Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Dohnalíková (* 1943)

Oni ti moji bratři, když měli problémy, tak jezdili za mnou, protože maminka nebyla

  • narozena 22. dubna 1943 v Čejkovicích na Moravě

  • vyrůstala ve věřící kantorské rodině

  • bratr Lubomír byl perzekvován jak za války, tak v době komunismu

  • po studiích působila jako dětská sestra na oddělaní psychiatrie v Kroměříži

  • roku 1974 se vdala za politického vězně Ladislava Dohnalíka

  • roku 2023 žila spolu s bratrem Lubomírem v Domově Sv. Kříže v Kroměříži

Miloslava Dohnalíková přišla na svět v době zásadního obratu druhé světové války, v roce 1943. V rodině se traduje, že v době jejího narození se maminka Libuše zrovna ukrývala v čejkovických vinných sklepích, jelikož byl vyhlášen alarm. Osudy členů rodiny za války i za komunismu nebyly růžové. Ztráta zaměstnání postihla v době komunistické totality otce Miloslava, bratr Lubomír strávil kvůli ilegálnímu skautingu tři roky ve vězení. A mezi politické vězně patřil nakonec i její manžel, Ladislav Dohnalík.

Ty jsi svízel přítula

Miloslavini bratři byli všichni o mnoho let starší než ona – prvorozený Lubomír se narodil roku 1927, dělilo je tedy celých 16 let. Po válce zůstala Miloslava s maminkou, která působila jako učitelka v Čechách pod Kosířem, otec v 50. letech přišel o místo. „Učil na Husově škole, ale když nastoupil komunistický režim, začalo být zle. Tito lidé, co chodili do kostela, začali být na parketě. Tatínkovi potom řekli, že si má vybrat: buďto kostel nebo škola. Takže se z něho stal pomocný dělník v oděvním průmyslu, kde tahal balíky látek,“ vzpomíná.

Maminka trpěla vážnou nemocí a roku 1953 náhle zemřela. Po její smrti se o desetiletou Milušku starala teta Antonie Borovičková, později žila pamětnice dva roky v Prostějově s Lubomírem a babičkou. „S bratry jsem v dětství moc nebyla. Jejich osudy šly tak trochu mimo mne. V době, kdy se Luba zamiloval do své první ženy, říkal: ‚Ona je taková krásná fialenka.‘ A já jsem se zeptala: ‚No a jak pojmenuješ mě?‘ A on mi řekl: ‚Ty jsi svízel přítula!‘ A už jsem to věděla,“ vzpomíná se smíchem. Až v dospělosti, když už žila pamětnice v Kroměříži, k sobě s bratry našli cestu.

Skaut srdcem i duší

Bratr Luba, Lubomír Studený  tíhl k duchovní službě, ale na kněze nikdy nevystudoval. V kvartě byl vyhozen z hodonínského gymnázia a záhy dostal předvolání do Zlína na gestapo. Spolu s několika bývalými spolužáky se z vyššího nařízení dostal k Říšské pracovní službě. Poslední měsíce druhé světové války strávil jako voják Rudé armády 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského na Moravě. Po válce vstoupil do řad Junáka a organizoval tábory. Kvůli působení v tajném řádu a ilegálním skautském oddílu i svým kontaktům na duchovní a šíření zakázané katolické literatury byl roku 1962 zatčen. Tři roky z původně čtyřletého trestu strávil především ve Valdicích, část v Plzni na Borech. „Vzpomínám si, že jsem byla zvědavá, jak to tam asi bude v těch Valdicích. A když nás tam pustili, tak tam byl obrovský dvůr a na dvoře stoly a u každého stolu seděl jeden bachař. A tam právě nám ho přivedli, tehdy s hlavou úplně vyholenou. Já jsme z toho byla vyděšená, protože jsem ho takhle neznala. A on nám povídal, co tam dělá – pracovali s korálkama. A na tom dvoře mě zaujalo, že jakoby zezadu tam byla nějaká kaple, že to tam dřív sloužilo asi k něčemu jinému…,“ vzpomíná na bratrův pobyt v bývalém Kartuziánském klášteře a jejich návštěvu. Na svobodu se dostal roku 1965, ale skautingu i šíření literatury se věnoval dál. Za své zásluhy získal řadu vyznamenání a je členem Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského.

Když se jelo kolem věznice v Uherském Hradišti, vzpomínky se pokaždé vracely

S budoucím manželem se Miloslava seznámila po studiích na zdravotní škole. Už během praxe navštívila kroměřížskou psychiatrii a rozhodla se proto nastoupit na tamější dětské oddělení pro chlapce od devíti do patnácti let. Ladislav Dohnalík (*1920) tehdy prožíval novou etapu života poté, co se během 1. poloviny 50. let vrátil po čtyřletém vězení z pracovního tábora na Jáchymovsku. Když se potkali, snažil se najít uplatnění jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně, ačkoliv profesí byl učitel. Toto povolání však nesměl vykonávat, a tak po propuštění vystřídal řadu míst. Možná i díky tomu, že se nevzdával, se nakonec ukázala dobrá vůle a stal se ředitelem školy v léčebně a později vedl oční školu při kroměřížské nemocnici.

„Jezdívali jsme dost často k sestřenici do Luhačovic – kolem věznice v Uherském Hradišti,“ vypráví o momentu, který u manžela pravidelně spouštěl řetěz vzpomínek na jeho tehdejší pobyt ve vyšetřovací vazbě a co jí předcházelo. „Přišli pro něho do školy v Litenčicích, že má styky s orlama – existovala orelská skupina, která byla zatčená,“ přibližuje důvod zatčení a uvalení vazby na manžela. Do uvedené orelské skupiny patřila i jeho švagrová Ludmila a její manžel Jaromír Hrabal, kteří byli rovněž odsouzeni ke třem a čtyřem letům odnětí svobody.

Jako „svého“ vyšetřovatele Ladislav Dohnalík zmiňoval Vladimíra Zavadilíka, který se na něm dopouštěl mučení elektrickým proudem. Po víc jak padesáti letech se povedlo učinit spravedlnosti alespoň částečně zadost. Ladislav Dohnalík, jako poslední z politických vězňů, který mučení zakusil na vlastní kůži, svědčil roku 2001 proti Vladimíru Zavadilíkovi u soudu v Uherském Hradišti. Bývalý důstojník Sboru národní bezpečnosti si jako jediný – na rozdíl od Aloise Grebeníčka a Ludvíka Hlavačky, kteří byli souzeni spolu s ním a spravedlnosti unikli – od soudu odnesl, sice podmíněný (dvouletý trest s odkladem na pět let), ale trest.

„Byla bych ráda, aby lidé věděli, že takové utrpení může být. Mladí by měli vědět, co se na světě stalo a co by se mohlo stát,“ říká Miloslava Dohnalíková závěrem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)