům. Zde pamětník prožil dětství, navštěvoval místní základní školu a zde se také narodila jeho mladší sestra Marie. Po záboru pohraničí byl Svinov připojen k německé říši, a Frankovi se proto přestěhovali do nedalekých Vítkovic, které zůstaly pod českou správou. 

„Za první republiky jsme si s německými děcky hráli, s těmi rodiči se vycházelo, tam žádné těžkosti nebyly. Ale jakmile přišel Henlein – ve Svinově bylo snad takových deset Němců, kteří byli trošku aktivnější – tak se začali trošičku stahovat, protože je infikovali, že Němci jsou něco víc než normální člověk, a od té doby už se Čechům vyhýbali a trochu starší děti už si s námi nechtěly hrát a podobně.“ Ve Svinově znal i několik lidí, kteří se hlásili ke komunistům. „To byli lidé z dnešního hlediska ideální, oni nechtěli nic pro sebe, oni chtěli dobro pro druhé… snažili se o spravedlnost. Tehdejší komunisté byli zcela jiní než ti, kteří přišli po válce,“ vzpomíná na dětská léta strávená ve Svinově Miloslav Frank.

My jsme si věřili

Bratry salesiány poznal už jako žák páté třídy, druhou rodinou se mu však stali poté, co v Ostravě nastoupil do učení na automechanika. V tomto období toužil po nějakém „mužském pochopení“, tatínek neměl čas a v oratoři bylo možné si popovídat o všech věcech. „Měli pochopení pro dospívajícího člověka, který má těžkosti,“ říká pamětník. „Pochopení a sdílnost s druhými kamarády, to bylo něco úžasného. A zvlášť za Německa, kdy vyvstala národnostní otázka, tak jsme se navzájem doplňovali a my jsme si věřili. Kdežto po převratu, v únoru 1948, to už nešlo věřit někdy ani vlastním příbuzným, kteří se dostali do stranického vleku.“ V oratoři Miloslav Frank patřil do skupiny „starších jinochů“, což znamenalo, že pomáhal s mladšími chlapci a později je také vyučoval katechismus.

Život a služba salesiánských bratří mu imponovaly. „Byl jsem rozhodnut vstoupit do kongregace... Tehdy jsem šel za inspektorem paterem Ignácem Stuchlým a radil jsem se, že bych se chtěl stát laikem a vstoupit do kongregace.[1] On mně řekl: ,Dokonči toho automechanika, abys byl vyučený, protože budeme potřebovat lidi, kteří něčemu rozumí.‘ Po vyučení mi řekl: ,Zkus jít studovat, a pokud ti to půjde, můžeš se stát i knězem.‘ S tím jsem souhlasil.“

Když za měsíc přišli, už věděli

Asi měsíc po vyučení obdržel Miloslav Frank povolávací rozkaz na práci v říši. Díky kontaktům bratří salesiánů se však totálnímu nasazení vyhnul nástupem na šachtu Ignác, kde pracoval v partě zedníků. Krátce nato byl vyreklamován a na počátku roku 1944 zahájil studia v salesiánském domě ve Dvorku u Přibyslavi. V poválečných letech 1946–1947 absolvoval noviciát v Hodoňovicích, odkud byl spolu s dalšími mladými bratry poslán do studijního domu – juvenátu – v Přestavlkách. Tam ho v noci z 13. na 14. dubna 1950 zastihl zábor klášterů. Tzv. Akce K, nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, postihla všechny mužské řády na území Československa. Představení salesiánské kongregace byli odvlečeni do internačních táborů v Oseku u Duchcova a v Želivě, konventy byly zrušeny a majetek zkonfiskován. 

Miloslav Frank vzpomíná, že měsíc před onou „bartolomějskou nocí“ byl do ústavu dosazen státní zmocněnec: „Kolem poloviny března přijeli estébáci a měli nějaký vládní výnos, že dodávají do našich domů správce, který se bude starat o finanční podporu našich baráků. Přišel tzv. státní zmocněnec, vzal si od prefekta faktury, knihy atd. Nedělal nic zvláštního, ale pozoroval situaci, jaká je. Tipoval si lidi, kdo co znamená, jaký je, kdo je představený, kdo je podřízený atd., protože my jsme chodili v klerikách a on nepoznal, kdo je kdo. Když za měsíc přišli, už věděli, kdo jsou představení, a odvezli je.“

Museli jsme udělat takový trik

Vzhledem k tomu, že přestavlcký salesiánský ústav nebyl majetkem kongregace, ale arcibiskupství, mohli studenti v objektu pod dozorem státního zmocněnce zůstat. Po maturitě, kterou Miloslav Frank absolvoval na holešovském gymnáziu,[2] odcházeli bratři do svých domovů. Pro ty, kteří směřovali ke kněžství, existovala jediná legální cesta – vstoupit do generálního semináře v Litoměřicích, jenž byl v rukou „pokrokových“ kněží. V této situaci se studenti rozhodli obrátit o radu k profesorovi olomoucké teologie, pateru Cinkovi. To však nebylo snadné.

„Protože nás hlídali policajti, museli jsme udělat takový trik. František Chovanec slyšel hlásit rozhlas, že kdo nebude mít zasazenou řepu, že na to budou desetitisícové pokuty. On měl na starosti pole. Tak jsme domluvili toto: říci zmocněnci, že dostaneme pokutu, a tím získáme možnost jít shánět to semeno řepy. On to Čaňovi (státnímu zmocněnci – pozn. autora) řekl a ten: ,Jo jo, půjčte si motorku a běžte to shánět.‘ František na to: ,No jo, ale tady to nedostaneme, to musíme nejméně do Olomouce.‘ Taky to povolil.“ Slova stávajícího prorektora Františka Cinka zněla jasně: „,Do semináře nechoďte, a kdyby vás tlačili, tak řekněte, že tam půjdete, a potom nenastoupíte.‘ Tak jsme to potom taky udělali.“

Když po maturitě studenti opouštěli přestavlcký ústav, rozvážel je na nádraží Miloslav Frank starou škodovkou, kterou měli k dispozici. Při té příležitosti se spolu s přítelem Františkem Chovancem rozhodli vyvézt ze salesiánského domova i něco ze zabavených věcí, především cyklostyl na rozmnožování náboženské literatury. To se však neobešlo bez nebezpečného incidentu: „Večer jsme si řekli, že odvezeme ještě Františkovy věci a k tomu vezmeme ještě cyklostyl a nějaké látky, kleriky apod. Naložili jsme to, ale když jsme přijeli pod prudký kopec, rozsypalo se nám dynamo a nemohli jsme dál. Zajeli jsme do lesa a řekli jsme si, že tu počkáme do rána. Jenže v noci jeli kolem esenbáci, a když viděli, že tam je auto… Vzbudili nás, všude kolem stáli se samopaly. Vezli jsme také vlčáka, kterého jsme měli v kongregaci a který také musel pryč. Ten začal strašně řvát, trhal zubama prkna klece. Tím nás zachránil. Oni ho napřed chtěli zastřelit, ale my jsme jim říkali: ,Prosím vás, to je pes státního zmocněnce, z toho byste měli těžkosti.‘ Jeli jsme pod bouchačkou, já jsem cítil hlaveň na žebrech, a jeden říká: ,Jestli se pohnete, tak střílím!‘ Odvezli nás na stanici, telefonovali našemu zmocněnci, jestli o tom ví. Ten to potvrdil, a tak nás vzali nazpět – a následovala prohlídka auta, co vezeme. František byl nahoře a oni měli strach z psa, takže stáli opodál. František ukázal jeden kufr, druhý kufr a místo třetího zase ten první, takže samé osobní věci. Cyklostyl neviděli, bylo to v pořádku, tak odjeli. František frčel domů pěšky domů, do Hrobic, asi čtyři kilometry, sebral povoz a brzy ráno přijel. Potom odvezl ty věci k nim.“

Léta tříbení povolání

Následující léta po opuštění salesiánského ústavu byla dobou tříbení jednotlivých povolání. Mnoho z někdejších studentů salesiánského gymnázia odešlo a zakládalo rodiny, ale většina zůstala svému povolání a své kongregaci věrná.[3] Miloslav Frank se vrátil k rodičům do rodinného domku ve Vítkovicích, kde spolu s několika bratřími vytvořil malou tajnou řeholní komunitu. Současně nastoupil studia na Vysoké škole báňské, ale později, aby se mohl plně věnovat spolubratřím a salesiánskému dílu, přijal místo elektrikáře v autoopravně.[4]

„Navázal se i kontakt s představenými v Želivě a Oseku a radili jsme se, co máme dělat. Oni posílali dopisy, kde nás povzbuzovali k sdružování a vzájemné pomoci.[5] Vytvořily se skupiny podle měst: Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Vysoké Mýto, Frýdek-Místek, Opava… Tam byli jednotliví spolubratři zodpovědní za celou skupinu a potom byl za okrsek jeden střediskový vedoucí. Ti se měli starat po stránce finanční nebo duchovní o ty ostatní. To bylo celé ty tři roky, než poslední odmaturovali a hlásili se na vysoké školy. Mnohým představení také radili, aby si založili rodiny.“

Salesiánský inspektor Václav Filipec, pověřený vedením mladších spolubratří, se v té době ukrýval u sester dominikánek v moravském Liptálu, odkud psal povzbuzující listy. Motáky a zprávy z Želiva přepisoval do ilegálního časopisu Cor unum, který byl v malém nákladu distribuován mezi jednotlivými salesiány.[6] „V akci jsem byl zaangažován jako spojka. Spolu s Pepou Honkou jsme dělali spojky mezi ukrývajícím se paterem Filipcem a spolubratry, popřípadě s Želivem, tam už to ale nešlo – potom, co to bouchlo.“

Spadla klec

Tajná korespondence s představenými v Želivě byla prozrazena zatčením želivské kuchařky, která vynášela motáky v cigaretových krabičkách. Podlehla po několikadenním výslechu a přislíbila Státní bezpečnosti spolupráci. Ze zachycených zpráv se tak StB podařilo některé zainteresované snadno vypátrat. Na Miloslava Franka padlo záhy podezření a začal být s několika přáteli sledován.  

Definitivně „spadla klec“ v roce 1957, kdy byla celá skupina zainteresovaných zatčena. Krátce nato byl vybrán i liptálský klášter a zatčen Václav Filipec spolu s několika sestrami.[7] Proti nim byla navíc v tisku rozpoutána nechutná kampaň. Čtvrtého ledna 1957 si pro Miloslava Franka přišli domů. Utíkat nemělo smysl, protože v té době byli salesiáni zatýkáni na několika místech současně a za hranice pamětník utíkat nechtěl. Byl převezen do Olomouce a vyšetřován čtyři měsíce, z nichž valnou většinu strávil na samotce.

„Tam se modlit skoro nedalo. V takovém rozpoložení by naučené modlitby byly pouhou frází... Spíše drobné rozjímání... Kdysi mi řekli: ,Možná, že vaše kněžství bude jenom v touze a svěcení se nikdy nedočkáte. Ale rozhodně můžete už dnes dělat něco pro lidi, kteří za vámi buď jako za knězem, či někým jiným přijdou... Tak můžete obětovat to utrpení. Když přijde něco tvrdšího (protože na člověka nakonec přijdou psychické stresy), třeba čtrnáct dní otevřené okno v zimě... Tehdy jsem si vzpomněl na lidi z koncentráku, třeba na Štěpána Trochtu, který vyprávěl: ,Když se střílelo na počkání, že člověk nevěděl, jestli přežije příštích pět minut… tak si musel říct: Prožiji těchto pět minut naplno... za pět minut znovu...‘ Tak se rozdělil den, kdy se drobné časové intervaly daly přežít. Kdyby si ovšem člověk řekl, že to potrvá celý den, tak se sesypal.“ 

Budeme vědět tolik, že vy jste toho ani tolik neudělali

Pro účel soudu byla nakonec poskládána skupina šesti salesiánů a proces pracovně pojmenován „Tinka a spol.“[8] Na výslechy vzpomíná Miloslav Frank takto: „Řekl mi: ,Podívejte se, vy tady zapíráte. A při tom je vás zavřených například třicet. Když uděláme třicet výslechů, tak uznejte, že z každého dostaneme alespoň jedno slovo, které potřebujeme. Na to máme kvalifikaci...‘ To jsem musel uznat. ,Když s těmi třiceti slovy obejdeme všechny ještě jednou, tak dostaneme z každého tentokrát celou větu... A máme třicet vět. A uděláme to desetkrát a budeme vědět tolik, že vy jste toho možná ani tolik neudělali...‘ To jsem taky musel uznat. Takhle oni postupovali...“

V dubnu 1957 odsoudil senát Krajského soudu v Olomouci Miloslava Franka na dva roky vězení za podvracení republiky a maření státního dozoru nad církvemi.

Nenech se znechutit, naše utrpení je cenné

Na svých vězeňských štacích v Ilavě a ve Valdicích se pamětník setkal s mnoha zajímavými osobnostmi, na které dosud vzpomíná. S obdivem hovoří například o řeckokatolickém biskupovi Pavlu Gojdičovi, jenž si v Ilavě odpykával již sedmý rok: „S biskupem jsem se setkal hned, jak jsem přišel. Jeden z mých spolubratří mi řekl: ,V Ilavě je Gojdič. Poznáš ho podle zjevu: vysoký, vyrovnaný, klidný...‘ Když jsme přijeli eskortou, zrovna vězni chodili po dvoře. Pozoroval jsem je a vytipoval jsem si jednoho... Po skončení vycházky jsem se k němu přitočil a říkám: ,Pan Gojdič...?‘ Říká: ,Áno...‘ Představil jsem se mu a on měl obrovskou radost, chytil mě za ruku a povídá: ,Vydrž, bratříčku, vydrž... nenech se znechutit, naše utrpení je cenné. Když nemůžeme pro církev dělat nic jiného, je to cenné.‘ A ohledy, které na mě ještě bral... když jsme šli nahoru, řekl mi: ,Ať tě se mnou nikdo nevidí, abys neměl těžkosti...‘“

Miloslavu Frankovi zůstává v živé paměti také vzpomínka na politického vězně Tibora, který byl zatčen v předvečer své svatby a odsouzen na pětadvacet let. Ve svobodném světě zanechal svoji snoubenku... „Byl naším velitelem světnice... Bylo mu sedmadvacet let. Jeho děvče přišlo po skončení soudu a řeklo mu: ,Tibore, za dvacet pět let nám bude něco přes padesát, to ještě stojí za to žít, já na tebe počkám…‘ Když jsem přišel, seděl už sedm let a říkával: ,Já mám pro co žít. A mám se na koho těšit.‘ (...) To byla gesta. Ona mu potom psala jako jeho sestra.“

Ve Valdicích se Miloslav Frank uplatnil jako elektrikář. Na této pracovní pozici se mohl stýkat s ostatními vězni a distribuoval například Nejsvětější Svátost, kterou mu předávali spolubratři tajně sloužící mši svatou. Celková úroveň řemeslnických komand byla ve věznicích ovšem nedostatečná: „Například jsme vůbec neměli zkoušečky. Museli jsme si udělat zkoušečku, která sice kopala, ale fungovala. Měl jsem na starosti brusírnu a stolárnu. V brusírně skla se pravidelně obměňovala tzv. vatikánská směna, což bylo asi osmdesát kněží. Svaté přijímání jsem odsud předával chodbaři Standovi Paláskovi a ten je potom skrze špehýrky dával vězňům na cely. Nebezpečné to bylo, protože byli bonzáci, kteří to hlídali.“ 

Když to člověk bere správně, tak ho to zocelí

Z výkonu trestu byl pamětník propuštěn na amnestii o půl roku dříve, v roce 1959. Téhož roku složil slavné řeholní sliby a začal tajně studovat teologii. „Za kněžstvím jsem nakonec šel celkem čtyřiadvacet let. Ale nemůžu litovat ničeho, ani kriminálu, ani ostatních těžkostí, protože když to člověk bere správně, tak ho to zocelí. A nedívá se jenom na sebe, ale i na druhé. Když člověk viděl v kriminále tolik lidí, kteří trpí, a ještě k tomu pro nějakou ideu... K těm lidem jsem měl úctu. Nikdy nemůžu říct, že mě kriminál zdeptal. Naopak, naučil mě dobré tvrdohlavosti – stačilo říkat si jen: A já se nepoddám!“

Na kněze byl vysvěcen v roce 1968 kardinálem Štěpánem Trochtou.[9] „Vysvětil mě tajně, doma na Malířské v Praze. Nebyly žádné bombasty, žádné velké katedrály. A bylo to něco podstatného. O svěcení jsem musel mlčet, pan biskup říkal, že když mi na to přijdou, ‚dostanu doživotí, a to už bych nepřežil. Jestli něco kecneš, tak jsi exkomunikovaný.‘ Bohužel jsem to nesměl říct ani rodičům. Takže když třeba maminka se sestrou (tatínek už nežil) odešly do kostela na večerní, sloužil jsem doma mši svatou a nemohl jsem jim to říct. Primici jsem měl v září 1969.“  

Dělali jsme, co jsme chtěli

Poté, co bylo pamětníkovo svěcení zveřejněno, byl ustanoven duchovním správcem ve farnostech v Bílině a ve Verneřicích na Děčínsku. V rámci možností se zde snažil organizovat náboženský život, stýkal se s dělníky a za pomoci místních opravoval kostely. Podle slov „spřáteleného“ esenbáka se nátlaku na spolupráci ze strany StB obávat nemusel, protože už jednou rázně nabídku odmítl při vyšetřování v padesátých letech. Navzdory hrozbám odebrání státního souhlasu se v pastoraci udržel až do konce totalitního režimu. „Tlaky byly dost velké. Náš tajemník ovšem onemocněl na srdce a rok tam nebyl. Pak přišel a jenom nás prosil: ,Prosím vás, pánové, hlavně ať není žádný průšvih.‘ My jsme žádný neudělali, ale dělali jsme, co jsme chtěli, apoštolát atd. On potřeboval léky, takže někdo, kdo měl známé v zahraničí, mu sehnal léky, za což byl velmi vděčný, a potřeboval další.“

V roce 1984, po třinácti letech služby na severu Čech, odešel Miloslav Frank do důchodu. Přestěhoval se do Prahy, kde se stal pravou rukou provinciála Ladislava Vika. Po sametové revoluci se s nasazením zapojil do obnovy života salesiánské kongregace, vysluhoval bohoslužby a stal se vyhledávaným zpovědníkem. Poslední dva měsíce svého života prožil v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem, kde 30. října 2012 zemřel. Pohřben je v salesiánském hrobě v Ostravě.

[1] Ignác Stuchlý byl spoluzakladatelem a prvním provinciálem české salesiánské provincie. V současné době probíhá v Římě jeho beatifikační proces (2025).

[2] Přestavlčtí maturanti směli složit maturitu na státním gymnáziu v Holešově a o rok mladší klerici se mohli přihlásit na dostudování gymnázia pouze v některých místech, například v Olomouci, Litovli, Šternberku a v Lipníku nad Bečvou. Viz „Salesiáni 1945–1989“ v Dodatečných materiálech, str. 87.

[3] Smutnou výjimkou byl například student Karel Krampla, který byl pod krycím jménem „Zvěřina“ nasazen nejprve mezi své spolubratry do internačního tábora v Želivě a později byl ve službách Státní bezpečnosti poslán do salesiánského centra v Itálii. Během své spolupráce StB informoval také o aktivitách Miloslava Franka. K jeho vyzrazení došlo kuriózním způsobem – všechno na sebe řekl v narkóze při operaci srdce. Viz Dodatečné materiály.

[4] Bývalí klerici vytvořili tři komunity, studovali na vysoké škole VŠB a na konzervatoři nebo pracovali. O víkendech ostravští salesiáni společně vyjížděli na výlety do Beskyd. V létě konali duchovní cvičení a pokračovali s činností s improvizovanou oratoří – vyjížděli s chlapci na výlety do Beskyd a uskutečnili kratší cyklistické putování do Českého ráje a výlety do Prahy. Tehdy už do ostravské oratoře docházelo třicet až čtyřicet chlapců. Nejaktivnějšími salesiány v Ostravě zůstávali i nadále J. Honka a M. Frank, hnací silou celé kongregace byl ukrývající se V. Filipec. Viz „Salesiáni 1945–1989“ v Dodatečných materiálech, str. 92.

[5] V internačním táboře v Oseku byla sepsána „Pravidla pro malé salesiánské komunity“ – výtah ze salesiánských stanov pro skupiny salesiánů žijících mimo internaci pro improvizovaný řeholní život. Pravidla nabádala kleriky, aby přizpůsobili řeholní život současným provizorním podmínkám, především aby dále společně bydleli v komunitách a dodržovali řádové sliby poslušnosti, chudoby a čistoty a vedli společný duchovní život (poslušnost představenému, denní režim, kontakty s vnějškem, účast na pobožnostech, modlitby, duchovní cvičení, tzv. cvičení šťastné smrti, otázka kontaktu s ženami, zábava, omezení návštěv kina, divadla, světských podniků – maximálně jednou měsíčně, ustanovení o apolitičnosti – nedoporučeno vstupovat do ROH, ČSM, praktické otázky – finance, cestování atd. Pravidla byla předána studentům, doručena i studentům z Přestavlk a Hodoňovic. Viz tamtéž, str. 85.

[6] Dopisy, časopisy Cor unum a další náboženské materiály posílal ve většině případů přes mladou novicku dominikánek Helenu do Ostravy k Honkům, kde je J. Honka, M. Frank, J. Poláček, P. Baran a J. Rychlý dále rozmnožovali na stroji a M. Frank je pak rozvážel do jednotlivých komunit. Příběh V. Filipce je popsán v dokumentu: „100. VÝROČÍ NAROZENÍ P. VÁCLAVA FILIPCE, SDB“ v Dodatečných materiálech; s přepisováním textů pomáhala také pamětníkova mladší sestra Marie Žídková.

[7] V tzv. Liptálské aféře bylo odsouzeno šest dominikánských sester, včetně představené domu Pavlíny Minaříkové. Kauza je popsána v publikaci „Ženské řehole za komunismu (1948–1989): sborník příspěvků z konference pořádané Konferencí vyšších představených ženských řeholí v ČR a Českou křesťanskou akademií dne 1. října 2003 v kostele sv. Voršily v Praze.“ Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005, str. 127–129.

[8] Průběh soudu popisuje VLČEK, Vojtěch. „Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem: 1948–1964.“ Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 351–355.

[9] O tajných svěceních kardinála Štěpána Trochty viz „Salesiáni 1945–1989“ v Dodatečných materiálech, str. 98.