Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dražil (* 1923  †︎ 2022)

Nebyl to život ve svobodě a já po svobodě toužil

  • narodil se 14. března 1923 v Bělé pod Bezdězem

  • po vyučení pracoval v Mladé Boleslavi v automobilce Škoda

  • pod záštitou mezinárodní organizace UNRRA po válce vyslán repatriačním vlakem do Paříže

  • po roce 1948 perzekvován a soudně trestán

  • emigroval do Spolkové republiky Německo

  • později si ve Fallbrooku v Kalifornii otevřel se svým synem autodílnu

  • po roce 1989 se natrvalo vrátil do České republiky

  • zemřel 2. února 2022

Josef Dražil se narodil 14. března 1923 v Bělé pod Bezdězem. Jeho maminka zemřela po porodu první dcery a ke své druhé sestře Josef přišel poté, co se jeho otec znovu oženil. Nejprve vychodil obecnou školu a následně měšťanku. V Mladé Boleslavi se vyučil automechanikem a dostal se až do zdejší továrny Škoda. Místo však opustil, protože na pozici mistra, kam se chtěl dostat, bylo potřeba získat vzdělání na střední průmyslové škole. Po jejím absolvování získal pracovní místo v Praze a následně přišlo povolání k vojenské službě, ke které nastoupil do Josefova u Jaroměře.

Repatriačním vlakem do Paříže

Důstojník znal Josefa Dražila ze sokolské obce a po krátkém společném rozhovoru pamětníkovi nabídl, ať se přihlásí na místo řidiče nákladního vozu, který měl být pod záštitou UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) vyslán do Paříže. Josef souhlasil a následně odjel do Paříže repatriačním vlakem. Cesta trvala dlouhých třiatřicet hodin a jeli jím vězni osvobození z koncentračních táborů. „To byl strašný pohled. Vagony bez sedaček, kde měly ženy a muži matrace. Vzduch ve vagonu byl vydýchaný a oni byli vysvlečení do naha.“

Ve Francii Josef Dražil strávil dalších dvacet měsíců. Po svém návratu do Československa byl zařazen na pozici osobního řidiče majora Špačka. Po návratu do Josefova mu bylo sděleno, že po celou dobu pobíral plat a že mu období strávené u UNRRA nebude započítáno, čímž vojenskou službu musí absolvovat znovu. To se nakonec nestalo a pamětník byl z vojny propuštěn, leč po další těžké roky v komunistickém Československu na něj bylo pohlíženo jako na nepřítele národa.

Nebyl to život ve svobodě a já po svobodě toužil

Josef Dražil sháněl velmi těžko zaměstnání a nakonec odešel pracovat do hospodářství ke své manželce, kterou stačil poznat ještě v době před vojnou. Dne 15. listopadu 1947, ještě před „Vítězným únorem“, se vzali. Poté pamětník pracoval v Bělé pod Bezdězem u nádvorní party, která uklízela tovární dvůr. Časem se vypracoval na vedoucího plánovacího oddělení, ale kvůli údajnému neplnění plánu ho propustili. Dalším zaměstnáním bylo ČSAD, kde pracoval dva roky jako řidič a garážmistr. I odsud však po neshodách odešel a dostal se až do Mladé Boleslavi, do kovodružstva. Znovu nový začátek – tentokrát jako vedoucí nově vybudovaného autoservisu. „Auta mi nedělala problém, ale spíš vedení, jaké si družstvo představovalo, tomu jsem nerozuměl. S komunisty jsem nesouhlasil. Uměli si na mně najít chybu a byl jsem dvakrát souzen. Nebyl to život ve svobodě a já po svobodě toužil.“ Následovaly domovní prohlídky a život v nesvobodě donutil pamětníka k rozhodnutí odejít se dvěma syny pryč z Československa. Co si s sebou vzít? Byla to cesta do neznáma.

Útěk z Československa

Známá Josefa Dražila žila v Berlíně a občas se vracela do Československa. Pamětníkovi zařídila, aby ji mohl vozit do Německa a nazpět. Cestu proto dobře znal. Pro setkání si vybral jednu čerpací stanici, kde pravidelně tankoval. Synovi sdělil, ať vycestuje přes německou hranici, a on sám že pojede přes hranici rakouskou. Na hranicích se však zdrželi tři dny a syn čekal na pumpě marně plný obav o osud zbylé rodiny. Pumpař, který celou situaci sledoval, za ním přišel a nabídl jemu i Josefovi práci. Celník na rakousko-české hranici sice poznal, že Dražilovi nejedou jen na dovolenou, ale přimhouřil oko a nakonec je pustil přes hranici. Tak se po třech dnech setkali na pumpě. Začali pracovat jako automechanici a pumpař jim sehnal i bydlení.

V práci se pamětníkovi sice líbilo, avšak neměl dobré vztahy s dalšími devíti spolupracovníky a příčinou prý byla jejich výchova v Hitlerjugend. Později se proto rozhodl založit si vlastní firmu, což se mu povedlo díky radě a pomoci autodopravce pana Linharta. Josef Dražil totiž neměl potřebné peníze na otevření vlastní firmy a banka mu tolik peněz nechtěla zapůjčit. V tuto chvíli mu pan Linhart pomohl tím, že se za něj zaručil.

Velkou oporu měl Josef Dražil i ve svém synovi. Ve firmě se všechno dařilo, až na onen tragický případ, při kterém zemřel jeden z jeho pracovníků, který uklouzl a přejel ho nákladní vůz.

Později však přišla doba, na kterou firma nebyla připravena. Ostatní firmy nedodržovaly své závazky a nesplácely pohledávky za společností Josefa Dražila.

Syn Josefa Dražila byl jednou na dovolené v Kanadě a nabídl rodině, aby se odstěhovala z Evropy do Spojených států. Původně plánovali odchod právě do Kanady, jenže jejich známý jim poradil, aby se odstěhovali do USA. Nebylo to však vůbec jednoduché. Nejprve odjela celá rodina pouze na dovolenou, aby poznala Ameriku. Z firmy měli peněz dostatek, a tak koupili avokádový sad s apartmánem.

Po návratu se rozhodli, že se do USA odstěhují natrvalo. Josef Dražil požádal americké vyslanectví o imigraci, která mu však původně byla zamítnuta. Jeho nemovitosti v USA nakonec pomohly k přestěhovaní jeho rodiny, jelikož mohl podnikat, a byl tak prospěšný státu. Nejprve prodal majetek v Německu a poté v roce 1970 konečně odletěl i s rodinou do New Yorku, kde žili dva měsíce. Následně se odstěhovali do Fallbrooku poblíž San Diega.

Josef Dražil se rozhodl, že si se synem otevře ve Fallbrooku autodílnu, jelikož s autodopravou neměli kvůli velké konkurenci naději. Firmě se opět dařilo, podobně jako v Německu. Po pamětníkově návratu z USA, tentokrát už do svobodné a samostatné České republiky, jeho vnuci provozují autodílnu i nadále.

Josef Dražil je se svým životem velice spokojen a věří, že ho na cestě doprovázel Bůh. Dodnes mu za to děkuje a doporučuje každému, aby v něj věřil.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Richard Rambousek, text upravil Rostislav Šíma)