Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Drábek (* 1964)

• narozen 25. listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří

• 21. srpna 1968 ležel v nemocnici se žloutenkou na infekčním oddělení

• už na základní škole začal číst zakázanou literaturu

• studoval na průmyslové škole v Ostrově nad Ohří, začal fotografovat a vstoupil do SSM

• od roku 1983 fotil a natáčel pololegální i nepovolené koncerty

• po ukončení studia pracoval u Českých drah jako strojvedoucí

• z Prahy vlakem přivážel samizdaty, které kopíroval a dále šířil

• v roce 1987 nastoupil v Písku na pětiměsíční náhradní vojenskou službu

• koncem 80. let ho vyslýchala Státní bezpečnost

• v době sametové revoluce se účastnil shromáždění u Hlavní pošty v Karlových Varech

• 6. října 2023 byl Miroslav Drábek uznán účastníkem odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2025 žil střídavě v Karlových Varech a na Tenerife

Miroslav Drábek, velký milovník hudby a svobody, vyrůstal v Ostrově nad Ohří. Během dospívání v období tzv. normalizace se začal aktivně zajímat o nezávislou kulturu, literaturu a hudbu. Přepisoval a šířil samizdaty a nahrával ilegální koncerty alternativních kapel. Po sametové revoluci sledoval společenské proměny s tichou nedůvěrou. Nikdy neusiloval o veřejné uznání, přesto patří k těm, díky nimž se zachoval otisk doby, která by neměla být zapomenuta.

Rodiče se usadili na západě Československa

Miroslav Drábek se narodil 25. listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Jeho matka Anna, rozená Rohosková, pocházela ze statkářské rodiny na Slovensku. Narodila se roku 1934 v jižním Maďarsku a po druhé světové válce pak s rodinou v rámci repatriace přesídlili na Žitný ostrov na Slovensko. Rodina hospodařila na vlastních polích a loukách, chovali koně i dobytek. V důsledku perzekuce selského stavu po nástupu komunistického režimu jim byl veškerý majetek zabaven. Matka vystudovala poštovní školu a do 70. let pracovala jako poštovní úřednice, později zastávala kancelářskou práci. V 80. letech vážně onemocněla a skončila v invalidním důchodu. 

Otec Miloslav Drábek narozený roku 1931 pocházel z jižních Čech. Po druhé světové válce s rodinou přesídlili na Ostrovsko. Jeho matka se později se sourozenci vrátila zpátky do jižních Čech. Otec pocházel z chudé rodiny a zažil bídu 30. let. Učil se na truhláře, kvůli nemoci však studium nedokončil. Celý život pracoval v dělnické profesi jako pumpař u benziny a od svých padesáti let jako topič v nemocnici. 

Dětstvím ho provázel zvuk projíždějících vlaků

Malý Mirek prožíval spokojené dětství v rodinném domě nedaleko ostrovského nádraží. Jeho rodiče pocházeli z venkova, a tak doma vždy chovali slepice, králíky i kočku. Místo, kde vyrůstal, miloval. Jako čtyřletý onemocněl žloutenkou. Když ho sanitka vezla do nemocnice, zahlédl z jejích oken tanky a vojáky, kteří právě obsazovali město během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Očima dítěte si tak uchoval jedinou vzpomínku na tehdejší události.

Na základní škole v Ostrově nad Ohří podléhal podobně jako většina jeho vrstevníků komunistické propagandě. Chodil do Pionýra, odkud ho však kvůli nevhodnému chování vyloučili. „Šéfa Pionýrů nám dělal plešatý bachař z Vykmanova. A takoví lidé pak vychovávali děti,” vzpomíná Miroslav Drábek. Rodiče tehdy měli obavy, že by vyloučení mohlo jejich syna v budoucnu negativně poznamenat, a proto se přimluvili, aby ho přijali zpět.

Skrze příběhy z knih si skládal obraz společnosti, jaký ze školy neznal

Ve školních lavicích základní školy ještě věřil, když jim říkali, jak se to v Sovětském svazu skvělé. V šesté třídě ale nastal zlom – začal se zajímat o literaturu a hudbu. Ve čtrnácti letech se mu poprvé dostaly do ruky knihy ze 60. let a s nimi i jiné vidění světa. K tehdejšímu procitnutí přispěla třídní učitelka, která mu půjčovala knihy zakázaných autorů: Kunderův  Žert,  Prezidentova vězně Vladimíra Škutiny, Útěk Jiřího Hejdy. Knihy si pak postupně půjčoval i od starších kamarádů. 

Občanskou nauku ho tehdy vyučovala zapálená soudružka, oddaná straně a přesvědčená, že ideologická kázeň patří i do lavic základní školy. Miroslav Drábek už tehdy tušil, co si komunisté přejí a jak by to mohlo vypadat bez nich. „Z občanské výchovy jsem měl jedničku, ale učitelka říkala mým rodičům i třídní, že ze mě roste antikomunistický a antisocialistický živel,” vzpomíná s úsměvem Miroslav Drábek. „Měla pravdu. Jen já sám jsem to tehdy ještě netušil.”

Tak se v té době žilo – drželi jste hubu a krok, tak to bylo

Aby mohl dospívající Mirek studovat, vstoupil otec na přání matky koncem 70. let do KSČ. Nikdy však nebyl zapáleným komunistou, potají poslouchal Hlas Ameriky. „Schovával se, abych ho neslyšel. Později jsme ho poslouchali spolu. Tak se v té době žilo. Drželi jste hubu a krok, tak to bylo,” vypráví Miroslav Drábek. Matka do strany nikdy nevstoupila. Dobře si pamatovala, jak komunisté jejich statkářské rodině zabavili veškerý majetek. 

Pracovní tábory kolem Ostrova jsou stíny minulosti

Nedaleko Ostrova nad Ohří, ve Vykmanově, se nacházely pracovní tábory, kde političtí vězni v nelidských podmínkách těžili radioaktivní uran pro Sovětský svaz. O tom, co se ve skutečnosti za ostnatými dráty Vykmanova dělo, se Miroslav Drábek dozvěděl až z knih. Silně na něj zapůsobil spisovatel Karel Pecka, který byl v uranových dolech v Jáchymově vězněn za velezradu. Zaujala ho také kniha Jiřího Hejdy Útěk a Studené slunce od Jiřího Muchy. „Najednou zjistíte, že tu byly lágry s názvy jako Rovnost, Svornost, Bratrství, Nikolaj. Čtete to v osmé nebo deváté třídě a říkáte si, co to bylo?“ vzpomíná Miroslav Drábek.

Hudba byla další cestou k pochopení

I přes to, že v té době v televizi dominovali především Karel Gott a Helena Vondráčková, Miroslav Drábek dával přednost jiné hudbě. Líbily se mu hudební skupiny Plavci, Zelenáči a později objevil Vladimíra Mišíka. Jeho hlas a hudba totiž přinášely úplně jiný svět.

V roce 1977 odvysílala Česká televize propagandistický dokument „Atentát na kulturu“. Tento manipulativní film vykresloval undergroundovou hudbu a s ní spojené lidi jako „živly“, které rozvracejí morálku a kazí mládež. Režim tak chtěl vyvolat ve veřejnosti strach a odpor vůči alternativní kultuře. 

„Měl jsem v pokoji starou televizi a koukal se na to. Říkal jsem si, co to bylo? Lidi tenkrát věřili tomu, co je v televizi,” vzpomíná Miroslav Drábek. „V té době nebylo snadné se dostat k informacím, skládali jsme je jako střípky. Internet neexistoval, v knihovně jste nic nenašli a nebylo koho se zeptat. Někdo vám půjčil knihu, magnetofonový pásek, nebo třeba článek z Mladého světa.” 

Ironií přitom bylo, že tento a jemu podobné filmy měly přesně opačný účinek, než jaký jejich tvůrci zamýšleli. Mnohdy totiž vyvolaly zájem a přivedly veřejnost ke kulturnímu undergroundu.

Dlouhé vlasy se staly symbolem vzdoru

Po ukončení základní školy nastoupil Miroslav Drábek na průmyslovou školu v Ostrově nad Ohří. Studium ho nebavilo a vzpomíná na tvrdé komunistické poměry, které na škole panovaly. „Vládla tam krutá předsedkyně KSČ, učitelka ruštiny, která nesnesla máničky. Každý, kdo měl dlouhé vlasy, je musel do druhého dne ostříhat. Tehdy jsem poprvé přišel o své dlouhé vlasy,“ vzpomíná Miroslav Drábek. Stejně jako většina spolužáků vstoupil do SSM (Socialistický svaz mládeže), ale zůstal jen tichým a pasivním členem. Během studií se začal věnovat fotografování. 

Aby se Miroslav Drábek vyhnul povinné vojenské službě, nastoupil po dokončení střední školy jako strojvedoucí u Českých drah. V roce 1987 absolvoval náhradní vojenskou službu na pět měsíců v Písku, kde podruhé přišel o své dlouhé vlasy. 

Normálně bych tam mohl jet, ale byly tam dráty

Otec Miroslava Drábka pracoval jako pumpař na Benzině. Řidiči kamionů mu občas ze Západu přivezli hudební album, které si přál. „Nechal jsem si přivézt desku od Manfred Mann. Vytáhnete ji a vidíte tam plakát s oznámením šesti koncertů během tří týdnů, vzdálených jen 40 až 50 kilometrů od vás. Za normálních okolností byste na ně mohl jet, ale kolem byly ostnaté dráty. Tehdy si člověk uvědomí, že žije v nějakém špatném světě, že něco není v pořádku,“ vzpomíná Miroslav Drábek.

Nová vlna se starým obsahem

Na začátku 80. let začal František Volf pod hlavičkou SSM pořádat v ostrovské Škodovce koncerty alternativních kapel, které jinak neměly šanci veřejně vystupovat. Často se hrálo neoficiálně, s falešnými razítky, někdy i ilegálně.

Od roku 1983 Miroslav Drábek tyto koncerty nejprve fotografoval, později je začal také nahrávat. Postupně si pořídil aparaturu, pásky a vytvořil si osobní archiv, který pak tajně šířil dál. Hudební scénu tehdy ovládly punkové a novovlnné kapely. Koncerty se konaly často neoficiálně či ilegálně, například v pražské Chmelnici, v Brně nebo právě v Ostrově nad Ohří, kde probíhalo nejvíce vystoupení na jednom místě v celé republice. 

Folk komunisté akceptovali spíš než rock

Ostrov nad Ohří se stal významným centrem subkultury, kam přijížděli fanoušci z celého Československa. Každoročně se zde konal festival Folkové Velikonoce, který kombinoval folk, bigbít s folkovým nádechem a vystoupení umělců jako Filip Topol z Psích vojáků s Jardou Fenstererem. „Folk komunisté akceptovali více než rock, a proto se dal festival lépe zorganizovat. Dokonce i chartistická undergroundová kapela tam mohla najít útočiště,“ vzpomíná Miroslav Drábek.

Na koncerty jezdil i mimo rodné město. Mezi jeho oblíbené kapely patřily The Plastic People of the Universe, DG 307 nebo Umělá hmota. Z pražské alternativní scény pak vynikali Pavel Richter, Mikoláš Chadima a Oldřich Janota. „To byli lidé, kteří z mého pohledu definovali uměleckou scénu u nás. V té době se tady děly úžasné věci, které by mohly mít celosvětový dosah, kdyby nebyly na hranicích dráty,“ vypráví Miroslav Drábek. 

O koncertech se dozvídal z různých zdrojů a nahrával vše, co bylo možné – koncerty Oldřicha Janoty s Lubošem Fiedlerem, Pavlem Richterem a Honzou Štolbou, Mikoláše Chadimu i řadu zahraničních interpretů. Za jednu ze svých nejcennějších nahrávek považuje koncert německé zpěvačky Nico. Byl totiž jediný, komu během celého koncertu nedošla páska. 

Výslech s tradičním rozdělením: jeden hodný, jeden zlý

Nahrávek z koncertů přibývalo a protože měl Miroslav Drábek o svůj archiv strach, doma si neschovával vůbec nic. Znal příběhy těch, kterým Státní bezpečnost (StB) zabavila všechny pásky. Něco měl ukryté u babičky ve sklepě, něco svěřil kamarádům. Vše zvažoval podle aktuální situace a vlastního pocitu.

Koncem 80. let, po jednom undergroundovém koncertě v Plasích, byl předveden k výslechu. „Byla to moje chyba. Po koncertě jsem dojel tátovým autem až ke vchodu a naložil si kotoučák a nějaké věci. Kdybych to odnesl pěšky tam, kde bylo auto zaparkované, možná by se nikdy neozvali,“ vzpomíná Miroslav Drábek. „Člověk z nich měl strach, ale od té doby jsem se bál ještě víc. Ne že by byli vyloženě zlí, vyslechli mě a pustili domů. Ale od té chvíle, kdykoli u baráku zastavilo nějaké auto, už jsem stál za záclonou a sledoval, co se děje.“ Za celé období, kdy nahrával nepovolené koncerty, ho předvolali k výslechu pouze jednou. 

Pod svícnem byla největší tma

V období tzv. normalizace, kdy veřejný prostor ovládala komunistická cenzura a svoboda slova byla potlačována, vznikala paralelní, skrytá a neoficiální, o to však živější kultura. Miroslav Drábek byl jedním z těch, kteří se na jejím šíření podíleli. Kromě nahrávání nepovolených koncertů aktivně přepisoval a distribuoval samizdatovou literaturu a texty, které režim zakazoval a bylo možné je šířit pouze nelegálně.

Díky režijní průkazce mohl bezplatně cestovat po republice, což mu umožnilo navazovat kontakty a převážet materiály mezi centry nezávislé kultury. „Jezdil jsem ráno ve čtyři hodiny a přijížděl na Prahu střed. Hned odtud jsem zamířil do České národní banky, kde pracoval Miloš Volák Pecka. To bylo takové shromaždiště samizdatů,“ vzpomíná Drábek. „Potkával jsem tam Andreje Stankoviče, Václav Benda tam také chodil. Vydával se tam třeba PARAF. Co jsem přinesl, to Miloš okopíroval a posílal dál,” vzpomíná Miroslav Drábek.

PARAF (PARalelní Akta Filozofie) patřil mezi významné samizdatové edice. Zaměřoval se na filozofické a politické texty, které v oficiálním prostoru neměly šanci vyjít. Básník a filmový kritik Andrej Stankovič, stejně jako filozof Václav Benda, jeden z iniciátorů a prvních signatářů Charty 77, patřili k výrazným postavám kulturního disentu a na vydávání samizdatů se přímo podíleli (pro Paměť národa o svém muži vyprávěla Kamila Bendová).

Z Prahy pak Miroslav Drábek vozil samizdaty zpět do Ostrova nad Ohří, kde je půjčoval a šířil dál mezi spolehlivé známé. Naučil se psát na psacím stroji, přepisoval úryvky z knih, některé dokonce fotografoval, a na fotopapíru je pak svazovali do amatérsky vyrobených knih.

V době, kdy byl každý neoficiální názor považován za podezřelý a kulturní izolace se stala součástí státní politiky, znamenala každá zkopírovaná stránka i každý zahraniční koncert pro mnoho lidí víc než jen zážitek – byla to forma tichého odporu.

Zakázané vysílání přitahovalo davy až z Prahy

Doma v Ostrově nad Ohří se pamětníkovi občas podařilo zachytit signál západoněmecké televize, kde sledoval hudební pořad Rockpalast – kultovní relaci, která přinášela aktuální rockové koncerty ze Západu. K jeho sledování se do západních Čech sjížděli lidé až z Prahy. Pro mnohé to bylo vzácné okno do světa, který v komunistickém Československu chyběl.

Pád komunismu: Sametová revoluce, která změnila vše

Počátek sametové revoluce 17. listopadu 1989 prožil s otcem v Praze. „Jeli jsme autem po obchvatu a všude byly policejní autobusy plné fízlů. Netušili jsme, co se děje. Až druhý den začaly chodit zprávy. Česká televize a Rudé právo mlčely, ve Svobodném slově byla jen maličká zmínka. Pak už ale začal vysílat Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a všechno se rozjelo,“ vzpomíná Miroslav Drábek.

V Občanském fóru se neangažoval, ale na shromáždění u Hlavní pošty v Karlových Varech chodil. „Bylo to osvobozující, nikdy jsem si nemyslel, že něco takového zažiju. Ale nevěděli jsme, co ještě přijde. Po roce 1968 jsme netušili, jak to dopadne. První týdny jsme se báli, že přijede armáda,“ říká Miroslav Drábek. „Na demonstrace chodilo hodně lidí, všichni si povídali. Když se na to teď dívám zpětně, je to skoro legrační, kdo a co tam mluvil.“

Začátkem 90. let s nahráváním koncertů skončil. Založil si rodinu, odešel z Českých drah a začal podnikat jako pojišťovací makléř, což dělá dodnes. V říjnu 2023 byl Miroslav Drábek oficiálně uznán Ministerstvem obrany jako účastník odboje a odporu proti komunismu. V době natáčení žil v Karlových Varech a část roku trávil na Tenerife. 

Miroslav Drábek vyrůstal v totalitním režimu, kde svůj boj za svobodu vedl potají tím, že nahrával nepovolené koncerty a šířil samizdaty. Tyto zkušenosti ho naučily vážit si svobody a života, který dnes může naplno prožívat. Podle něj je klíčové učit se cizí jazyky a cestovat, protože jen tak člověk pozná, jak se žije jinde ve světě, a zároveň lépe porozumí tomu, co znamená domov.