Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Fořt (* 1944)

Život českého horníka z Bígru

  • narodil se 31. srpna 1944 v české obci Bígr v Rumunsku

  • pochází z komunity banátských Čechů

  • pradědeček Josef přišel Domažlicka s vlnou českých osadníků v roce 1826

  • strýc Jan Fořt přesídlil v roce 1947 zpět do Československa a později se pokusil o ilegální přechod přes hranice

  • v letech 1961–1989 pracoval v okolních dolech jako horník, střelmistr a bezpečnostní technik

  • v roce 2019 žil v Bígru

Vesnice v půdorysu kříže, v jehož pomyslném středu stojí římskokatolický kostel Svaté Trojice. Byl vybudován v roce 1827 po příchodu prvních Čechů. Už od ostružiním opředené cesty vás ve vesnici Bígr vítá jeho bílá věž, co ze vsi trčí. Je to místo vesnického šrumce i pozastavení. Dennodenně se po polední a večerní mši z kopce od svatyně ke svým domovům navracejí ošátkované tetky – studny vzpomínek.

Hledám pamětníka, ptám se paní Pelnařové, spěchajícího učitele Mlezivy, administrátora Václava Maška a jako posledního pana Fořta, horníka v penzi. Přicházím s naléhavou a nezbytnou zvědavostí. Přicházím za obrazy místního naivního malíře Josefa Řeháka, za vzpomínkami horníků i za samotným prostým životem a tradicemi vytrácejícími se z české vesnice Bígr. Někteří vypráví i o cestě do vesnice svých předků nebo o založení hřbitova. Převyprávěné příběhy svých předků slýchávali jako děti, vrostly jim do paměti jako kořeny stoletých dubů banátských lesů.

Obchodník Magyarly

Václav Fořt se narodil 31. srpna 1944 v jedné z českých osad založených českými krajany a kolonizátory ve dvacátých letech 19. století. Vylákal je sem obchodník se dřevem jménem Magyarly [Maďárli]. Stejně jako ostatní sem v roce 1826 doputoval z okolí Domažlic i pradědeček pana Fořta Josef a ve vesnici vystavil jeden z prvních dřevěných domů. Po tvrdé práci v zalesněných kopcích nastoupil k vojenskému pluku. Spoustu obyvatel se tu snažilo uživit jako rolníci, ale zdejší jílovitá zem není nejúrodnější, a proto se mnozí rozhodli pracovat v okolních uhelných dolech.

Po roce 1945 se československá vláda rozhodla dosídlit vyprázdněné pohraničí. Vyzvala i rumunské Čechy k návratu do své domoviny a mezi roky 1947–1949 bylo vypraveno několik desítek transportů. Vytvořily se soupisy majetku, za který jim měla být přidělena výměra půdy, s čímž ale nesouhlasila vláda Československa a naši krajané byli hned po svém příchodu do své země velmi zklamáni a rozhořčeni. „Na cestu se svojí rodinou se vydal i strýc Jan Fořt a usídlil se ve Svatavě nedaleko Sokolova. Tam vydržel až do šedesátých let a poté se pokusili o útěk přes hranice. Utíkali spolu s několika dalšími rodinami, které hraničáři chytli ve mlýně. Zrovna se tam ukrývali a odpočívali. Byli to Marešovi, Svobodovi a ještě další. Chytili je a navrátili je zpět,“ vypráví Václav Fořt.

Školní léta s Jaromírou Haškovou

Školu v Bígru navštěvoval pan Fořt od roku 1950, vyučovat sem přijely učitelky z Československa, například zaznělo jméno paní Jaromíry Haškové. Žáci se ve výuce střídali, někteří chodili na dopolední a další pak na odpolední vyučování. Se spolužáky často doprovázel české učitelky po okolních výhledech a tajích přírody, které dětem byly už od dětství známé. Ve školách nebývaly sešity ani další školní pomůcky, na které jsme dnes zvyklí. „V ročníku nás bylo osmnáct, čtrnáct kluků a čtyři holky. V první třídě jsme měli tabulky, na které se psalo křídou a pak se to kouskem hadru zase smazalo. Později nám paní učitelka z Čech přivezla sešity nebo české knížky, ale většinou jsme se museli učit stejně ruštinu, to bývalo ještě za Stalina,“ vzpomíná na školní léta rodák z Bígru Václav Fořt.

Po čtvrtém ročníku docházel další čtyři roky do školy v nedaleké Berzáské. Tato léta byla doprovázena těžkou prací na rodinném hospodářství – pomáhal totiž rodičům s prací na polích a pásl dobytek. „Dnes už tu ve vesnici nemáme skoro ani kravičku, ale bývalo tu až na 600 kusů dobytka.“

Pod zem do šachty

V roce 1961 nebylo Václavu Fořtovi ještě ani 18 let a nastoupil do uhelných dolů na pozici „vagonetáře“ – tak doslovně zní pozice vagonáře v lidovém banátském hornickém jazyce. S rokem 1963 přišla i svatba – pamětník se oženil se Stefanií Rohovou, což je jedno z příjmení, která v Bígru můžete často slyšet. „Tradicí tu vždy bylo, že církevní nebo úřední potvrzení bylo na druhém místě, protože důležitá je domluva mezi snoubenci, která musí být potvrzena kolektivem obce. Lidé se většinou brali mezi rodinami stejné víry, často pouze v jedné vesnici, ale dodržovalo se, že si bratranec nesmí vzít sestřenici,“ odpovídá na jednu z otázek týkajících se průběhu místních zvyklostí.

Po svatbě, v roce 1964, odešel pracovat do uhelného dolu na Kozel, který býval jen kousek od Dunaje. Jako pomocník horníka pracoval v podniku I.M.O. poblíž české vesničky Eibentál. „Tu firmu založili Češi. Mlel se zde kámen [vytěžený azbest], který se dále rozemlel a vozil do 40 kilometrů vzdálené Oršavy. Jako vagonetář jsem školení nepotřeboval, ale jako pomocník havíře jsem musel projít nějakým studiem, které se absolvovalo po šichtě. Přes týden jsem pracoval tam a na víkend, nebo když byla práce dříve hotová, jsem se pěšky vracel přes lesy domů ke své rodině do Bígru.“

Další hornickou zkušeností pro něj byla práce na Moldavě v dole Suvarov, kde se pro změnu těžila měď. Václav Fořt tu nezastával práci pomocníka havíře, ale pracoval už jako samotný horník a později si také dodělal i školení střelmistra. „Šachty v Kozlu bývaly 150 metrů hluboké, ale v Suvarově byly ještě hlubší, mívaly až 200 metrů. Odčerpávala se odtamtud voda, nebo odsávání vytahovalo na povrch jedovaté plyny. Na celou směnu, na celých osm hodin nás zavřeli do šachty. Nahoru se člověk podíval, až když nás střídala směna. Těžila se měď i magnezium,“ vykresluje podmínky a průběh práce Václav Fořt.

Od roku 1986 až do roku 1990, kdy odešel do penze, pracoval jako bezpečnostní technik. „To víte, museli jsme dávat pozor. Sledovali a hlídali jsme methan, aby to neexplodovalo. Jako bezpečáci jsme se to učili rozpoznat. Taky chlapcům tu šmakoval alkohol, tak jsem kolikrát někoho poslal domů se zprávou, že se na šichtě zdržím a vzal jsem to za něj. Také se stávaly časté nehody. To jednou tady na Paláškách, když jsme měli druhou štolu, tak ten, co jel elektrickou lokomotivou, narazil a rozmačkal si hlavu. Tenkrát jsem musel dát všem „amendu“ [pokutu] asi 150 lei,“ popisuje Václav Fořt.

Vzpomínky na naivního malíře Josefa Řeháka

V roce 1929 se v Bígru narodil Josef Řehák. Nebyl žádným studovaným akademikem, nýbrž poctivým řemeslníkem jako jeho předci a krajané. Svůj umělecký vhled pěstoval na kopiích obrazů, kterými začínal, a postupně svůj malířský styl zdokonaloval. Téměř v každé okolní obci nalezneme jeho rukopis vložený do tváří a rysů biblických postav. Obraz Poslední večeře Páně v kostele sv. Jana Nepomuckého v Eibentále nebo vyobrazení křížové cesty na zdech římskokatolického kostela v Bígru – to je jen malý výčet tvorby Josefa Řeháka.

Vyhazoval tmy a používal výrazně světlé tóny. Obdivoval díla Rafaela nebo Rubense a po své smrti roku 1993 je pro mnohé stále žijící legendou. „Pana Řeháka si dobře pamatuji. Měl šikovnou ruku, krásné písmo a ve škole nám psal diplomy. Pracoval také na poště i na úřadě, kde dělal písaře. Na počest návštěvy amerického prezidenta R. Nixona namaloval obraz, kde je spolu s Ceausescem,“ doplňuje Václav Fořt svou vzpomínkou život Josefa Řeháka.

Úprkem z banátských kopců

Příchod demokracie v Rumunsku na konci osmdesátých let nebyl žádnou idylickou procházkou a o krvavém dění v centru Bukurešti a popravení komunistického despoty Ceausesca by bylo třeba dalších kapitol. Pád východního bloku ovlivnil i další životní vývoj rumunských Čechů. Otevřely se hranice státu a mnozí odsud odešli především z ekonomických důvodů, což přetrvává i do dnešních dnů. „Můj syn už je v Praze snad přes 19 roků, má tam rodinu a pracuje v Mitasu. Předtím taky pracoval tady v dole na Kozlu. Stávalo se, že sem přijely autobusy od firmy Mitas a dělaly tu nábor nových zaměstnanců.“

V srpnu 2006 v osadě Nové Doly nedaleko Eibenthalu došlo v šachtě k sesuvu půdy, kde zahynuli dva horníci. Tragédie nastala jen několik měsíců po zavalení horníků v městě Anina. Jednalo se o poslední otevřené doly a po těchto nešťastných událostech byly doly uzavřeny. A tak počet pracovních míst v českých banátských vesnicích byl téměř nulový a následovalo další stěhování a putování několika rodin do Čech. Kolem domu Václava Fořta je jen několik málo rodin, které zde žijí. Většina domů je prázdných a pustých. Vyhlížejí rodáky, které jejich malebné zdi s obrazy svatých odchovaly a spolu s loukami, poli a kopci jim daly domov. „Nevíme, do čeho přijdeme, ale já už tady složím kosti. Do Česka bych šel, kdybych mohl pracovat, ale už nemůžu, tělo nemůže,“ končí své vyprávění Václav Fořt.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)