Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Dvořák (* 1934  )

Člověk se nesmí nechat zaslepit jen hmotným blahobytem

  • narozen 29. listopadu 1934
  • dětství a mládí prožil v Ústí nad Orlicí
  • strýc Stanislav Langr popraven nacisty
  • od roku 1959 žil v Jeseníku
  • manželka dostala z náboženských důvodů výpověď ze zaměstnání
  • rozšiřoval katolické samizdaty
  • účast na bytových seminářích
  • po pádu komunismu kooptován do MNV Jeseník
  • místostarosta Jeseníku
  • zasloužil se o obnovení poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) u Zlatých Hor
  • v roce 2017 žil v Jeseníku

Základním lidským právem je svoboda vyznání. Jenže komunistický režim se snažil vytvořit ateistický stát, v němž se dá s lidmi snadněji manipulovat. Víra v Boha tak Václavu Dvořákovi a jeho rodině přinesla těžké životní zkoušky. Ale přestože byli pod dozorem, nevzdali se a velmi aktivně působili v katolických kruzích. Václav Dvořák mimo jiné přepisoval a rozšiřoval samizdaty, které se pak na Jesenicku staly jedním z mála zdrojů necenzurovaných informací.

Strýce popravili nacisté

Václav Dvořák se narodil 29. listopadu 1934 jako druhé ze čtyř dětí rodičům Aloisi a Marii Dvořákovým. Rodina se řadila spíše mezi chudší vrstvu obyvatelstva a bydleli po různých podnájmech v Ústí nad Orlicí. Otec pracoval jako typograf a matka se starala o domácnost. Své potomky od dětství vychovávali k víře v Boha a Václav každou neděli ministroval při mši svaté v kostele.

V říjnu 1938 se Ústí nad Orlicí ze dne na den stalo pohraničním městem. Po okupaci Sudet ho ze tří stran obklopovaly hranice nově vzniklé říšské župy Sudety. O rok později vypukla druhá světová válka. Strýc Stanislav Langr se jako úředník v textilním podniku v Červeném Kostelci zapojil do odbojové práce ilegální komunistické strany. V roce 1943 ho zatklo gestapo a 20. září 1944 byl ve dvaačtyřiceti letech popraven v Drážďanech. Zůstala po něm manželka a tři děti. Václav Dvořák vzpomíná, že tato tragédie celou rodinu hluboce zasáhla, a tetě se v její těžké životní situaci snažil všemožně pomáhat.

Potíže kvůli víře v Boha

Už tři roky po druhé světové válce Československo ovládl další totalitní režim. V únoru 1948 komunistická strana do svých rukou převzala veškerou moc ve státě. Václav Dvořák si ve svých čtrnácti letech následky tohoto puče neuvědomoval, ale rodiče ho prožívali velmi emotivně a tušili, že nastává doba temna s omezenou náboženskou svobodou. Václav se tehdy učil na elektromechanika a následně absolvoval průmyslovou školu v Šumperku, po níž ho přijali na vysokou školu v oboru elektrotechniky. Po dvou semestrech ovšem studium ukončil a následující dva roky strávil v základní vojenské službě.

V roce 1959 se oženil s Helenou Strakerlovou, za níž se přestěhoval. Společně žili v Jeseníku a v letech 1961 až 1969 se jim narodily tři děti – Zdislava, Petr a Václav. Na Jesenicku se manželé Dvořákovi zapojili do života místní katolické církve a v reakci na vpád vojsk Varšavské smlouvy se Václav Dvořák stal členem Československé strany lidové, čímž chtěl vyjádřit protest proti komunistickému režimu.

Manželé Dvořákovi se scházeli s lidmi podobného smýšlení. Patřil k nim Jiří Šnajdr z Mikulovic, který od počátku 80. let doma pořádal modlitební setkání. Na Jesenicku se tehdy formovalo hnutí charismatické obnovy, mezi jehož základní charakteristiky patří živý vztah k Ježíši Kristu, zkušenost s působením Ducha svatého a významné místo v něm tvoří modlitba. Účastnilo se ho asi dvanáct lidí a mezi nimi i rodina Dvořákova. Zapojili se rovněž kněží, jako například Rudolf Smahel, Antonín Dohnal nebo Stanislav Lekavý. Projevili tím obrovskou odvahu, protože tajně vysvěcený kněz Stanislav Lekavý již prošel komunistickými lágry a také P. Rudolf Smahel měl zkušenosti s komunistickým vězením. Nešlo o žádné politické schůze, ale o setkání, při nichž si ve společenství stejně smýšlejících lidí chtěli upevnit svou víru v Boha. Přesto 6. prosince 1982 Jiřího Šnajdra zatkli a v létě roku 1983 za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společenstvími odsoudili k desetiměsíčnímu podmíněnému trestu. Před soudem stanul společně s Janem Mokrým a pravděpodobně se tehdy v našem státě jednalo o první případ laiků odsouzených za porušení tohoto zákona. K výslechům tehdy několikrát předvolali také manžele Dvořákovy. I po soudu se ale u Šnajdrů lidé na modlitebních setkáních dál tajně scházeli.

V souvislosti s odsouzením Jiřího Šnajdra dostala v lednu 1984 Helena Dvořáková výpověď ze zaměstnání ve vojenské ozdravovně v lázních Jeseník, kde jako zdravotní sestra pracovala dvacet let a kde se léčili letci Československé lidové armády. Takto zněla část odůvodnění výpovědi: „Na základě Vám prokázané nezákonné činnosti v sektě letniční hnutí neslučuje se a je v rozporu s požadavky kladenými na morálně politický profil pracovníků vojenské správy.„Nechtěli jsme si to nechat líbit, protože výpověď odporovala i tehdejšímu zákoníku práce. Odvolali jsme se a byl z toho pracovněprávní soud. Stejně to nebylo nic platné,“ dodává Václav Dvořák, jehož manželka pak po dlouhé a usilovné snaze sehnala alespoň místo účetní na benzince.

V té době měl Václav Dvořák ze sebou již pět měsíců vězení za hospodářský delikt. Jako vedoucí střediska elektro u n. p. Rudné doly Jeseník zařizoval zakázku elektrických rozvaděčů pro Státní statek Bruntál, který je potřeboval vyrobit před dodací lhůtou. Jak sám Václav Dvořák říká, přijal tehdy asi čtyři tisíce korun v hotovosti, které nebyly zařazeny do fakturace. „Nic z toho jsem si nenechal pro sebe. Část peněz šla na příplatky zaměstnancům a ostatní na podnikový večírek,“ vypráví pamětník a dodává: „Musím k tomu říct, že jsem určitou vinu cítil a cítím ji dodnes. I když i na tehdejší dobu šlo o malé peníze.“ Jenže tehdy byla mezi podniky běžná praxe, aby zaměstnance pracující nad rámec svých povinností motivovaly, a za Václava Dvořáka se postavilo také vedení závodu v čele s ředitelem Ivanem Roguličem. I když k tomu nejsou žádné důkazy, protože spisy Státní bezpečnosti k osobě Václava Dvořáka byly skartovány, pamětník si myslí, že v jeho dlouhém pobytu ve vazbě mohly hrát roli rovněž styky s lidmi v katolickém disentu. Přestože manželka odstranila samizdaty, našli u nich během dvou domovních prohlídek režimem zakázané knihy z křesťanské akademie v Římě. „Přišlo mně také dost divné, že se mě během výslechů ptali, jestli znám lidi, co se motají kolem církve,“ dodává Václav Dvořák, kterého po návratu z vězení opět zaměstnali jako vedoucího střediska v Rudných dolech.

Samizdaty, bytové semináře a pád komunismu

Václav Dvořák také rozšiřoval katolické samizdaty jako například Informace o církvi nebo později časopis Velehrad. Většinou je získával od Tomáše Kopřivy ze Šumperka nebo od své dcery Zdislavy a jejího manžela Ladislava Nedvěda, kteří bydleli na faře v Rapotíně. Doma je pak přes průklepový papír přepisoval a posílal dál. „Byla to bezprostřední reakce na to, aby se lidé dověděli zprávy z Vatikánu a třeba o uvěznění Václava Malého.

S manželkou rovněž jezdili na tajné bytové semináře, kde se diskutovalo nejen o víře, ale také o aktuální politické situaci v zemi. Setkali se tak s významnými osobnostmi katolického disentu jako Josefem Zvěřinou nebo Václavem Malým. Pamětník vzpomíná, že i na Jesenicku působili stateční kněží, kteří se proti totalitě otevřeně stavěli. Církevní tajemníci je totiž za trest často posílali do pohraničí. Šlo například o P. Evžena Štulu působícího v Písečné, P. Ervína Morcinka v Supíkovicích, P. Josefa Hrubeše nebo P. Jaroslava Karhana sloužícího v Domašově.

Mimoto Václav Dvořák podepsal několik protirežimních petic a s dalšími lidmi napsal protestní dopis vládním činitelům, v němž žádali o propuštění Augustina Navrátila z psychiatrické léčebny v Kroměříži. Tam Navrátila zavřeli poté, co v roce 1988 vydal patici za náboženskou svobodu a podepsalo ji přes půl milionu lidí.

V listopadu 1989 se manželé Dvořákovi účastnili v Římě svatořečení Anežky České. Krátce po návratu měl 17. listopadu v modlitebně Církve československé husitské v Jeseníku seminář disident a kněz s odejmutým státním souhlasem k výkonu služby Václav Malý. Pamětník vzpomíná, že modlitebnu lidé zaplnili do posledního místa a Václav Malý všem přítomným říkal, že komunismus brzo padne. Přespal u Dvořáků a ráno už spěchal do Prahy, protože se dověděl, že to v hlavním městě po brutálním zásahu proti demonstrantům vře. Následující dny pak opravdu vedly k pádu komunistického režimu. Václava Dvořáka kooptovali do MNV Jeseník a po prvních svobodných volbách se stal místostarostou města. Jeho manželku tehdy rehabilitovali a znovu přijali do vojenské ozdravovny v Jeseníku.

Václav Dvořák se také angažoval v obnovení poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) u příhraničních Zlatých Hor. V roce 1955 ho totiž komunistický režim uzavřel a po značné devastaci ho v roce 1973 zbořili. Několik dalších lidí, včetně pamětníka a Jiřího Šnajdra, usilovně bojovalo za jeho obnovení a podařilo se jim z darů získat více než osmadvacet milionů korun. Základní kámen posvětil na Velehradě papež Jan Pavel II. a 23. října 1995 nový kostel Panny Marie Pomocné posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Slavnostní mše se tehdy zúčastnilo dvanáct tisíc poutníků ze Slezska, Moravy, Čech, Německa a Polska. Už léta každý čtvrtek manželé Dvořákovi prochází tamější křížovou cestu.

Nesmíme myslet jen na sebe a zavírat oči před velkou bídou jak hmotnou, tak morální, která se děje na mnoha místech světa. Že my se máme dobře, za to bychom měli každý den děkovat Bohu. Ovšem člověk se nesmí nechat zaslepit jen hmotným blahobytem,“ dodává na závěr Václav Dvořák, který se svou manželkou Helenou žije stále v Jeseníku.

http://www.pametnaroda.cz/story/snajdr-jiri-1933-2840

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století