Bohuslava Dvořáková

* 1936

  • „V sedmdesátém [roce] mně dali rekreaci do Sovětského svazu, do Moskvy. To je taky vzpomínka, říkám si, himlhergot, lidi, mějte už rozum a neválčete. Tam ta děžurná [zaměstnankyně hotelové služby], tam jak jsem přišla na recepci: ‚S Čechama se nebavím, ty mi zabili syna.“ Já jsem se nezmohla na nic jiného, říkám: ‚Vy jste u nás taky zabíjeli. A nikdo vás nezval!‘ Dvě mámy na sebe koukaly, tak jsem si říkala, to by na světě být nemělo.“

  • „Tak to bylo tak, že když jsem bydlela v tom domečku ještě sama, táta už byl na vojně, to bylo v únoru někdy, tak přišli vojáci z Výtoně. Pan Doskočil tam taky bydlel v té zátopové části, ten byl důstojníkem nějakým, už je taky po smrti, tak přišel: ‚Lidi, pakujte se, vodu máte na prahu! Jde se, za dvě hodiny máte vodu na prahu!’ My jsme tomu nevěřili, já měla naštípané dřevo, narovnané všechno. A paní, taková dobrá ženská, paní Dorovínová, říká: ‚Víte co, Bohunko? Kluci budou celí mokří, upečeme jim buchty a uvaříme čaj.’ [smích] Tak místo abychom něco, tak přišli vojáci, všechno to stěhovali, co se dalo, na traktorku [traktorovou stanici], no a my jsme pekly, za ty dvě hodiny jsme napekly buchty a čaj. Přenesly jsme to na traktorku, co jsem měla, tátovy ponožky, to jsem všechno klukům rozdala, protože jak sem přišli všichni ti kluci, babičce Jungwirtů, ta měla takový domeček, plavala koza, utíkala, tak to lovili kozu, dřevo. Pak se tam na přehradě, to bylo jako – bylo to nechtěné, ale zkušební. Ono se to nějak rozvodnilo, jak to pustili, ale bylo to zkušební. Tak tam se chytalo všechno, co se dalo, na přehradě.“

  • „Když jdu ze školy, to byla škola a my jsme bydleli pod kopečkem, na faře. A tam byla taková zídečka. A teď na té zídce sedí jeden voják za druhým. ‚Bejby, bejby,‘ no já nic neznala, že jo. A teď mi začali rabovat tašku, povídat si se mnou. No tak maminka vyběhla, protože já jsem o tom nevěděla, že tam přišli, tam byla volná třída na faře, tak tam bydleli. A tak jako s námi chodili, každý večer jsme si s nimi povídali, slavili tam s námi Boží tělo, velké družičky šly, že, nás malé vždycky chytali, protože měli doma děti, byli to i Čechoameričani, tak nás kolikrát na vsi chytali: ‚Moje bejby, moje bejby,‘ a tahali čokoládu a žvýkačky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Planá, 29.06.2021

    (audio)
    délka: 01:54:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé nejsou natolik vyspělí, aby uměli žít v demokracii

Bohuslava Dvořáková, 2021
Bohuslava Dvořáková, 2021
zdroj: Post Bellum

Bohuslava Dvořáková se narodila 21. dubna 1936 na Podkarpatské Rusi v rodině českého učitele. Rok po jejím narození se rodina odstěhovala zpět do Československa. Její otec byl za války zatčen gestapem, trestu unikl díky intervenci rodinného lékaře, známého z Podkarpatské Rusi. Konec války rodina prožila v Hošticích u Volyně, osvobozených americkou armádou. Po otci Bohuslava převzala učitelské povolání, působila více než dvacet let na základní škole ve Frymburku a později i v dalších obcích na Lipensku, kde se setkávala s dětmi z rodin neodsunutých Němců, reemigrantů a dosídlenců. V roce 1958 zažila první neplánovanou zátopu Lipna. V srpnu 1968 frymburskou základní školu navštívili velitelé sovětských okupačních jednotek. Starší syn Bohuslav dosáhl hodnosti generála, působil v rámci NATO a zúčastnil se vojenské mise v Bosně a později v Afghánistánu. V roce 2021 pamětnice žila ve Frymburku.