Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krista Dytrychová (* 1949)

Po únosu letadla v roce 1970 nám přišel podezřelý každý pasažér

  • narodila se 6. listopadu 1949 v Rájově

  • pochází z německé rodiny

  • otec během druhé světové války bojoval ve wehrmachtu

  • během invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 trávila prázdniny na Rujáně

  • zažila nucený odsun Čechů z německých rekreačních oblastí 21. srpna 1968

  • roku 1969 nastoupila na letišti v K. Varech na pozici odbavování cestujících

  • 8. června 1970 se stala svědkem únosu letu ČSA OK 096

  • na karlovarském letišti zažila i další únos letadla v roce 1989

  • své profesi zůstala věrná po čtyřicet devět let

  • v době rozhovoru v roce 2023 žila v Karlových Varech

Krista Dytrychová odbavovala 8. června 1970 na letišti v Karlových Varech skupinu osmi mladých lidí, kteří chvíli po startu převzali pomocí zbraní kontrolu nad posádkou linky ČSA 096 a zamířili s letadlem do západního Německa. Pracovníci letiště neměli v roce 1970 vinou absence kontrol jakoukoliv možnost podezřelé osoby nebo zavazadla rozeznat nebo odhalit. Nedotklo se jich po únosu proto žádné vyšetřování. „Pak už jsme si dávali větší pozor,“ říká Krista Dytrychová. „Někdy nám pak přišel podezřelý úplně každý. Pasažéry jsme víc sledovali. V roce 1972 přišla na letiště policie a později jsme začali také kontrolovat příruční zavazadla.“

Během dlouhých devětačtyřiceti let, které strávila Krista Dytrychová na letišti v Karlových Varech, nebyl únos z 8. června 1970 jediným, který zažila. Stala se svědkyní i toho posledního během komunistické éry v Československu. Ten se odehrál 26. května 1989 a letadlo Jak-40 letělo na lince z Prahy do Karlových Varů. Jeden z pasažérů, Bohuslav Běhula, nastoupil na palubu s maketou ručního granátu z moduritu a během letu začal vyhrožovat posádce. Na samém konci osmdesátých let už však panovaly jiné bezpečnostní předpisy. V letadle nejenže létaly palubní letušky, ale i ozbrojený doprovod, který záhy útočníka přemohl, a letoun mohl v Karlových Varech bez větších komplikací přistát.

„Policie mi řekla, abych si cestující odvedla. Neřekli mi ale, kam je mám odvést. Z letadla se vyklopily schůdky, letištní policista vběhl dovnitř, ozval se rachot a údajně padl výstřel. Nikomu se ale nic nestalo. Lidé vybíhali ven a lehali si deset metrů od letadla do trávníku. Ať jsem říkala, co jsem říkala, nikdo mě neposlouchal,“ popisuje Krista Dytrychová.

Prarodiče chtěli do odsunu, ale nemohli

Narodila se 6. listopadu 1949 v Rájově v severních Čechách. Pochází z německé rodiny, která se po konci druhé světové války v roce 1945 nedostala do odsunu, masové deportace německého obyvatelstva z Československa. Ač chtěli, nemohli. Dědeček z matčiny strany pracoval jako kovář a v severních Čechách byl po válce kovářů nedostatek, a tak musel zůstat. Opačné mínění o poválečné situaci měla otcova rodina. Ti do odsunu skutečně nechtěli.

Tatínek, který nastoupil nejprve na vojnu do Pardubic, musel po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 narukovat k wehrmachtu. Ihned po válce se stal komunistou, čímž se jeho rodina deportaci vyhnula. „Doba byla složitá a Němců tu zůstalo málo. Možností seznámení moc neměli, a tak se rok po válce daly obě rodiny dohromady a naši se tak našli. Všichni tu zůstali, i když měli později možnost se legálně vystěhovat,“ říká Krista Dytrychová. Matčini prarodiče tím hodně trpěli, protože zůstali v ČSSR sami. Měli množství sourozenců, kteří po nuceném odsunu žili v Německu nebo Rakousku a po dlouhá léta spolu udržovali pouze písemný kontakt. S některými se do konce života už neviděli.

Se sestrou nám děti říkaly fašistky, nebo Germánky

Německý původ nedělal nikdy Kristě Dytrychové problém. Vyrůstala v Rájově a do školy chodila do Perštejna nedaleko Klášterce nad Ohří. „Někdy se však stávalo,“ dodává, „že vůči nám děti ve škole používaly slova, která asi slyšely doma. Říkaly nám se sestrou fašistky, Germánky a podobně. Mnohdy to bylo tím, že se pohraničí dosidlovalo tak trochu ‚problematickým‘ obyvatelstvem. Stávalo se to, ale mě to nijak nepoznamenalo.“

Dobu prožíval každý z rodičů Kristy Dytrychové jinak. Tatínek, povaha tvrdá, si nikdy nic nepřipouštěl a na vojně v Pardubicích se naučil česky. Maminka však uměla jen německy a po dlouhé mateřské dovolené se už nikdy česky nenaučila. Byla mnohem citlivější a trvalo jí dlouho se s životem v poválečném Československu srovnat.

Všechny nás v srpnu 1968 shromáždili a vraceli na hranice

V srpnu roku 1968 pobývala Krista Dytrychová u tety na Rujáně ve východním Německu. Když vojska Varšavské smlouvy překročila 21. srpna hranice Československa, prázdniny u moře pro tehdy osmnáctiletou dívku rázem skončily. Invaze vojenských sil Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska za podpory Německé demokratické republiky nejenže zasadila ránu obyvatelům československých měst, ale i v rekreační oblasti na severu východního Německa rozpoutala policejní manévry.

„Teta jednou ráno přišla a byla celá rozrušená. Vůbec jsme nerozuměli, co se vlastně děje. Všechny Čechy nás shromáždili na jednom místě a odváželi na hranice. Tam nás autobusy poslali do Teplic a nějakým vlakem jsem se dostala domů. Panoval strašný chaos,“ vzpomíná Krista Dytrychová. „Odsun Čechů se tehdy týkal celé Rujány. Východoněmecká policie vyprázdnila všechny kempy a dětské tábory. Kdo měl auto, musel se v danou hodinu dostavit na určité místo. Ostatní rekreanty naložili do autobusů a kolona, kterou vedly a uzavíraly policejní vozy, se vydala k československým hranicím.“

Vstup do KSČ po nás nechtěli

Do Karlových Varů přišla po maturitě na všeobecně vzdělávací škole, dnešním gymnáziu, aby pokračovala roční nástavbou studia jazyků. Školu cestovního ruchu  pak dokončila dálkově, už při práci na karlovarském letišti, kam nastoupila v roce 1969 na pozici odbavování cestujících. „Nechápala jsem, jak mě mohli na letiště vzít. Mě, v podstatě čistokrevnou Němku, která nikdy nebyla v komunistické straně. Vstup do KSČ po nás nechtěli. Na řízení letového provozu s tím ale problémy měli, tam je nutili. My na odbavení jsme jim za to asi nestáli,“ říká Krista Dytrychová.

V té době ještě nebyly Karlovy Vary mezinárodním letištěm. Nastoupila nejprve k ČSA (Československé aerolinie) a později, když ČSA letiště pustilo a předalo, přešla ke společnosti Správa letišť. „Ráno jsme nastupovali v kanceláři ve městě, kde bylo možné koupit letenky. Až těsně před odletem linky jsme jeli na letiště, tam jsem odbavila celé letadlo a zase se vracela do kanceláře. Odbavení bylo jednoduché. Žádné bezpečnostní kontroly a vše probíhalo bez dnešních počítačů,“ vzpomíná.

V letadlech Iljušin IL-14 nelétaly stevardky, zůstávaly na zemi. „Musely jsme cestujícím rozdat bonbóny a potom odříkat básničku. Kdo to nezažil, nikdy by tomu nevěřil. Stouply jsme si vepředu a na celé letadlo bez mikrofonu jsme to musely ve vší vážnosti odříkat. Pánové si z nás většinou dělali legraci a smáli se nám. Začátek byl: ‚Vážení cestující, vítáme vás na palubě letadla Iljušin 14 na lince Karlovy Vary–Praha. Žádáme vás, abyste se během startu a přistání připoutali a během letu nekouřili.‘ Až později se na to nabalovaly různé bezpečnostní předpisy,“ vysvětluje.

Čtyři pistole, revolver, lovecký nůž a šroubovák

Letiště v Karlových Varech čítalo kolem roku 1970 pouze necelých třicet zaměstnanců. Na místě nepracovali žádní celníci, žádná policie, ani ostraha. To se změnilo až v roce 1972, po několika únosech letadel. Jedny z nechvalně proslulých únosů proběhly v roce 1970 z karlovarského letiště a v roce 1972 z letiště v Mariánských Lázních. Otázka bezpečnostních předpisů při nástupu do letadla v té době fakticky neexistovala. Když s sebou vezl například myslivec loveckou zbraň, musel k ní mít patřičné potvrzení. Do příručního zavazadla nebo kufru si však mohl vzít kdokoliv cokoliv.

Rudolf Čihák si s manželkou Stanislavou a dvouletou dcerou Stáňou, Jiřím Galáskem, Evou Galáskovou, Josefem Procházkou, Marií Procházkovou, Jaroslavem Pourem a Věrou Klementovou rozdělili do svých zavazadel čtyři pistole, revolver, lovecký nůž a šroubovák. Shromáždili se 8. června 1970 v odletové hale karlovarského letiště a čekali na odlet do Prahy na lince ČSA 096. Všichni nastupovali do letounu Iljušin IL-14 s imatrikulační značkou OK-LCF s odhodláním ho unést. S jeho pomocí se rozhodli emigrovat do západního Německa.

„Ten den jsem měla mít volno, ale z nějakého důvodu jsem tam s kolegyní přesto byla. Proběhlo odbavení jako každý jiný den. Dnes si vybavím hlavně kapitána Horáčka, toho jsme si všichni dobře pamatovali jako velmi vtipného člověka. Ničeho podezřelého jsem si ale opravdu nevšimla,“ vypráví Krista Dytrychová.

Přiložil mu k zátylku pistoli a nařídil změnit kurz

Letadlo pilotované kapitánem Břetislavem Horáčkem, druhým pilotem Miroslavem Přikrylem a navigované radiotelegrafistou Ondrejem Vechterem vzlétlo z karlovarského letiště v 10:26. Krátce po startu, konkrétně v 10:34, telegrafovala posádka, že došlo k přepadení. Do pilotní kabiny vstoupil Rudolf Čihák s Jiřím Galáskem, zatímco Josef Procházka nařídil s pomocí zbraně přesun cestujících do zadní části letadla. Mezitím v kokpitu přiložil Galásek k zátylku Ondreje Vechtera pistoli a nařídil mu změnit kurz letu na západní Německo. Chtěli do Mnichova, na což by však letounu nevystačilo palivo. Kapitánu Horáčkovi se po chvíli podařilo přesvědčit únosce, aby nechali navigátora pracovat, nesahali do řízení a přistoupili na přistání v Norimberku, kam bylo letadlo schopné doletět.

Po přistání únosce ihned zatkla německá policie. Německý Zemský soud poslal v září roku 1970 Rudolfa Čiháka, Jiřího Galáska a Josefa Procházku na dva a půl roku do vězení. Ostatní vyvázli s podmíněnými tresty. V Československu dostali všichni za organizovaný únos dopravního letadla a trestný čin opuštění republiky tresty výrazně vyšší. Po výslechu posádky a ostatních cestujících se ještě téhož dne vrátilo letadlo do Prahy.

„Byl to pro nás šok, když nám volali kolegové z věže, že letí unesené letadlo do Norimberku. V době normalizace bychom se asi nedivili, kdyby v Německu zůstali všichni. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Všechny další únosy dopadly mnohem hůře,“ říká Krista Dytrychová.

ČSA měly na Kubě pronajatou vilu k rekreaci

Kontrastem k prožitému únosu zůstává mnoho chvil prožitých na letišti během konání Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Filmové hvězdy, které Krista Dytrychová odbavovala, jí dodnes zůstávají v paměti. Vzpomíná i na utajené natáčení: „Jednou se rozlétly dveře kanceláře a tam stál Gérard Depardieu. Veliký statný člověk se ke mně přihnal, a i když neumím francouzsky, tak jsme se nějak domluvili. Byl to ale šok. Během festivalu jsme o hvězdách věděli, ale to, že tu někde Depardieu natáčel, jsme netušili.“

I přesto, že pracovala na letišti a z počátku i u ČSA, získávala Krista Dytrychová těžce výjezdní doložky – písemnou žádost podávanou na oddělení správy pasů a víz SNB k vycestování do zahraničí. Stejně tak devizový příslib, neboli povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn. Výjimku tehdy představovala Kuba, která se díky vládě kubánského diktátora Fidela Castra a zavedenému komunistickému režimu řadila mezi do jisté míry povolené destinace. „ČSA tam měly pronajatou vilu sloužící k rekreaci ROH (Revoluční odborové hnutí). Byla jsem tam dvakrát, v roce 1980 a 1984. Žít bych tam ale v té době nechtěla. Ačkoliv měli úrodu ovoce několikrát ročně, nedalo se tam žádné koupit. Kolega z letiště měl na Kubě vdanou sestru a ti měli problém sehnat i nábytek,“ popisuje Krista Dytrychová.

Němci létali do Karlových Varů na oběd

Možnost volně cestovat získala až po sametové revoluci v listopadu roku 1989. Po otevření hranic už v cestě nic nestálo a dostala se například do Singapuru, kde měly ČSA také svá ubytovací místa v hotelu. Stejně tak nastaly změny na letišti v Karlových Varech, které se ten rok stalo letištěm mezinárodním. Do té doby neměli směnárnu ani banku, vše teprve vznikalo. Ze začátku však létaly ze zahraničí pouze speciály a soukromé lety. Zavedení pravidelných linek přišlo až později.

„Němci z okolí z toho byli u vytržení. Létali malými letadly do Karlových Varů na oběd,“ říká Krista Dytrychová. Do jednání s letištěm se významně vložili Rusové a ČSA zavedlo v únoru roku 1998 pravidelnou linku do Moskvy. V roce 2011 pak přibyly linky do Petrohradu, Jekatěrinburgu, Samary, ázerbájdžánského Baku a ukrajinského Kyjeva. Krista Dytrychová pracovala na letišti na částečný úvazek i po odchodu do důchodu a úplně skončila až v roce 2018. V době rozhovoru v roce 2023 žila v Karlových Varech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Pavel Kořínek)