Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermína Domácí (* 1940)

• narozena 23. října 1940 v Praze

• otec JUDr. Jiří Mandelík i další příbuzní deportováni do koncentračních táborů

• za války bydlela s matkou Zdenkou v pražském bytě u arm. gen. Syrového

• zažila bombardování Vinohrad 14. února 1945, po kterém zůstala zasypána pod troskami

• po válce rodina přišla o veškerý majetek

• na pražském Gymnáziu Jana Nerudy se seznámila s budoucím manželem RNDr. Luďkem Domácím, CSc.

• v 70. letech společně žili rok v Iráku, kde manžel prováděl geologické mapování

• sametovou revoluci prožila v Praze

• následné restituce zdevastovaného majetku doprovázela řada komplikací

Její předkové byli šlechtici, diplomaté, velkopodnikatelé, umělci a v neposlední řadě Židé. Zkrátka výsostní nepřátelé diktatur 20. století. V příběhu větší či menší měrou figurují i další osobnosti – od armádního generála Syrového přes Clauda Moneta až po Alberta Einsteina. Krom velkých jmen a velkých úspěchů však vyprávěním rezonuje i dost bolesti, koncentrační tábory, perzekuce, absurdně důsledná šikana totalit a v neposlední řadě porevoluční tahanice o navrácení zdevastovaného majetku. „Moc toho nezbylo. Část ukradli Němci a zbytek zas komunisti. Takže to jsou takové ‚komické‘ historie,“ vzpomíná Hermína Domácí.

Mezi Adolfem a Kubou

Hermína Domácí, rozená Mandelíková, se narodila 23. října 1940 v Praze. Její rodiče pocházeli ze dvou úspěšných a vlivných rodů z Kolínska – Mandelíků a Radimských. Pradědeček z otcovy strany, Bernard Mandelík (1844-1910), vlastnil ratbořský cukrovar (od r. 1881) a ratbořský barokní zámek s velkostatkem (od r. 1890). Za svého působení navázal styky s JUDr. Václavem Radimským (1839-1907), pradědečkem z matčiny strany. „Stali se takovou hybnou silou v Kolíně a iniciovali výstavbu všeho možného včetně sirotčince, Sokola, udělali tam první banku[1] a tak dále. […] Oba pradědečci byli strašně lidumilní a dělali třeba polévky pro děti ve škole, všelijaké spolky, podpory pro nezaměstnané, pro opuštěné matky s dětmi a tak.“ Vzájemnou spoluprací a přátelstvím pradědečků Hermíny se tak protnuly linie Mandelíků a Radimských. Díky tomu se rodiče pamětnice znali už od dětství, oba se narodili roku 1909 a chodili spolu do stejné třídy gymnázia.

Synové pradědečka Bernarda pak nadále rozvíjeli podnikání v Ratboři. Nejstarší z nich, Robert, dědeček pamětnice, vedl cukrovar. Jeho bratr Ota měl na starosti ekonomické, a další z bratrů – Ervín – zemědělské náležitosti: „Byl v tom velmi úspěšný. Kolem Ratboře je dobrá půda, on tam udělal šlechtitelskou stanici a vypěstoval několik odrůd pšenice. Jedna se jmenuje Maja a ta se seje dosud.“ Dědeček Robert Mandelík (1875-1946) zaznamenal v čele podniku řadu úspěchů. Stal se předsedou československých cukrovarníků a prezidentem cukrovarnické společnosti, měl diplomatický pas a jezdíval vyjednávat obchody s cukrem. „Tehdy byl cukr strašně žádané zboží, takže jezdili na Kubu a do Maroka a tak. A před válkou ti kubánští cukrovarníci poslali dokonce letenky pro celou rodinu, aby před Hitlerem odjeli. A totéž Angličani, se kterými byl taky dědeček ve styku. Ale dědeček tak věřil ve stabilitu té republiky a byli takoví vlastenci, takže to nepoužili. Pravděpodobně toho potom trpce litovali, ale holt nepoužili to, protože věřili strašně té republice.“

Nastupující nacismus zasáhl do životů všech tří bratrů. Ota Mandelík před válkou emigroval do USA, kde se později jeho vnučka Hana provdala za Václava Ladislava Beneše – právníka a politologa z univerzity v Indianě, synovce prezidenta Edvarda Beneše. Ervín zůstal v Československu a pro židovský původ se nevyhnul deportaci. „Prošel všemi těmi nechvalně známými tábory a skončil v Osvětimi. Byl zařazený do komanda, které dávalo ty mrtvé lidi do pece, představte si to. A on mi říkal, že přežil jenom proto, že ti lidi si nechávali kůrku chleba někde v kapse pro nejhorší chvíli. Takže z těch kapes jedli s kolegy tyhlety zbytky jídel.“ Ervín zemřel roku 1971, jeho vnukem byl Ivan Passer, kolega a přítel Miloše Formana, autor řady scénářů Formanových filmů. Dědečka Hermíny, Roberta Mandelíka, zpočátku před deportací chránil diplomatický pas. To by však samo o sobě nestačilo. „V Kolíně byli stateční doktoři a vzali ho do nemocnice na tuberkulózní oddělení. Němci byli posedlí strachem z infekce. Na konci sálu udělali takovou přepážku a dědeček s babičkou tam strávili celou válku.“ Dědeček Robert zemřel na infarkt v roce 1946. Po jeho úmrtí převzal pomyslné žezlo nad ratbořským cukrovarem jeho syn Jiří, otec Hermíny.

Na společném voru

(Po)válečné dění zacloumalo osudy nejen Mandelíků, ale i Radimských, rodiny ze strany matky. Radimští vlastnili zámek s velkostatkem v Pašince na Kolínsku, ve kterém bydlel prastrýc Vladimír Radimský (1880-1977), diplomat a dlouholetý prvorepublikový vyslanec ve Vatikánu. „V padesátých letech jsem je tam s mámou navštěvovala, ale jak byly takové ty radikální doby, tak jim zabavili úplně všechno. Nechali jim jenom dvě postele, dvě židle, stůl a nic. A oni bydleli na tom zámečku v prvním patře a byli tam chudí. Neměli vůbec nic, dokonce neměli ani důchod.“ V Pašince se nakonec usadil i druhý prastrýc, Václav Radimský (1867-1946). „Ve válce neměl jiný příjem než z malování. Takže si z toho sám dělal legraci, že dělá obrazy - takzvaný špenát. Zelená kolínská zátiší a tak. Měl krásné obrazy, ale tohleto dělal na výdělek, protože musel být z něčeho živ.“ Václav Radimský, impresionistický malíř, ještě před první světovou válkou studoval a posléze působil ve Francii. Tam se seznámil i s Claudem Monetem, Paulem Cézannem a Camillem Pissarrem. Se Cézannem v Paříži sdílel ateliér. Později Radimský přesídlil do Giverny, působiště Clauda Moneta, se kterým jej pojilo přátelství – Monet s Radimským spolu údajně malovávali krajinu z jednoho voru.

Po znárodnění Pašinky velkostatek se zámkem až do sametové revoluce chátral. Stejný osud potkal i další rodinnou nemovitost, statek v obci Kbel na Kolínsku. Totiž, babička pamětnice, Hermína, rozená Frauenbergová, pocházela ze šlechtického rodu Náchodských z Neudorfu a kbelský statek původně vlastnil její bratr Bohuslav Frauenberg, který „přijel navštívit babičku – na to si trochu pamatuju, už mi bylo šest – takovou bryčkou s koňmi. V té době [roku 1946] se narodil můj bratr, máma byla v porodnici, otec byl za ní. U babičky jsem v tu chvíli byla jenom já, a tenhleten strýc řekl: ,No, tak když už se narodil Jiřímu syn, tak to už můžu jít.‘ A tuhle větu v tu chvíli nikdo nebral vážně, ale on se několik dní nato zastřelil.“ Po tragické události zdědil kbelský statek Jiří Mandelík, otec pamětnice. S komunistickými represemi se pak Radimští vyrovnávali porůznu. Zmiňme tetu Kamilu Radimskou.[2] Ta začala pracovat jako turistická průvodkyně v Praze, a to společně se svou bývalou spolužačkou Boženou Havlovou. Díky tomu se znali i jejich synové, Jan Radimský a Ivan Havel, kteří se opětovně setkali v šedesátých letech během studií v Berkeley:

„Jednoho dne, to mi Jan vyprávěl zrovna nedávno telefonem, se otevřely dveře [kolejí v Berkeley] a vešel tam Ivan Havel a řekl: ,Oni mě k tobě přiřadili.‘ Oni se samozřejmě znali, když se znaly ty rodiny. A ti profesoři přišli na to, že [Ivan Havel] je mimořádně chytrý a hrozně mu nabízeli, aby tam zůstal. A on řekl: ,Já tu nemůžu zůstat, já mám bratra [Václava Havla], který je hrozně nepraktický, já ho musím živit.‘ A odjel.“ Dodejme, že Amerika sehrála roli v poúnorovém životě dalšího významného příbuzného, strýce Ladislava Radimského[3] (1898-1970), právníka, spisovatele a diplomata ve službách OSN, který publikoval pod pseudonymem Petr Den. V revolučním roce 1948 pobýval Petr Den pracovně v USA. „Poslal ho tam Jan Masaryk na diplomatickou misi, myslím, že doktor [Ján] Papánek byl tehdy jeho šéf. Po tom převratu [v únoru 1948] se měl vrátit, ale on se nevrátil a byl nadále úředníkem toho společenství národů.“ Po své emigraci Petr Den pravidelně přispíval do Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Je určitou kuriozitou, že jeho žena Olga, roz. Šílová, byla „kolegyní“ Alberta Einsteina. Působili spolu na univerzitě a Olga se přátelila s Einsteinovou sekretářkou.[4] „A ta teta mi několikrát poslala šaty po té sekretářce, dávala jí šaty, které už nenosila. Tak jsem měla šaty od sekretářky Einsteina. To byla legrace.”

Na pozadí těchto rodinných osudů vyrůstala Hermína Domácí od svého narození až do roku 1945 v Praze. Před válkou žili rodiče v Ratboři, kde otec vedl zmíněný cukrovar, kterého se však v roce 1939 zmocnili nacisté. Do cukrovaru se rodiče už nikdy nevrátili. A až do sametové revoluce ani nikdo jiný z příbuzných.

Roberte, Hermíno, já se musím zastřelit

Po nedobrovolném přestěhování do Prahy bydlela Hermína s rodiči zprvu u otcovy sestry Evy Klímové – snachy Karla Zdeňka Klímy, brněnského šéfredaktora Lidových novin, kterého v období heydrichiády umučili nacisté v Terezíně. Eva Klímová byla zároveň tchyní spisovatele a humoristy Miloslava Šimka. Okolo roku 1940 se rodina přestěhovala k Janu Syrovému. Armádní generál Jan Syrový – bývalý předseda vlády, prvorepublikový ministr národní obrany a vyznamenáními ověnčený veterán první světové války – byl rodinným přítelem babičky Hermíny Mandelíkové a sám rodině nabídl bydlení u sebe na Vinohradech. „On byl pro mě jako dědeček, choval mě na klíně a byl to hrozně laskavý člověk. […] Vím, že přinesl třeba nějaké hezké jablko, zřejmě z nějakých těch vládních recepcí nebo nevím z čeho. Ale člověk by řekl, že starému pánovi musí cizí malé dítě jít na nervy, ale on byl vždycky strašně laskavý. Třeba si sedl ke mně na koberec a hrál si se mnou s panenkami, což ho muselo strašně otravovat, ale byl tak laskavý, že to podnikal.“ 

Po válce byl Jan Syrový zatčen a v roce 1947 odsouzen na dvacet let za vlastizradu. Na procesu se tehdy podílel Josef Urválek, komunistický prokurátor zodpovědný za řadu justičních vražd v padesátých letech. V procesu se Syrovým byla pro generála jednou z přitěžujících okolností fotografie[5], na které si podává ruku s Hitlerem. „Babička mi vyprávěla, že ten generál Syrový u nich byl předtím, než měl jít na Hrad kvůli Hitlerovi, a že přišel a řekl: ,Roberte, Hermíno, já se musím zastřelit, protože to nemůžu udělat. A všichni mu říkali: ,Podívej, ty budeš potřeba, až se ty poměry změní, tohle není navěky. Ty se nemůžeš zastřelit, protože jsi pro ten národ strašně důležitý.’ No, a takhle to dopadlo.“ Včetně vazby strávil Syrový ve věznicích 15 let, na svobodu se dostal až po Novotného amnestii v roce 1960. „[Po propuštění] neměl ani byt ani žádný majetek ani ošacení. Takže si pamatuju, že babička mu dala v té době nějaké oblečení po dědečkovi. Pracoval jako noční hlídač a bydlel na ubytovně. A to mu bylo asi třiasedmdesát nebo tak nějak.“

Otec, doktor práv, ve válečné Praze nejprve pracoval v advokátní kanceláři Josefa Moráka ve Vodičkově ulici. „Ale potom už nešlo ani tohle, protože v advokacii nesměli Židé a položidé pracovat,“ načež působil jako právník ve farmaceutické továrně doktora Jiřího Fragnera v Dolních Měcholupech u Prahy. „To byl švagr mé maminky. Její sestra se vdala za doktora Fragnera a doktor Fragner byl velmi statečný a spoustu mladých lidí z univerzity nebo čerstvě vystudovaných zachránil tím, že je zaměstnal ve své továrně a ve svých laboratořích. V těch laboratořích vyvinuli penicilin a nedali ho Němcům k dispozici. Až když skončila revoluce v roce čtyřicet pět, tak doktor Fragner dal ten penicilin k dispozici do pražských nemocnic a do Terezína, kde byl tehdy tyfus.“ Navzdory zásluhám a mimořádnému úspěchu, jaký představovala izolace penicilinu ve válečném Československu, byla Fragnerova továrna po válce znárodněna Benešovými dekrety a on sám se stal po roce 1948 nežádoucí osobou.[6]

Sypala se omítka a padaly cihly. Když je tma, lidi hrozně zmatkují

Ve farmaceutické továrně působil otec Jiří přibližně do roku 1942, „až ho povolali do takového pracovního tábora, kam dávali tyhlety mladé muže, z jejich rasového hlediska položidy. Máma byla statečná, oba mluvili velmi dobře německy, oba byli velmi vzdělaní. Takže matce se podařilo uplatit nějakého gestapáka, který ji pustil do nějakého sklepení v Praze 6, kde byli internovaní, aby se s ním rozloučila.“ Do konce války prošel otec dle vyprávění celou řadou lágrů a pracovních koncentračních táborů. „Znám jenom jedno místo, to se jmenovalo Klettendorf. Ale ta ostatní, místa, kde byl zavřený, to nevím. […] Byli různě posílaní v Polsku a později v Německu, pracovali na výstavbě podzemních továren na munici. Za hrozných podmínek – po prsa ve vodě. Otec naštěstí byl tak prozíravý, že než šel do koncentráku, tak si nechal dobrovolně vyoperovat krční mandle, protože do té doby měl velmi často angínu, a to ho zachránilo.“

Na toto období po válce otec nechtěl vzpomínat. „Tak jak o tom nikdy nemluvil, tak mi ale jednou vyprávěl, že je nahnali do nějakého tábora, který předtím úplně vymřel na tyfus, takže palandy a všechny ty deky byly doslova obalené lidským trusem na dva centimetry. Že to bylo něco příšerného. A vedle že byl nějaký cikánský tábor, kde byly zubožené ženy a děti. Říkal mi, že někteří ti chlapíci ještě měli chuť navštěvovat ty ženy v tom sousedním táboře.“ Po otcově nasazení bydlela Hermína nadále u generála Syrového s matkou Zdenkou. „Ženy kolem mámy se spojily a našly cestu, jak posílat balíčky s jídlem těm svým vězňům. Ale člověk vždycky musel poslat deset těch balíčků – to byla odměna pošťákům, aby tam vůbec něco došlo. A otec mi potom říkal – ačkoliv on o tom skoro nikdy nechtěl mluvit –, jak strašně důležitá byla cibule a česnek jako dezinfekce.“ Ke konci války pak měla být totálně nasazena i matka, „do nějaké cihelny. A já jsem taky dostala předvolání na nějaký ten dětský tábor, na dětskou selekci. To by bývalo asi dost špatně dopadlo, protože jsem bývala tmavovlasé, tmavooké dítě. No, ale naštěstí k tomu nedošlo, to už bylo jaro 1945.“

Ve válečné Praze se 14. února 1945 stala Hermína Domácí svědkem bombardování Vinohrad americkou armádou. „Zahoukalo se a museli jsme rychle do sklepa. To byl velký sklep pod činžákem. Bylo to vždycky několik hodin a bylo to strašně nepříjemné, slyšeli jsme to dunění.“ Po bombardování zůstali uvězněni pod troskami. „Byli jsme zasypáni v tom sklepě, ale hasiči nás vysvobodili […]. Naštěstí jsme se dostali z toho závalu. Naproti byla synagoga, shodou okolností to spadlo na tu synagogu, zbořilo ji to a ve sklepě napadalo spousta cihel. Ale nebylo to tak fatální, že bychom se udusili.“ Ve sklepě však zůstali odříznutí mnoho dlouhých hodin. „To bylo blbé. Dítě to tak úplně nechápe, ale přestala svítit elektrika, vodu si tam každý bral s sebou, to se čekalo. Ale to víte, když je tma, tak lidi hrozně zmatkují. Na to si pamatuju – sypala se omítka, padaly cihly.“

Bavili se, jestli tátu jenom vyhodí, nebo taky zavřou

Těžké chvíle se podepsaly na každodennosti raného dětství. „Pamatuju si, že jsem si jako dítě hrála – protože se na všechno stála fronta v obchodech –, tak jsem si hrála, že na všechno stojím frontu. Anebo že balím ty balíčky [pro otce do lágru]. Pořád jsem něco balila. A máma mi říkala, že to nesmím nikde říct.“ Otci se podařilo z nacistického zajetí dostat až bezprostředně před osvobozením. „Schylovalo se ke konci války a Němci posouvali různě ty tábory i ty vězně. Otce naložili do vlaku, nějak je vozili po Čechách, až nakonec, těsně před tou revolucí, skončili v Praze na nádraží a nahnali je na Hagibor. […] Byla strašná obava, že Němci ty vězně postřílí těsně před tím koncem války.“ Z Hagiboru, který od roku 1944 sloužil jako tábor nucených prací, otec uprchnul. „Přišel v noci domů, já jsem se ho strašně bála, protože to byl zarostlý cizí pán. Asi mu to muselo být hrozně líto.“

Po otcově útěku následoval odjezd na bezpečnější místo. „[Rodiče] vzali jenom nějakou aktovku, šli jsme na vlak a jeli jsme z Prahy do Kolína k babičce, aby otec unikl poslednímu záchvatu Němců, protože se hrozně bál – a máma taky –, že by ho zastřelili.“ U babičky Hermíny Mandelíkové prožila rodina osvobození. „Pamatuju si, že přijela ruská armáda na dvůr mlýna v Kolíně. To bylo několik maringotek, několik párů koní a spousta lidí. Sověti pak přespali v pokoji v domě babičky.“ Následovaly oslavy. „Všichni mávali prapory, chodili v Kolíně na náměstí, vyhrával rozhlas a tak. Vzpomínám si, že se barvila prostěradla a šily prapory. Hudba vyhrávala v Kolíně na náměstí. A mně [rodiče] na oslavu koupili jezevčíka. Já jsem strašně toužila po psovi, jako dítě jsem v té době ještě neměla sourozence, tak mi koupili jezevčíka, to byl velký dojem.“ Od roku 1946, poté, co si prastrýc Bohuslav Frauenberg vzal život, bydlela rodina na kbelském statku. Otec Jiří investoval veškerý čas a příjem do jeho rozvoje a modernizace, pak ale přišel rok 1948.

Od „Vítězného února“ ve statku pravidelně zasedal národní výbor. „Chtěli být tady, tak jim otec uvolnil velikou místnost v přízemí, kde byl stůl pro čtyřiadvacet lidí a čtyřiadvacet vyřezávaných židlí, každá jiná. To se mi líbilo. A oni tam zasedali, ale v tuhle revoluční dobu zasedali snad každý večer. Já jsem spala nad nimi a slyšela jsem každé slovo. Klepala jsem se jak ratlík – bavili se o tom, jestli tátu jenom vyhodí, nebo jestli ho taky zavřou.“ Velká místnost komunistům přestala stačit. „Potom chtěli druhou půlku přízemí, v ní měla babička Hermína složené věci z Ratboře, když je vyhodili Němci. A tihleti aktivisti vynesli ty věci před dům a rozebrali si je. Takže v Kbele ještě v sedmdesátých letech bydleli třeba králíci v takových těch à la prádelník, na které se postavilo umyvadlo a byla tam ta mramorová deska. V tom bydleli králíci. Takhle se s tím zacházelo, se vším.“ Otec Jiří vytušil další vývoj. „Věděl, jak to asi bude, tak nabídl statek dobrovolně darovat státu. A to šlo jedno za druhým.“ Ještě rok pak otec působil jako správce statku, pak už nesměl ani to. Namísto něj komunisté dosadili vlastního člověka. „A ten si tam tak počínal, že hned první rok měl asi milion ztrátu na tom statku.“

Na každé židli lístek: Státně zabaveno. A dvakrát ročně chodil fenďák

Komunistické perzekuce gradovaly, v únoru 1949 přišel dopis: „Že do tří dnů musíme být vystěhovaní. Mně bylo v té době devět, bratrovi necelé tři. A teď se jednalo o to, kam nás vystěhovat. To jsem taky chtě nechtě poslouchala v té své ložnici. Tam na kopci u hřbitova, u kostela, byla pastouška, obecní domek pro chudé, ale v té době už to bylo léta nevyužívané, nebyla tam okna ani podlaha. Tak se bavili o tom, že nás vystěhují tam.“ Během dvou let přišla rodina v podstatě o veškerý majetek. „Rok padesát byl úplně konečný. To už bylo zabrané úplně všechno. […] Mám protokoly o tom, jak se odevzdával statek s tím zařízením, v těch je úplně všechno – každý srp a každá motyčka. Dokonce třeba pytle tam jsou na tři skupiny: pytle nové, pytle starší spravené a pytle ke správě - do těchhle detailů, takže nebylo vůbec pochyby, že mu něco zbylo.“ Ani to však soudruhům nestačilo. „Nastalo to, že na otce svrhávali veškeré daně za zabavené věci celé rodiny. Umíte si to představit? Takže ty daně byly milionové. Za nezaplacení byla penále a teprve smrtí otce se to zrušilo. Takže jsme měli doma do tátovy smrti polepenou každou židli, stůl a postel: ,Státně zabaveno‘. Takové žluté lístky. A dvakrát ročně tam chodil fenďák, jestli jsme něco ze státního majetku neprodali nebo nezničili.“ Netřeba dodávat, že měnová reforma 1953 rodinu už nijak nezasáhla. Nebylo co vzít.

Po základní škole v Kolíně studovala Hermína gymnázium v Ratboři. To se nacházelo v ratbořském zámku, který před rokem 1948 patřil Otovi a Ervínovi Mandelíkům, prastrýcům Hermíny. „Byl tam pan ředitel jménem Sojka a ten vždycky, když bylo nějaké shromáždění, tak v tom vestibulu se shromáždilo sto dětí. A ten ředitel měl proslov v tom smyslu, že za toho kapitalismu tady bydlely dvě rodiny a teď se tady učíme my a je nás sto. A všechny ty děti se podívaly na mě. To byla teda docela otrava, musím říct.“ Šikana se vlekla dále. „Po druhém roce o prázdninách si ten ředitel pozval mámu a byl tak slušný, že jí řekl: ,Podívejte se, já ji nebudu moct tady nechat odmaturovat. Tak si ji vemte někam jinam, protože v Kolíně neodmaturuje.‘ Takže mě rodiče dali do Prahy a tam jsem bydlela u nějaké máminy přítelkyně a chodila jsem do Nerudova gymnázia.“ Po gymnáziu chtěla studovat vysokou školu, nejraději biologii, zemědělství nebo veterinární medicínu. „Obešla jsem všechny tyhlety štace, všude jsem udělala přijímací zkoušky, ale nikde mě nevzali. Až tady v Brně byl nějaký slušný asistent, bohužel už nevím, jak se jmenoval. Vyšel za mnou na chodbu a říkal: ,Podívejte se, vy už se nikam nehlaste a zbytečně se netrapte. Protože máte tak strašný posudek, že vás nikde nevezmou.‘ Tak jsem byla vyřízená.“

Místo vysoké školy nejprve na chvíli pracovala v Komárovicích u Kolína, kde se starala o laboratorní zvířata. „Jednoho dne zničehonic přijel pán na motocyklu v koženém kabátě, zašel za doktorem Vlčkem, který byl toho ředitel, a řekl, že mě okamžitě musí propustit, protože jsem nežádoucí. Takže jsem s hanbou odešla.“ Po dalších peripetiích se Hermíně podařilo získat místo na pozici dělnické administrativy v pražských Kancelářských strojích. S obtížemi sehnat práci se neustále potýkali i její rodiče. Matka – absolventka školy v Paříži – jezdila vysokozdvižným vozíkem v továrně na obalový materiál, otec – doktor práv – pracoval jako těžař dřeva, pak jako vrtač studní. Později získali oba rodiče práci na dělnických pozicích v mladoboleslavské Škodě. V roce 1974 otec Jiří Mandelík náhle zemřel.

Ratboř vracíme a to by vám mohlo stačit

V roce 1964 se Hermína provdala za svého bývalého spolužáka z gymnázia Luďka. RNDr. Luděk Domácí, CSc. (1940-2020) vystudoval geologii na Karlově Univerzitě, díky čemuž se dostal v polovině sedmdesátých let k výzkumnému projektu v Iráku, kam tehdy odcestoval i s Hermínou a jejich desetiletým synem Robertem. „No, a tam to byla ,legrace‘. Tam jsme byli rozkastovaní podle toho, kdo byl ve straně a kdo ne.“ Život v Iráku sedmdesátých let v některých ohledech připomínal situaci v normalizačním Československu. „Bylo tam strašně nepravidelné zásobování potravinami. Takže třeba větší obchody byly znárodněné, menší byly soukromé. Ale neměly nic ani ty, ani ty.“ Problém nepředstavovalo jen zásobování. „S penězi to bylo strašně blbé. Peněz bylo málo. Uvědomila jsem si, že nejenže vůbec nic neušetříme, ale že žijeme mnohem hůř než tady.“ Po roce stráveném v Iráku se manželé Domácí se synem Robertem usadili v Praze, kde se roku 1977 narodila dcera Eva.

V Praze také o deset let později prožívali sametovou revoluci. „Byli jsme doma, a když jsme viděli, co se děje, tak jsme chodili taky na Václavák, samozřejmě. Docela lituju, že jsem si neopsala všechna ta hesla, protože to bylo často velmi vtipné, co lidi psali.“ Po revoluci začalo problematické navracení zabaveného majetku. Ještě předtím, v roce 1991, zemřela matka Hermíny Zdenka. „Nedožila se restitucí, ale dočkala se té naděje na restituci.“ Naději však střídalo zklamání. Ratbořský cukrovar, ze kterého v roce 1939 vyhnali nacisté rodiče Hermíny, „to byla troska. Ten cukrovar teď patří všem potomkům, je nás asi 17 a prakticky tam není nic. Stará se o to můj bratr. Je to akorát pro zlost, abych tak řekla.“ S navrácením rodinného statku Kbel se pojily dlouhodobé komplikace. „O ten Kbel jsem musela bojovat až do roku 2006, kdy to konečně vrátili. […] Pozvali tam právníka toho okresního úřadu a ten mně řekl, to si pamatuju doslova: ,Ratboř vám vracíme a to by vám mohlo stačit, ne?‘ A já jsem mu říkala: ,Pane doktore, tak vy jste právník, ne?‘ Nakonec nám to vrátili, ale platila jsem právníka od roku 1991 do roku 2006, protože to nešlo po dobrém.“

Podobně jako ratbořský cukrovar i kbelský statek se k potomkům původních majitelů vrátil v katastrofálním stavu. „Ten dům, který byl pro ubytování – kde bydlela třeba babička Hermína se svými rodiči, když byla mladá – to úplně zničili. Mezitím prakticky spadl protější dům, to bylo ubytování pro prasata. A mezitím, co byla ta restituce, různí sprostí lidi vyřezali trámy ve stodolách, to byly velké budovy, a ty stodoly spadly. Tak je to tam v tomhle stavu.“ Špatné zacházení se navíc netýkalo jen budov. „Když byla ta restituce, tak tam byly krávy a telata. Ta zvířata byla kost a kůže a sotva stála na nohách. To bylo hrozné vidět. Já jsem tam přijela, když ten státní statek dával krávy na jatka a oni je tak strašně bili a ta zvířata byla tak zubožená, že se mi o tom ještě někdy zdá. Ta nejhorší spodina se takhle chovala.“

„Komické“ historie

K restituci kbelského statku se váže i hořká zkušenost s porevoluční vypočítavostí. „Když jsem pak v roce 1992 poprvé přišla do statku, tak jsem tam potkala paní, která byla tehdy moje spolužačka. A ona mi řekla: ,Jak jste se tehdy [po roce 1948] stěhovali, ty jsi vedla bratra za ruku a sbírala jsi, co z toho vozu spadlo do sněhu. A pak už jsi měla plnou náruč a nevěděla jsi, jak to máš udělat. A to jsme se teda nasmáli, jak jsi to sbírala.‘ A já jsem řekla: ,A jak to, že ty tady bydlíš ve statku v domech, které byly pro deputátníky? Vždyť vy jste měli dům uprostřed vsi.‘ A ona řekla: ,No co, jsem blázen, abych opravovala dům? Tady mi to musí všechno udělat. Tak dům jsem prodala a bydlím tady.‘ Z toho vidíte tu morálku.“ V neposlední řadě zmiňme, že příbuzní v restitucích dostali i statek Pašinka, ten však už nenáležel Hermíně. Matka Zdenka prodala ještě před druhou světovou válkou svůj podíl strýci. „Aby měla peníze na výbavu [statku v Ratboři], to se tak dělávalo. Z té výbavy jim moc nezbylo. Částečně jim to ukradli Němci a zbytek zas tihleti [komunisté]. A statek nakonec taky, takže to jsou takové komické historie,“ vzpomíná dnes už se smíchem.

Ironizující smích nad absurditou doby doprovází podstatnou část vzpomínek Hermíny Domácí. O svých předcích, o kterých má obdivuhodný přehled, naopak vypráví s velkou pokorou a skromností. „Jste laskav, ale mně to nepřipadá nijak zvláštní, protože takových lidí je strašně moc,“ dodává závěrem.

 

 

[1] Jednalo se o Úvěrní banku v Kolíně (zal. 1870), po jejím přesídlení v roce 1899 fungující pod názvem Pražská úvěrní banka v Praze. Po druhé světové válce byla znárodněna Benešovými dekrety.

[2] Kamila Radimská byla švagrovou matky pamětnice Zdeny Mandelíkové, resp. manželkou jejího bratra Oldřicha Radimského.

[3] Ladislav Radimský (Petr Den) byl synem a jmenovcem dědečka pamětnice.

[4] Pravděpodobně šlo o Helen Dukasovou na Princetonské univerzitě.

[5] Fotografie jako součást článku o gen. Syrovém k 29. 4. 2021 dostupná z: https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3291213-zadny-spojenec-hitlera-ale-obet-monstrprocesu-rodina-se-snazi-rehabilitovat-generala

[6] Dle Biografického slovníku AVČR. K 29. 4. 2021 dostupné z: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/FRAGNER_Ji%C5%99%C3%AD_3.9.1900-6.11.1977