Charisma Fidela Castra aneb Od revolučních ideálů k diktátorskému režimu

/ /
Fidel Castro vládl Kubě od roku 1959 do roku 2008, tedy téměř půl století. Foto: Eva Kubátová

Na Kubě končí éra bratrů Castrových. Bratr Fidela Castra Raúl předal vedení Kubánské komunistické strany mladší generaci. Přinášíme vzpomínky Kubánců na Fidela Castra z Paměti národa.

„Chceme na Kubě zakotvit skutečnou demokracii bez jakýchkoliv známek fašismu, peronismu či komunismu. Jsme proti všem druhům totalitarismu,“ nechal se slyšet Fidel Castro v New Yorku 23. dubna 1959, čtyři měsíce po vítězství Kubánské revoluce.

Článek přináší vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě, natočených v rámci projektu Paměť kubánského národa. Ten realizuje nezisková organizace Post Bellum společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili 135 kubánských příběhů

Ta svrhla diktátorský režim Fulgencia Batisty, když jednotky sdružené pod velením právě Fidela Castra napadly roku 1953 kasárna Moncada a o šest let později, tedy onoho kubánského přelomového roku 1959, Batista opustil ostrov a vlády se ujal právě nadějný třiatřicetiletý právník Castro. Kubě sliboval lepší zítřky. Ale bylo tomu skutečně tak? Jak vzpomínají na osobnost samotného Fidela Castra a jeho přísliby kubánskému lidu pamětníci z Kuby?

Arogantní. Tvrdohlavý. Podezřívavý

„Arogantní. Tvrdohlavý. Podezřívavý. Inteligentní – ale jen na straně zla. Tedy pokud zlo je vůbec inteligencí,“ popsal Fidela Castra Mario Chanes de Armas, který po boku Fidela Castra zaútočil 26. července 1953 na kasárna Moncada ve města Santiago de Cuba. Cílem útoku bylo svržení diktátora Fulgencia Batisty, což se nakonec podařilo až v roce 1959.

Díaz Echemendía ve vězení, kde se setkal se spolubojovníkem Fidela Castra, kterého poslal kubánský vůdce za mříže po převzetí moci. Foto: Paměť národa
Díaz Echemendía ve vězení, kde se setkal se spolubojovníkem Fidela Castra, kterého poslal kubánský vůdce za mříže po převzetí moci. Foto: Paměť národa

Když se tehdy Castro dostal k moci, označil svého spolubojovníka za nepřítele režimu, a Chanes de Armas putoval do vězení, stal se tak nejstarším a nejdéle vězněným politickým vězněm. O Fidelovi  ve vězení vyprávěl Francisku Herodesovi Díaz Echemendíovi, který si za své protirežimní názory odseděl dvacet let.

Psaly se první dny roku 1959. Revoluce byla definitivně prohlášena za vítěznou, diktátor Batista byl svržen a svět tleskal. USA revoluci hodnotily veskrze kladně, do pěti dnů od ustanovení nové vlády ji bezvýhradně uznaly všechny země Latinské Ameriky, ale i řada zemí evropských. Ačkoli v prvních měsících nového režimu sám Fidel Castro ve vládě nefiguroval, události nabraly na obrátkách. 

Už 17. května, tedy pouhých pět měsíců po svržení Batisty a necelém měsíci po veřejném příslibu o nekomunismu v USA, byla uzákoněna pozemková reforma, která znamenala začátek znárodňování. Roku 1960 na Kubu poprvé přicestovala delegace Sovětského svazu a obě země si přislíbily věrnost, která šla ruku v ruce s masivní hospodářskou i vojenskou pomocí ze strany SSSR.

Maskoval to dobře

„Není to tak, že by Fidel Castro zradil revoluci a později se stal komunistou, jak si tolik historiků myslí. Fidel Castro totiž žádnou revoluci nezradil, měl dokonalý a velmi dobře promyšlený plán. Ale jako student nevěděl, že ho Sovětský svaz využívá,“ domnívá se kubánský emigrant žijící v Miami Diego

Fidel Alejandro Castro Ruz, známý pod zkráceným jménem Fidel Castro (1926–2016), byl v letech 1959 až 2008 absolutním vládcem Kuby – zastával funkce prezidenta, premiéra, vrchního velitele armády i prvního tajemníka Komunistické strany Kuby, kterou sám založil. Pod jeho vedením svrhlo Hnutí 26. července po šesti letech bojů diktátora Fulgencia Batistu. V lednu 1959 byla Kubánská revoluce prohlášena za vítěznou a Castro, který sliboval národu demokracii, rychle obrátil politickou orientaci směrem k Sovětskému svazu. Na Kubě nastolil komunistický režim zvaný castrismus, který omezuje základní občanské svobody a trestá politickou opozici. Fidel Castro svou zemi dovedl k hospodářskému úpadku a téměř 15 % celkové kubánské populace kvůli jeho režimu opustilo svou zemi.

„Část lidí Castrovi nevěřila, vždy si uvědomovali, že jde o komunismus. Ale maskoval to tak dobře, že zbytek populace to ani nenapadlo. Až jednoho dne vystoupil v televizi a řekl, že je komunista, tedy konkrétně marxista, a že kdyby to býval řekl dříve, tak by ho nikdo nepodpořil,“ vzpomíná María Josefa Calafat Moya žijící po znárodnění všech statků jejich rodiny na Kubě v exilu v Madridu.

Podlehnutí charismatu

Většina Kubánců však charismatu kubánského vůdce naprosto podlehla: „V určité době jsem byl do Kubánské revoluce jednoduše úplně zamilovaný. Když mi bylo kolem 16 let, pravidelně jsem poslouchal projevy Fidela Castra,“ vypráví dnes již režimní oponent a lidskoprávní aktivista Juan Antonio Madrazo Luna.

Martha Beatriz Roque Cabello přezdívaná „železná dáma kubánské opozice“. Foto: Paměť národa
Martha Beatriz Roque Cabello přezdívaná „železná dáma kubánské opozice“. Foto: Paměť národa

„Fidel promlouval k národu asi od šesti hodin odpoledne, a kolikrát se stalo, že jsem ještě o půlnoci, v jednu hodinu v noci seděl před televizí a poslouchal ho. Jeho projevy jsem se dokonce učil nazpaměť. Mnoho vrstevníků z mé generace bylo Kubánskou revolucí nadšeno,“ líčí Juan Antonio Madrazo Luna, který se narodil roku 1968, tedy devět let po vítězství revoluce. Když mu bylo šestnáct, Castro byl u moci už celé čtvrtstoletí. Národ ho však dál slepě následoval.

„Poslouchávala jsem jeho proslovy a sliby … Sliby o mléce, které nám každý den přistane u dveří domu, o vzdělanosti a přístupu k rozvojovým programům… Sedmdesátá léta byla dobou, kdy i já jsem pracovala a byla přesvědčena o tom, že moje snaha napomůže rozvoji celé země,“ dodává Martha Beatriz Roque Cabello přezdívaná „železná dáma kubánské opozice“.

Už bylo pozdě

„Když jsme si uvědomili spojitost s komunistickou Internacionálou, už bylo pozdě. Ale předtím jsme s Castrem souhlasili, vnímali jsme ho jako lídra, jenž si zaslouží, abychom ho následovali. Pak ale nabyl silných diktátorských ambic a skutečně sympatizoval s totalitními režimy. Obdivoval Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho i Stalina,“ vzpomíná na moment procitnutí spisovatel Ángel Cuadra.

Fidel Castro (vpravo) s vůdcem kubánských gueril Che Guevarou v roce 1961, kdy Che Guevara řídil ministerstvo průmyslu a poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek. V roce 1966 opustil Che Guevara Kubu kvůli rozporům s Castrem. Foto: Wikimedia Commons/Alberto Korda/Public Domain
Fidel Castro (vpravo) s vůdcem kubánských gueril Che Guevarou v roce 1961, kdy Che Guevara řídil ministerstvo průmyslu a poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek. V roce 1966 opustil Che Guevara Kubu kvůli rozporům s Castrem. Foto: Wikimedia Commons/Alberto Korda/Public Domain

Podobnými slovy popisuje Fidela Castra i Otto Juan Reich, avšak jeho vzpomínka pochází ještě z dob před Kubánskou revolucí, přesněji z roku 1953, kdy byl, stále za Batistova režimu, Fidel Castro zatčen a u soudu se hájil projevem „Dějiny mi dají za pravdu“, který skutečně do dějin vstoupil:

„Můj tatínek mi vyprávěl, že když slyšel ten projev v rádiu, mně bylo tenkrát sedm nebo osm let, přejel mu mráz po zádech, jak moc mu ten projev připomínal řeč, kterou pronesl v němčině Adolf Hitler. Je to zajímavé, protože věta ‚Dějiny mi dají za pravdu‘ byla tou poslední z Fidelovy obhajoby. Tenkrát řekl soudci: ‚Můžete mě odsoudit, ale dějiny mi dají za pravdu.‘ A to je přesně věta, kterou použil ve své obhajobě i Adolf Hitler.“

Ostatně stejně jako jiní diktátoři i Fidel Castro zastával všechny vedoucí funkce – byl prezidentem, předsedou vlády, vrchním velitelem armády a když v roce 1965 založil Komunistickou stranu Kuby, stal se jejím prvním tajemníkem. V těchto funkcích setrval až do roku 2008, kdy odstoupil kvůli zhoršení svého zdravotního stavu. Jeho bratr Raúl Castro v jeho roli absolutistického vládce země pokračoval až do roku 2018, kdy přenechal funkci prezidenta Miguelu Díaz-Canelovi. Ten udržuje odkaz Kubánské revoluce i nadále živý. Stejně tak ale zůstává živá i podstata castrismu, ačkoli je Fidel Castro už pět let po smrti.

„Komunismus je potlačením všech svobod – osobní svobody, osobního vlastnictví, svobody volby. Je to odporný systém, který netoleruje svobodné přemýšlení,“ říká novinář Álvaro Alba a přidává vysvětlení: „Esence castrismu je tohle všechno pohromadě s tropickým nádechem. Kuba je prezentována jako země palem, pláží a hudby, což tvoří ale jen pozadí jednoho z nejautoritativnějších komunistických režimů, jaké kdy existovaly.“

Tenhle rok to určitě padne!

Bratr Fidela Castra Raúl oznámil 16. dubna při zahájení osmého sjezdu Komunistické strany Kuby, že odstupuje z funkce prvního tajemníka strany. Funkce se ujal prezident Miguel Díaz-Canel, a Kubu tak poprvé od doby revoluce vede osoba, která nepatří k rodinnému klanu Castrů. Kubánská opozice doufá ve změnu.

Třicetiletý kubánský nezávislý novinář Héctor Luis Valdéz Cocho je Evropským parlamentem považován za jednoho z pěti nejvlivnějších nezávislých novinářů na Kubě. Foto: Paměť národa
Třicetiletý kubánský nezávislý novinář Héctor Luis Valdéz Cocho je Evropským parlamentem považován za jednoho z pěti nejvlivnějších nezávislých novinářů na Kubě. Foto: Paměť národa

„Jsem pokračováním podzemního hnutí před rokem 1959,“ říká o sobě kubánský nezávislý novinář Héctor Luis Valdéz Cocho, jedna z ústředních postav mladého protirežimního hnutí posledních let. „A jsem pokračováním otevřených očí Havanské univerzity. Domnívám se, že Havanská univerzita kdysi otevřela oči diktátoru Fidelu Castrovi a tisícům mladých lidí, kteří tehdy na univerzitě studovali. A dnes je otevřela mně a mnoha mladým lidem, kteří jsou teď sami ilegály ve vlastní zemi,“ shrnuje Héctor situaci současné kubánské opozice.

I přesto je však konec komunistického režimu na ostrově v nedohlednu. „Je složité představit si, že Kuba by se mohla rychle proměnit v demokratickou zemi,“ komentuje politický vězeň Alfredo Sánchez Echeverría.

A tak mezi kubánskou opozicí i nadále koluje okřídlený vtip: „Proč mají Kubánci ukazováček pravé ruky o článek kratší?“ Protože už šedesát let říkají: „Tenhle rok už to určitě padne!“ a klepou u toho ukazováčkem rázně do stolu.

Pamětníci byli natočeni v rámci projektu Paměť kubánského národa, který realizuje Post Bellum společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili 135 kubánských příběhů