Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Florek (* 1927)

• narozen 6. prosince 1927 v Ostravě-Vítkovicích

• studoval gymnázium

• v roce 1943 jako šestnáctiletý musel nastoupit na nucené práce

• byl pomocným dělníkem v pracovním táboře v Kuřimi

• zažil špatné zacházení a hlad

• po maturitě v roce 1947 nastoupil na Vysokou školu báňskou

• školu z politických důvodů opustil

Snažil jsem se nevybočovat

Zdeněk Florek se narodil 6. prosince 1927 ve Vítkovicích, kde do svých pěti let žil s rodiči. Jeho otec Josef byl úředníkem na radnici města Ostravy. Matka Albína, vyučená švadlena, byla v domácnosti. Sourozence neměl. Koncem 20. let získali rodiče hypotéku a postavili rodinný domek v Ostravě-Zábřehu, kde Zdeněk prožil své dětství a mládí a žil zde až do roku 1951, kdy se oženil a odstěhoval.

V době vypuknutí druhé světové války v září 1938 mu bylo 10 let. Co se kolem něj odehrávalo, si příliš neuvědomoval. Byl chlapec a zajímal se o kino. Vzpomíná však na jednu zábřežskou pouť, kde z amplionu zněla píseň U našich kasáren, která měla povzbudit český národ v těžké době.

Zdeněk navštěvoval dva roky měšťanku a pak přestoupil na gymnázium v Moravské Ostravě na ulici Českých legií. Jako student dělal atletiku a stejně jako sportovci z jiných odvětví musel být členem Kuratoria mládeže. Zúčastnil se například mistrovství protektorátu, ale o postup do finále na 1200 metrů ve Valašském Meziříčí jej připravily dvě vteřiny. Na rozdíl od jiných sportovců nemusel chodit na přednášky, které tato organizace připravovala, protože to nikdo po atletech nechtěl.

Životní podmínky ve válečných letech bral jako fakt. „Snažil jsem se nevybočovat z řady a neupozorňovat na sebe. Doma jsme poslouchali Londýn i Moskvu. O žádné odbojové činnosti ve svém okolí jsem neslyšel,“ říká Zdeněk Florek.

Škola před válkou a za války

Před Mnichovem se studenti mohli učit cizí jazyky, učili se legionářské tradici, ale s okupací se změnily i školní osnovy. Výuka byla zaměřena na němectví. Celkem měli šest hodin němčiny týdně, k tomu matematiku, zeměpis a ještě jeden předmět, na který si Zdeněk již nepamatuje. Výuka byla vedena v němčině.

Okupanti z budovy jejich školy udělali oberschule a české gymnázium bylo přesunuto do budovy Matičního gymnázia, kde již ale fungovaly dvě další školy – reálné gymnázium a klasické gymnázium. Kvůli nedostatku tříd pro tak velký počet žáků se učilo na směny, studenti tří gymnázií se tak museli střídat. „Naše výuka například probíhala od pondělí do středy. Když jsme měli ranní výuku, odpoledne bylo volno a naopak,“ vzpomíná pamětník.

Když chodil do kvinty (kvinta B), ve vedlejší kvintě A se objevily protiněmecké letáky. „Co v nich stálo, to opravdu nevím. Nikdy jsem je neviděl. Ale celá třída byla exemplárně potrestána, vyloučena ze studií a museli si najít práci v řemeslech. Rodiče některých z nich byli zavřeni,“ vzpomíná Zdeněk Florek.

Totální nasazení

Po sériích neúspěchů a velkých ztrátách na východní frontě roku 1943 a kvůli nedostatku pracovních sil z řad vlastního obyvatelstva se Němci rozhodli využít levné pracovní síly obyvatel z obsazených území. Spousta mladých lidí byla nedobrovolně zařazena na nucené práce.

„Realitu války jsem pocítil v okamžiku, kdy jsem dostal předvolání do Německého domu v Ostravě. V něm stálo, že jsem totálně nasazen až do vítězného konce války. Spolu se mnou byli předvoláni dva mí spolužáci Otakar Kuča a Miroslav Vihňák. Nikdy jsme se nedozvěděli, proč jsme to z naší třídy byli zrovna my. Tehdy jsme měli jít do sexty a byli jsme mezi všemi nejmladší,“ vzpomíná Zdeněk. Nikdo z nich netušil, co je čeká. Kromě hodiny odjezdu vlaku do Cejlu v Brně, kterým měli jet hned následujícího dne, se nedozvěděli nic. S sebou si měli vzít předepsanou výbavu, zejména hygienické potřeby. Z brněnského nádraží pochodovali na velitelství Technische Nothilfe pro celou Moravu, které se nacházelo hned naproti. Tam se podrobili lékařské prohlídce a poté jim oznámili, že odpoledním vlakem pojedou do Vsetína a pracovat budou v Huslenkách. Ve Vsetíně je vybavili oblečením (staré německé uniformy a k tomu bílý drilichový pracovní oděv) a pokračovali do Huslenek. Přespávali v tamní obecné škole, která byla přeměněna na ubikaci. Jejich hlavní činností byla výstavba cesty. Za práci dostávali 10 korun na den a potravinové lístky pro těžce pracující. „V Huslenkách jsem byl, a to si přesně pamatuji, do 15. října, kdy se uskutečnil přelet amerických pevností. Bomby, které svrhli, poničily trať v Jablůnce a my ji pak museli celou noc opravovat.“ Ráno následoval přesun vlakem do Brna, kde fasovali staré četnické kabáty a černé lodičky, a pak do Kuřimi, kde se nacházela zbrojovka a továrna na výrobu leteckých motorů Klöckner Flugmotorefabrik, místo jejich dalšího působiště.

Pracovní tábor v Kuřimi

Žili v táboře, kde se tísnilo přinejmenším pět set lidí – totálně nasazení a civilní zaměstnanci. Panovaly tam hrozné poměry. Zdeňkovi utkvěl v paměti večer, kdy na místo přijeli: „Řekli nám, že k jídlu nedostaneme nic, protože zásobování pro dnešek skončilo a další jídlo bude až zítra. Velitel tábora se však nad námi slitoval a poskytl nám jídlo. Třiceti lidem dal dva štrucle dvoukilového chleba a sprostou šlichtu, která nepřipomínala ani náhražku černé kávy.“

Zatímco v Huslenkách jim za práci platili, v Kuřimi nic takového nebylo. Každý den ráno dostávali chléb a kroupy, které si museli rozdělit na snídani a večeři, v poledne jim dováželi na traktorech ve várnicích oběd. Do ešusu jim nalili naběračku polívky (horká mastná voda se suchou zeleninou), která byla tak řídká, že ji všichni téměř pili. Hlavním chodem bývaly brambory vařené ve slupce a kel. Do práce však většinou nastupovali polohladoví a nebýt balíčků z domova, mnozí by nepřežili. Když se stejný jídelníček opakoval dlouho, rozhodli se, že si budou stěžovat u dienststelle v Ostravě. Zřejmě úspěšně, protože po týdnu přijel poprvé traktor s masem. „Nebylo ho však moc, tak se nedá říci, že bychom se najedli. Když jsme se ten den vrátili po práci do tábora, nechali nás nastoupit a za to, že jsme porušili předpis (nestěžovali si zde, ale výše), nám zakázali vycházky a přijímat balíčky, pracovní dobu nám prodloužili na 12 hodin,“ říká Zdeněk Florek.

Pracovní doba se ale prý nedodržovala, neboť se začínalo v sedm hodin ráno a končilo se, až byla práce hotova. „Útěchou nám bylo, že jsme měli alespoň to maso v žaludcích,“ dodává pamětník.

O tom, že v táboře nebyli svobodní, svědčí i vzpomínka Zdeňka Florka na to, jak tábor svévolně opustil jeho kamarád Kutáč. Ten opustil tábor a odjel za svou dívkou do Ostravy. Na ubikaci vtrhl velitel tábora se dvěma vojáky a psem a řval, jestli vědí, kde je Kutáč. Myslel si, že má kontakt s partyzány a že může sloužit jako spojka, protože na Vsetínsku bylo silné partyzánské hnutí. Vyhrožoval exemplárními tresty, pokud by se jeho podezření potvrdilo. „Jeden z našich kluků uměl dobře německy a jeho odpověď ‚Wir hatten keinen Absicht davon‘ se mi vybavuje dodnes.“ Po několika dnech se pohřešovaný vrátil zpět, a protože jeho maminka byla Němka, nebyly z jeho odchodu vyvozeny žádné důsledky.

Opět doma

Na Vánoce 1944 se poprvé dostali domů. „Doma se netopilo, protože nebylo čím. Uhlí došlo, netekla voda a navíc se zhoršila zásobovací situace. I ty hajzly zamrzly.“ Po Vánocích se vrátili do Kuřimi a někdy v únoru byli Zdeněk Florek a jeho kamarádi Otakar a Miroslav propuštěni. „Myslím si, že za propuštěním nás tří nejmladších mohla stát snaha a intervence našich rodičů, kteří chodili na patřičná místa. Ale je to jen moje domněnka, kterou nemohu nijak doložit,“ říká pamětník.

Po návratu do Ostravy nastoupil Zdeněk Florek do místní petrolejky. Koncem března si přivodil pracovní úraz a s výronem v koleni nastoupil na nemocenskou. Poté byl povolán zpět do práce. „Český lékař mě uznal práceschopným i přesto, že koleno jsem měl nateklé. Můj nadřízený mne však viděl a dal mi do konce Velikonoc volno. Já jsem se tam už ale nevrátil. Čekal jsem doma u rodičů, co se bude dít. Nikdo se však po mně nesháněl. Po válce jsem zjistil, že jsem prý ošetřovateli dlužen flašku, že mě uznal za trvale nemocného. Tak to jsem byl teda překvapen!“ vypráví Zdeněk Florek.

Osvobození Zábřehu

O blížícím se konci války v Ostravě svědčily nejprve kobercové nálety Američanů. Po jednom z náletů se Zdeněk Florek a další chlapci jeho věku podíleli na odstraňování škod v blízkosti zábřežského hřbitova. S blížící se frontou americké bombardování ustalo a nálety prováděli piloti Rudé armády. Bývaly sice zřídka, ale až do té doby, než na letišti v Hrabůvce nezbyl jediný messerschmitt.

Ostravsko-opavská operace začala 15. dubna 1945, boje o Zábřeh probíhaly koncem dubna. Zdeněk Florek přibližuje osvobození takto: „Z půdy našeho domu jsme mohli vidět linii blížící se fronty. Několik dní jsme se schovávali ve sklepě. Až v poledne 30. dubna jsme se odvážili vyjít ze sklepa a vyhlédnout z oken. Na Zengrově ulici, tehdy SA Straße, stály tanky s hlavněmi namířenými na Vítkovické závody. Byli tam vojáci oděni do jiných uniforem. Vyběhli jsme ven a začali se s nimi vítat.“ Zřejmě šlo o předsunuté jednotky Rudé armády, které se však dlouho nezdržely. Po nich přišla československá jednotka pod velením majora Janka. Vojáci kontrolovali, zda v domech nepřebývají němečtí vojáci, a varovali obyvatele, ať si uschovají cennosti, neboť za nimi jdou Rusové.

Pak, kolem čtvrté hodiny, odjeli směrem na Olomouc. Místo nich přišlo pár starších Sovětů, kteří rovněž prohledávali domy, jestli se v nich neschovává nepřítel. Ve chvílích volna seděli před domy a pili. „Okolo sedmé hodiny večerní jsme z ulice uslyšeli hlasité ‚Hura, meine Kamaraden!‘. Rychle jsme zamkli dveře a běželi se schovat do sklepa. V noci jsme sice usnuli, ale hluk a dunění nás pokaždé probudily, venku totiž probíhaly boje. Ranní panorama vypadalo asi takhle: na ulici stál sovětský tank, na zemi leželi mrtví němečtí vojáci, některé domy byly rozstříleny. My a další sousedé jsme neutrpěli větší újmu na majetku, měli jsme jen poničené ploty a pár kulek se podepsalo na omítce našeho domu. Také řádily kaťuše. Cílily na obklíčenou posádku v Bělském lese a zároveň ostřelovaly další posádku, která byla v Hulvákách. Posádky se spolu v noci pokusily spojit, avšak neúspěšně. Všude okolo ležely mrtvoly vojáků. Boje skončily,“ vzpomíná Zdeněk Florek.

Během osvobozování bydleli u Florků doma, i u jiných rodin, vojáci Rudé armády. Začaly se ztrácet věci. I Florkovi si jednoho dne všimli chybějících příborů, ale nedali se a chtěli je vrátit. Po chvilce jim sovětský voják přinesl celou sadu z ukradeného německého majetku. Kromě této příhody však již žádnou další krádež nezaznamenali, přestože v okolí si sousedé stěžovali.

Po válce

Po válce, v roce 1947, Zdeněk Florek odmaturoval na gymnáziu a začal studovat na Vysoké škole báňské. Ovšem zkoušku z marxismu-leninismu ani napotřetí nesložil. „Nemohl jsem, udělal jsem to záměrně,“ vysvětluje.

Na to, co zažil za války, vzpomíná dodnes. Některé prožité útrapy se mu stále vracejí, přesto konstatuje, že daleko větší hrůzy zažívali totálně nasazení v Říši. „Dva mí kamarádi, kteří byli nasazeni v rajchu, mi vyprávěli o hrůzách spojeneckého bombardování. V porovnání s tím, co jsem slyšel od nich a co jsem zažil sám, musím říct, že přes ty mizerné příděly potravin zde v protektorátě bylo alespoň bezpečněji,“ říká pamětník.