Petr Dušejovský

* 1954

  • „Nějak kolem deváté nebo desáté hodiny ráno mi najednou otevřeli, že mám jít ven s nimi. Odvedli mě do výslechové místnosti, tam byla moje manželka. Oni tu manželku vzali z její práce, ona dělala pečovatelku o staré lidi. Oni obešli všechny její klienty, o které se ona starala, všechny je obešli. Potom ji přivezli na tu jejich služebnu a tam se ji snažili vyslýchat – co nám můžete říct atp. Ona už byla poučená ode mě, že má říkat: ‚Vzhledem k tomu, že by mé výpovědi mohlo být zneužito proti mně, odmítám vypovídat.‘ To už jsme měli spolu naučené, takovéto slogany. Překvapivě potom najednou mě vypustili s ní ven. Říkal jsem si, že to není možné. Je fakt, že jsem potom za sebou často viděl ta jejich auta, která už jsem pomalu znal. Ale vypustili mě ven. Takže jsem na to celkem hleděl, říkal jsem si: Kdo ví, co mají za záměr?“

  • „Nakonec jsem řekl ženě, že se vrátíme domů. Myslel jsem si, že mě zadrží, hned jak překročíme hranice, ale nestalo se, tak jsme jeli. Přijeli jsme domů a já už jsem, jak jsme přijížděli z naší ulice, viděl estébáckého žigulíka, jak jede po Vídeňské dolů. Říkám: ‚Ivi, nachystej mi tam zubní pastu a kartáček.‘ Chtěl jsem první schovat auto, tak jsem si otevřel bránu, že zajedu do garáže. No ale hned jsem viděl, jak vystartovali, objeli to a hned byli u našeho domu a hned mě zadrželi. Odvezli mě na Malinovského, tam mě vyslýchali několik hodin, to bylo výslechů... Já jsem odmítal se s nimi nějak moc bavit, protože jsem znal jejich metody. Teď ten Matoušek říkal: ‚Tady to podepiš!‘ A něco tam napsal. A já říkám: ‚Ne, to jsem nikdy neřekl!‘ A on říká: ‚Podepiš to, nebo tě už nikdy nikdo neuvidí!‘ Já jsem mu říkal: ‚Hele, tak si to podepiš sám. Když jste si to vymysleli, tak si to podepište.‘ On se tak zamyslel a říká: ‚Víš co? Já tě nechám zavřít!‘“

  • „Tam přišli dva [příslušníci StB] a vyslýchali mě u ředitele v kanceláři. Potom ředitel Nesvatba udělal schůzi celého podniku a začal tam mluvit proti mně, dělal v podstatě kampaň. Vyřvával tam, že nejsem soudruh, že jsem občan, jak kdyby to bylo hanlivé. Já se hrdě hlásím k tomu, že jsem občan. Já když jsem pak viděl, co se děje, tak jsem měl nachystaný takový únikový plán. Tak jsem odtamtud odešel a měl jsem nachystanou omluvenku z práce od doktora. Odjel jsem do Prahy a chystal jsem se do Polska.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Znojmo, 20.06.2025

    (audio)
    délka: 01:57:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lepší se obětovat za svobodu než žít v nesvobodě

Petr Dušejovský kolem roku 1980
Petr Dušejovský kolem roku 1980
zdroj: archiv pamětníka

Petr Dušejovský se narodil 11. února 1954 ve Znojmě Miladě (rozené Smolové) a Josefovi Dušejovským. Jeho otec byl skladmistrem na drahách, matka ženou v domácnosti. Rodina se do oblasti Znojma přistěhovala po druhé světové válce, v roce 1947, kdy si koupila dům po vystěhovaných Němcích. Petr Dušejovský absolvoval základní školu a poté zámečnické učiliště v Kuřimi, později pracoval hlavně v manuálních pracích (státní podniky TOS Kuřim, Montas Hradec Králové, Strojobal). Ve čtrnácti letech byl silně zasažen invazí vojsk Varšavské smlouvy, otáčel značky a kreslil protisovětské nápisy na zdi. Ve svém odporu vytrval i později, pořídil si cyklostyl a podomácku tiskl protirežimní letáky. V roce 1980, krátce po svatbě, navštívil pracovně Irák, kde kontroloval turecké dělníky na stavbě ropné rafinerie v době, kdy země válčila s Íránem. Po několika měsících se vrátil do ČSSR kvůli tropické nemoci. Ve druhé polovině osmdesátých let se díky poslechu Svobodné Evropy dokázal spojit s pražskou disidentskou skupinou Demokratická iniciativa. S Evou Štolbovou, Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem se scházel v konspiračním bytě v Bubenské, tiskli letáky a chodili mezi lidi s peticemi – on sám například s peticí za propuštění Václava Havla nebo Pavla Wonky. Později (1988) ho udal ředitel Strojobalu, Státní bezpečnost (StB) ho vyslýchala přímo na pracovišti; po této zkušenosti využil svých kontaktů v Solidaritě a unikl do Polska. Po návratu byl doma zatčen a jednu noc vězněn ve Znojmě, bez odůvodnění byl však propuštěn. Až do pádu režimu byl pod tlakem tajné policie, která ho často prověřovala, špehovala jejich disidentská setkání a nasadila člověka přímo do Demokratické iniciativy. Listopadové události Petr Dušejovský aktivně podporoval, pozdější vývoj ho však zklamal – měl pocit, že na svých místech zůstaly „staré kádry“. Po sametové revoluci se krátce politicky angažoval v Liberálně demokratické straně (LDS), jedné z mnoha odnoží OF. V roce 2025 žil s manželkou ve Znojmě.