Jiří Dohnal

* 1969

  • „My jsme věděli, že se něco stalo v Praze toho 17. listopadu. Nevěděli jsme přesně co, ale tenkrát v neděli přijeli kluci na kole a byli zmasakrovaní, protože byli na Národní třídě, dostali nakládačku. Jeden, když si sundal tričko, tak to bylo fakt kruté, ta jeho záda hovořila za vše. A další část z nich byla vlastně v kavárně nahoře a sledovali to z oken a byli z toho hodně špatní. Já zase nějakou shodou náhod – měl tam být nějaký štafetový běh, já jsem si udělal něco s kotníkem, tak jsem se tam nepřihlašoval, takže jsem nebyl v té Praze. Takže jsem tomu zase nějak v uvozovkách unikl a jsem rád, protože si myslím, že to byla velmi traumatická událost, kterou jsem rád, že jsem nezažil ve svém životě.“

  • „Naše funkce byla taková univerzální, že jsme se snažili sami něco roznášet, potom organizovat ty výjezdy – kam se pojede, do které oblasti. Do některé oblasti jel mluvčí, protože se vědělo, že už tam bude nějaký meeting na náměstí nebo v nějaké fabrice nebo v nějaké organizaci. Zároveň jsme měli plakátovače, kteří museli mít plakáty, museli mít letáky, aby je vylepovali a rozdávali lidem. Zároveň jsme museli vědět, jaké jsou aktuální argumenty a jaká je situace, takže jsme se snažili ještě hodně komunikovat s Prahou. A komunikovat – berte to tak, že se autem jezdilo mezi Prahou a Olomoucí. A po nocích ještě, protože jsme byli aktivní horolezci, tak jsme trávili noci tím, že jsme upravovali a sundávali různé transparenty a hvězdy a názvy ulic jsme sundávali.“

  • „Zažil jsem ozbrojený zásah při natáčení. V době, kdy jsme už nemohli nikde vystupovat, tak jsme si řekli, že tu muziku alespoň natočíme. Natáčeli jsme to nadvakrát. A jedno ze studií, které jsme si improvizovaně postavili, to byla v Havířově budova autoškoly. Tam se stalo, že kluci hráli v jedné místnosti a já jsem čekal na své saxofonové sólo. A protože jsme neměli taková ta různá „udělátka“ a tyhle elektronické záležitosti, tak jsme dozvuk, takový ten efekt, že něco doznívá dlouho, simulovali tak, že já jsem stál na dlouhé úzké chodbě, jeden mikrofon jsem měl před sebou, druhý mikrofon jsem měl vzadu na konci chodby. A teď jsem čekal na sólo a najednou vyběhl po schodišti, u kterého jsem stál, pes, vlčák bez košíku. A tak jsem koukal na psa, za psem vbíhalo pět příslušníků Sboru národní bezpečnosti. A já jsem z toho byl tak perplex a jak jsem čekal na to sólo se sluchátky na uších, u stojanu s mikrofonem a se saxofonem – oni to asi taky nečekali –, tak jsem jim ukázal, že mají být zticha. A oni fakt byli zticha. Já jsem zahrál sólo, a když jsem dohrál, tak vlítli dovnitř.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kolín, 09.05.2022

    (audio)
    délka: 46:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Muzika pro mě znamenala strašně moc

Jiří Dohnal při odstraňování rudé hvězdy v Olomouci, listopad 1989
Jiří Dohnal při odstraňování rudé hvězdy v Olomouci, listopad 1989
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Dohnal se narodil 26. března 1969 ve Valašském Meziříčí, kde strávil celé své dětství a dospívání. Ačkoliv na své dětství v totalitě vzpomíná jako na dobu šedi, mělo toto období i své světlé stránky. Jiří pravidelně docházel do pionýrského oddílu ve Valašském Meziříčí, který byl jediným samostatným oddílem v celé republice a od roku 1968, roku jeho založení, se mu úspěšně dařilo odolávat snahám o zrušení. Pro Jiřího byl tento oddíl, jak sám říká, záchranou. Jeho dalším způsobem úniku od reality bylo horolezectví a muzika. Osm let navštěvoval Lidovou školu umění a naučil se hrát na saxofon, housle, mandolínu či banjo. Díky svému talentu již v patnácti získal angažmá v undergroundové kapele Slepé střevo, což byla předchůdkyně proslulé kapely Mňága a Žďorp. Ačkoliv se v roce 1989 osobně neúčastnil demonstrace na Národní třídě, velmi ho tato událost zasáhla. Jako student Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se aktivně zapojil do studentské stávky. Po sametové revoluci byl jedním z prvních zaměstnanců nevládní organizace Hnutí Duha, díky čemuž se setkal s Václavem Havlem. V roce 2022 se věnoval koučinku a pracoval také jako psychoterapeut.