Růžena de Weij

* 1934

  • "Já o něm můžu říct jenom všechno dobré. A já, když on se mi tak hodně věnoval, tak jsem si řekla, že až se vdám, tak (můj budoucí muž) musí mít černý vlasy. Jo, prostě, já jsem (žila) s takovým obrazem, že to je dobrý chlap. Že si ho jednou vezmu za muže. To byl jako můj vzor (pozn. voják Rudé armády). No, ale musím říct, že jinde třeba chlastali do rána. Říkám, teta byla taky mladá, ale nic se jí nestalo. Ona jim vařila a všechno. Nikdo se s tím ale nechlubil. Já vím, že se to dělo naproti. Už jsem něco chápala, co se tam dělo. A kolik dětí se (po válce) narodilo. Řekly, že je znásilnili. Chlapy doma neměly (pozn. německé ženy). Nebylo to hezký. Prostě to je jako vojenský tábor. Protože tam je najednou strašně moc vojáků, cizích. Oni mohli odpočívat v tom zámku. A vesnice byla plná vojáků."

  • "Když jsem potom tam byla, tak taky mě hledal Červený kříž, protože chtěli vědět, co je se mnou, jestli vůbec žiju. No, to bylo německy a já jsem... Ten dopis byl (německy) a já jsem nemohla odpovědět, protože jsem to neuměla. Bylo to strašné. A mám z toho... Měla jsem asi z toho pořád nějaké potíže. Když jsem někam přišla, tak jsem si šla nejraději sednout do kouta a poslouchala jsem. Tu radost, jako měli ostatní mladí lidé, tak to já jsem nikdy nezažila. Já jsem byla vážná, já jsem byla šikovnější než oni, já jsem byla zodpovědnější, protože já jsem se chovala jako dospělý člověk. Ale to dětství...to mám ztracený."

  • "Ale já jsem tam byla ta černá ovce, protože jsem měla Čecha jako otce a byla jsem sirotek. Takže každý mi mohl dát facku. Já jsem věčně klečela. A já jsem se neučila. Prostě když se mě takhle nevšímali, tak bylo to hrozný. Já jsem byla pitomá, já jsem se mohla učit, abych něco věděla. Potom jsem musela všechno dohánět. Ale já jsem se zatvrdila. A nejhorší byli ti v kostele, jak se jim říká, ti kněží. Ježišmarjá, jak mohl, tak mě zvednul z sukni a mlátil mě. Protože třeba jenom jsem se otočila, něco řekla. A jednom jsem se naštvala a povídám: ,Já se nenechám pořád tady tlouct.´ Utekla jsem z té třídy. Poslal mě celou třídu a všichni mě mohli zmlátit."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.12.2024

    (audio)
    délka: 01:32:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.04.2025

    (audio)
    délka: 01:26:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem pokaždé ta černá ovce, já měla tátu Čecha a mámu Němku

Růžena de Weij v roce 1965
Růžena de Weij v roce 1965
zdroj: archív pamětnice

Růžena de Weij, rodným jménem Kollnerová, se narodila 26. února 1934 ve vesnici Tvořihráz na Znojemsku. Pocházela ze smíšeného česko-německého manželství, v důsledku čehož prožila ve vypjaté době mnoho ponížení. Když jí byly pouhé tři roky zemřela jí maminka a byla svěřena do péče svým německým příbuzným v nedalekých Prosiměřicích. Otec o ni zájem neměl. Její dětství bylo plné traumat, největší prožila v důsledku poválečného odsunu Němců z Československa. Ona sama odsunu nepodléhala, ale do sběrného tábora ve Znojmě byli převezeni téměř všichni obyvatelé městečka Prosiměřice, a to včetně jejích příbuzných. Tehdy dvanáctiletá Růžena následkem toho utrpěla silný psychický šok. Česky v té době neuměla a nemohla proto dokončit základní vzdělání. Další dva roky přežívala ve zcela nevyhovujících podmínkách. Živila se jako děvečka na statku, o něco později jí československé úřady umožnily vyučit se přadlenou. Její první manželství s pilotem Československé lidové armády se rozpadlo, další zklamání prožila během návštěvy svých příbuzných v Německu. Povolení k vycestování dostala až po dvaceti letech a její původní rodina se k ní chovala chladně. Zázemí získala teprve po sňatku s Johannem de Weij, za kterým se v roce 1975 vystěhovala do Nizozemí. Do České republiky se vrátila po třiceti letech, nyní (r. 2025) žije v Praze.