Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dobrý (* 1925  )

Byli jsme nadšení. Bojovali jsme za osvobození Československa.

  • narozen roku 1925 v Hlinsku v okrese Zdolbunov na Volyni

  • během sovětské okupace pracoval v zemědělství

  • za německé okupace ukrývanou osobou

  • po příchodu Rudé armády na Volyň se přihlásil k čsl. vojenské jednotce

  • výsadkářský výcvik, sloužil u 2. paradesantní brigády v Jefremově

  • bojoval v řadě bitev za osvobození Československa

  • po válce demobilizoval a vrátil se na rodnou Volyň

  • během repatriace volyňských Čechů přesídlil do Československa

  • opět vstoupil do armády; roku 1982 odešel do penze

Původ

Josef Dobrý se narodil roku 1925 v Hlinsku v okrese Zdolbunov na Volyni.

Podzim 1939 a příchod Sovětů

„Navštěvoval jsem základní školu s vyučováním v polštině. V pozdější době – po obsazení Volyně sovětskou armádou – vyučování probíhalo většinou v ukrajinštině a částečně v ruštině.“ Po vychození školy pracoval pan Dobrý spolu s rodiči a sourozenci v zemědělství.

Josef Dobrý toužil během válečných let bojovat za osvobození své domoviny: „Po roce 1941, kdy začala válka mezi Sovětským svazem a Německem, jsem se snažil získat nějaké informace o československé armádě.“

Německá okupace

Volyň byla však záhy okupována německými vojsky. „Veškerý život na Volyni značně upadl. Lidé se začali bát a snažili se soustředit do větších celků. V roce 1941, v létě, po obsazení Volyně německou armádou vůbec všechno zaniklo. Němci začali brát mládež do Německa na práce. Já jsem se shodou okolností do Německa nedostal.“ Měl totiž štěstí, že jeho rodiče uplatili příslušné úředníky, kteří jej k odvedení na práci nakonec neposlali.

„I když jsem do Německa nenastoupil, stejně jsem se skrýval většinou v seně na půdě. Večer jsem vycházel a stravoval se s rodiči, ale přes den jsem byl ukrytý v seně. Tak to šlo měsíc po měsíci. Až v roce 1944, začátkem února, k nám přišla sovětská armáda. Hned po obsazení tohoto území Sověty jsem se dobrovolně přihlásil do československé armády. Provizorní odvod byl v městě Rovno, což bylo od nás asi 7 km. Byl jsem odveden a už tam, při odvodu, se mluvilo o tom, že mladí hoši půjdou buď k výsadkářům, nebo k letectvu. Býval bych raději šel k letcům, ovšem osud mě zavál k výsadkářům.“

V československé vojenské jednotce

V únoru 1944 byl tedy poslán k výsadkářskému výcviku. „Sloužil jsem u 2. paradesantní brigády v Jefremově, u průzkumného oddílu.“ 

„Po vstupu do československé vojenské jednotky jsme byli značně nadšení. Především mládež. Vnímali jsme to jako boj za osvobození Československa.“

Výcvik v Jefremově

„Byli jsme ubytováni po různých objektech – jako školy, kina apod. A my jsme tedy byli ubytovaní v bývalé škole. Okna byla většinou zatlučená prkny, protože sklo nebylo. Na dvoře školy jsme prováděli výcvik. Nejdříve se prováděl výcvik bez padáku: skákalo se z různých výšek s tím, že voják musel udržet chodidla i kolena u sebe. Po absolvování tohoto výcviku jsme se učili tzv. umrtvovat padáky. Na sněhu byl rozprostřen rozvinutý padák a my jsme se pomocí stropu ho učili umlčet, aby se nevznášel. Po absolvování této průpravy jsme prováděli pochodový výcvik, částečně i pořadovou přípravu. Při mírném počasí a bezvětří jsme prováděli seskoky s padáky. Nejdříve seskoky z balónu, první seskok byl vždycky beze zbraně, druhý byl se zbraní. Po absolvování těchto seskoků jsme již prováděli seskok z letadla. Byla to zastaralá letadla typu Douglas. A zase první seskok byl beze zbraně, druhý se zbraní.“

Při jednom z cvičných seskoků zachytil pan Dobrý hlavní své zbraně o práh dveří letadla. Nic vážnějšího se mu naštěstí nestalo.

Výcvik na jižní Ukrajině

V květnu 1944 byli výsadkáři přesunuti na jižní Ukrajinu do Proskurova. Zde cvičili pouze pochody a noční průzkum.

K dispozici měli zbraně sovětské výroby, výstroj však převážně z předválečného Československa. Na kvalitu stravy si pan Dobrý nestěžuje, její kvantitu hodnotí již hůře.

„V mé jednotce u průzkumného oddílu v Proskurově došlo k tragické situaci, kdy jeden náš chlapec z Volyně zastřelil vojáka ve strážní službě. Svou neopatrností. Myslel, že zajišťuje samopal, ale měl jej natáhnutý a místo zajištění došlo k výstřelu. Asi dvě střely prošly hrdlem vpředu jdoucího strážného.“

V ostrém boji

Začátkem září 1944 byli výsadkáři přesunuti do Przemyślu. „To je polské město. V té době bylo na hranicích mezi Sovětským svazem a Německem.“ Následoval přesun na frontu.

První bojové nasazení prožil pan Dobrý u polského městečka Zarszyn. „Zde se naše jednotka rozložila v údolí, kde ještě nebylo sklizené obilí. Bylo tam v panácích. Každý z nás se snažil zakopat, jak jen to šlo polní lopatkou. Zde došlo k usmrcení velitele čety, rotmistra Pavlíka, naším příslušníkem, který jej nevaroval a přímo začal střílet po přicházejícím.“ 

Následoval přesun na letiště v Krosně, odkud byli českoslovenští vojáci – v zařazení již do pěších oddílů – transportováni na Slovensko, kde již vypuklo Slovenské národní povstání. Přistáli na letišti Tri Duby u Zvolenu. Následně byli přepraveni k další organizaci do nedaleké obce.

Do boje byl pan Dobrý nasazen u Krupiny. „Zde došlo k takové situaci, kdy jsme jednoho rána zjistili, že mezi našimi jednotkami v brigádě není nikdo z bývalé slovenské armády. Prostě odešli domů.“ Po Krupině následovaly zimní boje ve Starých Horách. Situaci komplikovala jak nedostatečná výstroj československých vojáků pro zimní operace, tak i přítomnost německých vojsk. „Stávalo se, že jednotka byla rozprášena natolik, že bylo pohromadě jen několik bojovníků.“

Stravu si vojáci opatřovali od místních civilních obyvatel. „Ochotně nám vycházeli vstříc.“

V únoru 1945 se již přiblížili k Bratislavě. Po jejím osvobození byl Josef Dobrý zařazen ke střežení strategicky významných hospodářských objektů.

Válka však nekončila, a tak byl pan Dobrý převelen na Moravu. Z Bratislavy šel až do Hodonína pěšky. Zde, v Dubňanech, následně střežil výrobnu lihu jakož i celou obec. Právě zde jej zastihl konec války.

Po válce

Josef Dobrý se vydal do Nitry, kde se měla soustředit 2. paradesantní brigáda. „Byl to ale obyčejný pěší pluk.“ Odešel proto do Šuran, kde se zúčastnil dalších ochranných operací.

Další vojenskou zastávkou pana Dobrého byly Ipolské Šahy, kde působil v jednotce chránící československo-maďarskou hranici. „Situace tam nebyla nijak růžová. Často se na hranicích střílelo.“

Poté v Praze demobilizoval.

Josef Dobrý toužil po rodné Volyni, a tak odjel do svého rodiště a do roku 1947 pracoval v zemědělství. Během repatriace volyňských Čechů se však vrátil do ČSR, kde se usídlil v Rudolticích v Čechách. Zde pracoval opět v zemědělství.

Návrat do armády

V roce 1949 se přihlásil do československé armády, která jej zařadila do pěšího pluku ve Vysokém Mýtě. Následně absolvoval poddůstojnický kurz. Byl přemístěn postupně do Sokolova a Domažlic.

Kariéra pana Dobrého pokračovala jeho převelením k dělostřelectvu. V roce 1951 absolvoval dělostřelecké učiliště v Hranicích na Moravě. Zařazen byl do dělostřeleckého pluku v Brně, Znojmě a Jičíně.

Aktivní vojenskou kariéru zakončil v týlové funkci v Brně, z níž roku 1982 odešel do důchodu.

Na základě podkladů Post Bellum zpracoval v roce 2009 Jan Čížek.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Čížek)