„Jsem si uvědomil, že já při těch výsleších potom, v tom pětaosmdesátém roce, které trvaly tři neděle každej den, včetně sobot nedělí, čtyři pět hodin, vždycky dopoledne dvě a půl hodiny nebo dvě, odpoledne dvě a půl nebo tři, nebo tak, přibližně čtyři nebo pět hodin denně to bylo, včetně sobot a nedělí, v kuse. Tak jsem si uvědomil, že z toho společenství kvůli mně nikdo nebyl u výslechu. To vděčím Hospodinu, že se to nějak uhrálo, že jsem nikoho neshodil. A docela jsem na to hrdej, mám z toho takovou radost. Já jsem se o některé lidi bál, protože bych mohl něco proseknout. A já jsem taky mohl něco proseknout, a to nechtě, třeba. Člověk nevěděl, co mu dají do nějakýho jídla, nebo tak, a začne kecat. Ale nestalo se, takže nikdo z těch lidí nebyl vyslýchanej.“
„No, takže Václav chtěl, abych, jestli půjdu do té basy, abych tam šel jako vysvěcenej. Takže to se sjednalo tak, že se hledaly cesty kde, ono jich moc nebylo, těch cest. Padlo jméno Tomáška. To se zavrhlo, ne kvůli Tomáškovi, ale protože je to tam moc hlídaný. Taky padlo jméno Otčenáška, pak nevím, koho ještě, to si nepamatuju nějak, a taky padlo jméno Davídka, nebo někoho z biskupů té skupiny. A to já jsem moc nechtěl teda. No, a nakonec to dopadlo jinak, že ten, co byl se mnou svěcenej, ten do toho Říma… Byli jsme spolu na exerciciích v září 1985, a on potom do toho Berlína jel v říjnu s jedním… Tam vždycky byl nějaký garant, tam musel přijet s ním. Tak s ním jel Jarda Karl, myslím. No, a u mě to dopadlo tak, že jsem jednou šel takhle služebně v Praze něco vyřizovat, byla to středa, to si pamatuju, a potkal jsem Vaška Venturu někde tady ve Vodičkově ulici, a on mi říká: ‚A víš, že máš být v neděli svěcenej?‘ Já jsem říkal: ‚No to nevím.‘ Takže takhle jsem se to dozvěděl vlastně, těsně před tím svěcením. On ten biskup Meisner poslal svého světícího biskupa Wolfganga Weidera, poslal do Prahy. Tak ten přijel s nějakým knězem, trabantem přijel do Prahy, a já jsem byl svěcenej v bytě Františka Picha v neděli večer, pozdě po půl desáté, protože on měl dopoledne biřmování v Berlíně a pak přijel sem.“
„Přijdu na to Déčko, kde se chodilo tou vrátnicí ven, najednou na tom sloupu, tam blízko té vrátnice byla fotka toho Jana Palacha. Tak teprve tehdy jsem si uvědomil, že to je on. A hrozně mě to vzalo, musím říct, to jako fakt. Jinak, on byl takovej obětavej, že třeba na tom jaře jsme šli z té akademické rady studentů, a zatímco všichni studenti četli noviny Reportéra, Studenta, Literární noviny a já nevím, jak se to jmenovalo, tenhle tisk svobodnej, a teprve potom studovali ve zbytku volného času. Tak on se zajímal o to, jak namnožit spolužákům skripta, o které byla nouze, které nebyly k mání. Takže on byl fakt takovej obětavej. Myslel na druhé lidi, nemyslel na sebe.“
„V tom mlejně to bylo tak, co vím aspoň, tak byly dvě knihy. Jedna taková úřední, pro Němce, a druhá byla taková ta ,černá kniha‘, kde se mlelo něco na černo. No, a byli tam v tom kraji ti četníci docela vstřícní, že třeba upozornili na to, že přijde kontrola. Takže naši se na to mohli připravit, na tu kontrolu, a dát ty papíry dohromady, aby je ‚nepotopili‘. Možná i ta okupace svým způsobem potom otce nebo dědečka zachránila od toho, že ten mlejn nebyl znárodněnej. On teda nebyl velkej, ale ti bolševici, tam na tom Milevsku, to bylo hrozný. Tam bylo sto třicet rodin vystěhovaných. To byl malej okres, bylo sto třicet lidí vystěhovaných, nějací byli zavření, ti hospodáři. No a dědeček, i za války, měl takovej přístup, že když někdo potřeboval mouku, a neměl obilí proti tomu, aby si dal semlít obilí, tak on to nějak sehnal a dal to. A nehleděl na to, jestli to byl komunista, nebo jinak smýšlející člověk.“
Václav Dvořák se narodil 6. ledna 1947 v Táboře jako první syn manželů Václava a Růženy Dvořákových. Dětská léta prožil s rodiči a sourozenci na rodinném mlýně ve Vratišově, ale již v šesti letech byl poslán do Prahy, kde nastoupil na internátní školu pro děti s vadami zraku. Jako nadaný žák pokračoval ve studiu nejprve na jedenáctiletce a po maturitě na Vysoké škole ekonomické. V Praze se mu stala druhým domovem týnská farnost vedená Jiřím Reinsbergem a především společenství kolem Mons. Václava Dvořáka, v němž našel své životní místo. Společenství tvořili tajně svěcení kněží, kteří skrytý život mezi lidmi chápali jako své osobní povolání. Pamětník byl po ukončení studia zaměstnán nejprve v čakovickém cukrovaru, později v podniku Oseva. V dubnu roku 1985, krátce před zamýšleným kněžským svěcením, byl v rámci akce StB Saturn zadržen a obžalován z nedovoleného šíření náboženské literatury. V ruzyňské vazbě strávil více než měsíc. Přestože byl podroben dlouhým výslechům, život společenství neohrozil a nakonec byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Kněžské svěcení přijal tajně v prosinci téhož roku. V druhé polovině 80. let se pamětník podepsal pod petici Augustina Navrátila a prohlášení Několik vět. Když se v listopadu roku 1989 účastnil svatořečení Anežky České v Římě, nevěřil, že změny v naší společnosti přijdou tak brzy. Po sametové revoluci se oficiálně začlenil do pražské arcidiecéze, dnes vypomáhá kněžím ve farnostech. Věrný myšlence svého společenství žil dále kněžství spojené s civilním životem, zaměstnancem Osevy zůstal až do roku 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
