Ing. Josef Dvořák

* 1927

  • „Jak jsou spojky mezi vagónama, tak se najednou otevřely dveře, když jsme se podívali ke dveřím, tady byla stěna vagónu a tady byly průchozí dveře do dalšího vagónu, se tam objevil důstojník SS v čepici. Říkal jsem si: ,Ježíšmarjá, já mám papíry, ale Joska nemá nic!' Říkal: ,Ausweise!' [legitimace] Bylo jich tam pár, já jsem moc neviděl, natlačili se na nás, ale tu čepici člověk poznal. Já jsem se moc nerozhlížel. Já jsem radši koukal ven, kudy jedeme. Teprve pak jsem poznal, kdo se na nás vlastně tlačí. I podle hovoru. Já jsem se tam krčil a teď po mě natáhl ruku. Když zavřu oči, vidím tu ruku v jelenicové rukavičce, jak po mě chmatá. Měl jsem ruku na závěru dvířek a vlak už trošku zpomaloval, protože jsme vjížděli do stanice, už bylo vidět, že jedeme přes výhybky. Prudce jsem otevřel a vypadl jsem ven. Chtěl jsem ho [Josku] strhnout s sebou, ale už ho držel ten Němec.“

  • „Já jsem zrovna přijel ze školy, pochopitelně taky vlakem. Přijdu domů a koukám, vrátka otevřená, nikdo nikde, jdu dovnitř, tam v pláči Věrka a Vláďa, a maminka na zemi v bezvědomí. Vedle tatínkova zakrvácená taška a jeho zakrvácený plášť. Podařilo se mi maminku vzbudit, co se děje, a maminka mi sdělila, že tatínek je po smrti, že ani neví, kde je. Já jsem se okamžitě rozhodl, praštil jsem s aktovkou a zpátky na nádraží za přednostou, co se kde děje. Říkal: ,Oni tam postřelili vlak.' Já: ,Já jsem tam měl tatínka.' ,Jo? Tak počkej, já tam zavolám.' V Lysé nic nevěděli, jen že celý vagón odvezli do Nymburka. Zavolal ještě do Nymburka a oni řekli: ,Jo, je to tady a ti mrtví jsou tady ve špitále, v nemocnici.' První vlak, který jel, byl náklaďák a vzal mě do Nymburka. Letěl jsem do nemocnice a tam mi řekli: ,Pojďte se podívat, tady jsou v pitevně.' Podíval jsem se a nikdo z nich nebyl tatínek. Řekli: ,Počkejte, on je možná zraněný.'“

  • „Stáli jsme tam skoro hodinu na větru jen v bundičce. Mně se tam udělalo špatně a začal jsem se tam klimbat. Stál jsem vepředu, byl jsem mezi prvními. Omdlel jsem tam. Naštěstí kluk, co stál za mnou, viděl, že se kymácím. Měl jsem bodlo tady někde a býval bych se na ně nabodl. On mi kopl do pušky a já jsem upadl. Potom mě odnesli na lůžko do ošetřovny, co tam byla. Tam mě přivedli k vědomí, tak jsem se zase vrátil zpátky. Ale pořád tam nikdo nebyl. Pak se přišlo na to, že všichni velitelé utekli, emigrovali.“

  • „Jak byl ten převrat Chruščovův v Moskvě, tak tam měl tu řeč o kultu osobnosti. Oni to tady balónama roznášeli po republice, tu jeho řeč vytištěnou, česky psanou. Já jsem zrovna šel na nějakou potulku, tak jsem si ji přečetl a byl jsem úplně zničenej. ,Já, komunista, kristepane, v takovém sajrajtu jsem byl.' Tak samozřejmě jsem šel do ústavu a řekl jsem tam důvěrníkovi: ,Vystupuju z komunistické strany.' Ten okamžitě běžel za ředitelem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 26.10.2022

    (audio)
    délka: 02:24:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Hradec Králové, 16.11.2022

    (audio)
    délka: 03:15:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mamka ležela nehnutě na podlaze, vedle byl tátův zakrvácený plášť

Josef Dvořák v roce 1946, maturitní fotografie
Josef Dvořák v roce 1946, maturitní fotografie
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Dvořák se narodil 18. září 1927 v Lysé nad Labem. Dětství prožil v Čelákovicích, kde se narodil jeho bratr Vladimír a sestra Věra. V létě 1938 odjel do ozdravovny v Dubrovníku v tehdejší Jugoslávii, kde prožil i dobu podepsání Mnichovské dohody. V roce 1942 nastoupil na střední průmyslovou školu do Prahy. Po atentátu na Reinharda Heydricha jeho rodině prohledávali dům. V roce 1944 sbíral munici pro partyzány. Jeho tatínka zranili při náletu spojeneckých vojsk v zimě 1945. Poté pamětníka odvedli kopat zákopy pro německou armádu, odkud později utekl domů. Po válce vstoupil do Junáka. V roce 1946 odmaturoval a začal pracovat ve Státním výzkumném ústavu sklářském v Hradci Králové. V roce 1949 nastoupil na vojnu na Šumavu, odkud hodně vojáků uteklo přes hranice. V roce 1955 se oženil a postupně se jim s manželkou Miladou narodily tři dcery. V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. V roce 1970 ho vyloučili z Komunistické strany Československa (KSČ). Vedl dětské sportovní oddíly v Hradci Králové. Věnoval se vodáctví a orientačnímu běhu, navštěvoval hrady a tvrze, zpíval v církevním sboru. V roce 2022 žil v Hradci Králové.