Jan Dvořák

„Jeli jsme se podívat sem do Prahy na nějaké demonstrace. Samozřejmě to pro nás bylo tehdy takové vzrušující – ještě se úplně nevědělo, jak to skončí. A tehdy přišlo jedno zklamání. Vrátili jsme se z demonstrace, vrátili jsme se do školy a tam si pro nás přijeli chlapci z tajné bezpečnosti, tehdejší státní. A všechny, co jsme tam byli, respektive všechny, co jsme se k tomu přiznali, protože někteří se k tomu nepřiznali, nebo neříkali, nedávali to na odiv, [nás sebrali]. My jsme to nahlásili rovnou všem. Pamatuju si, že jsem šel za svojí třídní profesorkou a říkám: ‚Ale my bychom, paní profesorko, tam jet chtěli.‘ Ona říká: ‚Chlapi, neblbněte, ať se něco nestane. Aby se vám něco nestalo.‘ Ani se tak nebála o to, že by se něco dělo tam, ale že bychom mohli dojít úhony. Ale řekla, dobrá, chcete jet, chcete, jeďte, já s tím budu počítat, já vám to omluvím. To mě přišlo jako férové jednání od té dámy. A pak byli jiní, kteří tam jeli tak jako na černo. Ale pro všechny z nás, co jsme to dali najevo, tak pro nás přijeli. Přijela pro nás tři auta, naložili nás – musím říct, že mi úplně dobře nebylo, ani těm ostatním. Celý den jsme byli na výslechu, od rána, přijeli vlastně někdy kolem půl deváté a pustili nás asi ve čtyři. Protože ta situace opravdu byla v centru jiná než na perifériích.“

„Pamatuju si, že za vlakovou trasou, za nádražím, byla budka pohraniční stráže. Tam byli vždycky dva příslušníci s ostře nabitýma, se samopaly a každý, kdo kolem projel, tak ho zastavili. No my si z toho samozřejmě tropili žerty. Na kole jsme tam jezdili skoro obden. Někteří nás už znali, ale když přišli noví, tak nás zastavili a opět nás hnali k výslechu. Dneska, musím říct, že sedět s těmi chlapci naproti a pohrávat si s ostře nabitým samopalem, no, dneska už bych to asi nerozdýchal. Tehdy mi to přišlo strašně legrační. Jak říkám, dneska bych své děti asi bil, kdyby něco takového podnikaly. Ale ta doba byla všude stejná, všechny pohraniční oblasti byly takhle zasaženy a velmi se dbalo na to, aby se nikdo nedej bože nepřiblížil k hranici na blíž než nějakých pět deset kilometrů, to prostě nepřipadalo v úvahu. Vlastně jsme byli téměř v hraničním pásmu, nebo těsně za Znojmem bylo hraniční pásmo a tam už jste nemohli.“