Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Rudolf Daňo (* 1923)

Jak to bylo rozjeté, nedalo se to zastavit

  • narozen 13. srpna 1923 v Horní Lidči

  • za války se přidal k partyzánům na Valašsku

  • roku 1946 absolvoval školu pro SNB

  • působil u Pohraniční stráže

  • pamětníkovo jméno je v registračním protokolu StB zapsáno v kategorii agent a důvěrník

  • invazi roku 1968 prožil na velitelství Pohraniční stráže v Praze

  • kariéru ukončil jako zástupce náčelníka Okresní vojenské správy ve Frýdku-Místku

  • roku 2021 žil v Olomouci

Z mladého valašského chlapce Rudolfa Daňa (*1923), který tehdy ještě bez vojenského výcviku přijal partyzánskou přísahu, se po válce stal pohraničník. V době invaze armád států Varšavské smlouvy působil na velitelství Pohraniční stráže v Praze.

Pohraničí

Dětství v kopcích na Valašsku prožíval pamětník tak jako tehdy mnoho dětí. Rodinu živilo malé hospodářství, otec  pracoval jako kamnář a zedník a do školy to byl pěkný kus cesty. Žilo se venku, kluci proháněli kopací míč, který byl tehdy vzácností. První velkou změnu do života obyvatel Horní Lidče přineslo 14. března 1939 vyhlášení samostatného Slovenského státu. Na linii historické hranice Moravy a Slovenska vznikla hranice nová. „Najednou jsme byli příhraniční oblast. Po zřízení Protektorátu tam k ochraně hranic přišli Němci. Postavili si německé baráky a nastěhovala se tam spousta rodin. Byl to pro nás takový cizí živel, nestýkali jsme se s nimi. Děti Němců si tam nepamatuju,“ vzpomíná Rudolf Daňo, kterému v té době bylo šestnáct let a učil se právě na zedníka u stavitele ve Vsetíně. 

Valašsko žilo partyzány

V době Protektorátu Čechy a Morava musela rodina odvádět povinné kontingenty ze zemědělské výroby. A Rudolfův starší bratr Josef byl totálně nasazen na práci do Rakouska. Utekl a po dopadení ho rozhodnutí soudu poslalo do pracovního tábora v Kunčicích. Znovu utekl a až do konce války přežíval v ilegalitě v prostoru Valašské Senice, kde se skrýval. Mnohdy se právě takoví uprchlíci přidávali k partyzánům, kteří přišli na Moravu ze Slovenska po Slovenském národním povstání na podzim roku 1944. To však nebyl případ Rudolfova bratra. „Valašsko tím žilo. Žižkova brigáda přešla v prostoru Karlovic. Ale nastaly těžké boje. Němci tam nasadili celou SS divizi a vytlačili je zpět na Slovensko. Vzpomínám si, že můj kamarád Pavel Bitala byl z Karlovic, a jak vypuklo povstání, přešel na Slovensko a účastnil se ho. Potom, jelikož neměl na Slovensku žádné zázemí, se vrátil domů. Ale Němci to zjistili a jeho dům obklíčili. Pavlovi se ale podařilo utéct do lesa. Dům zapálili a rodiče mu zaživa upálili,“ vzpomíná pamětník.

Pušku jsem zdědil po Černém Frantovi

„Nás mladé kluky k partyzánům vedlo částečně vlastenectví a částečně také touha po dobrodružství,“ říká Rudolf Daňo. Partyzáni se v okolí Horní Lidče podle něj objevili až zkraje roku 1945. Rudolf s kamarády zastávali zprvu funkce spojek a až v březnu přešli takzvaně „do hor“. Vzpomíná například na velitele skupiny Ploština Jožku Mikulína, který údajně chodil za jeho sestrou Marií a padl v přestřelce na Vařákových pasekách krátce před jejich vypálením. Jmenuje také další členy své skupiny: bratry Aloise a Jana Trochtovy nebo velitele Tomáše Polčáka řečeného Beneš. Dalšími členy, které si většinou nevybavuje plnými jmény, byli rakouští občané a také Sověti. Setkal se také s Petrem Buďkem, partyzánem Niščemenkem a z doslechu slyšel o Romovi Antonínu Murkovi, který uprchl z „cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu a na Vizovicku přešel k partyzánské jednotce. „Byl u nás jeden, říkalo se mu Černý Franta. Zdědil jsem po něm pušku. Ale někdy v březnu nebo dubnu se někde ztratil. To byla taková podivná postava. V jednotce nebyl, ale plnil funkci zásobování,“ odpovídá na otázku týkající se možných konfidentů gestapa.

Ploština a Prlov

Chalupníci a pasekáři, kteří členům odboje poskytovali nocleh a skromné jídlo, byli podle pamětníka v daleko větším nebezpečí než partyzáni. „Měli to daleko horší než my, protože když by bylo nějaké nebezpečí, tak jsme utekli do hory, ale oni jak? Nemohli z baráku utíkat, takže u nich ta obětavost byla ohromná. Projev vlastenectví u nich byl velký a myslím, že i dnes si zaslouží, aby se na ně vzpomínalo. Svým způsobem byli oni hrdinové,“ říká. „Vždycky se k nám chovali jako k někomu, kdo potřebuje pomoc.“ Za tuto vstřícnost bohužel zaplatily na Valašsku desítky lidí svými životy. Msty na podporovatelích odboje se táhnou historií druhé světové války od doby atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Na Moravě došlo k vypalování osad, ale i jednotlivých usedlostí a pasekářských dřevěnic několikrát. Z mnohých lze jmenovat tragédii v Juříčkově mlýně, Ploštinu, Prlov, Vařákovy paseky, ale i vzdálené Javoříčko, Zákřov nebo Přestavlky.

Rudolf Daňo náležel k jednotce, které velel prlovský rodák Tomáš Polčák řečený Beneš. Když vypráví, proč došlo k vypálení Prlova, zmiňuje maďarského zajatce, kterého partyzáni zamkli v Uble, ale po úspěšném útěku vypovídal na gestapu na zámku ve Vizovicích a přivedl nacisty do Prlova. Z dochovaných archivních materiálů vyplývá, že průběh akce v Prlově 23. dubna 1945 byl předem plánován a, kromě výslechu vesničanů v hostinci Ant. Ondráška, proběhl podle stejného scénáře jako na Ploštině o několik dní dříve. Kvůli udání maďarského zajatce (nebo zajatců), který mezi zadrženými prlovany poznal aktivní partyzány, byli následně u Bratřejova nelidským způsobem popraveny tři osoby (a následně zohavena jejich těla): Antonín Ondrášek, Leopold Štach a Tomáš Heto. Zbylí vybraní vesničané zahynuli upálením nebo zastřelením ve svých obydlích. Smrti uniklo jen malé děvčátko Jarmila Ondrášková (1944).

„V jednotce u nás byl Jan Turýn z Prlova – jemu rodiče upálili za živa. Měl pak vztek. Když padl někde na Němce, tak si to na něm vylil – živý neodešel...“ vzpomíná Rudolf Daňo. „Byla to taková tragická doba – jak to bylo rozjeté, nešlo to zastavit,“ dodává.

Ve chvíli, kdy jednotka SS za pomoci Hlinkových gardistů drancovala Ploštinu a bezcitně zabíjela její obyvatele, byli podle pamětníka partyzáni v Prlově. „Někdo tam donesl zprávu a že půjdou asi i na Prlov. Velitel si to vyhodnotil tak, že půjdou z Ploštiny přes kopec lesem do Prlova. Celou jednotku nastražil v lese jako léčku, že se na ně spustí palba. Ale asi to nedomyslel, protože Němci tam přijeli auty. (...) Naše jednotka na ně čekala v lese na spojovací cestě a oni mezitím vjeli do Prlova. V tu chvíli už nemohl velitel na záchranu organizovat nic. Už to jelo, nešlo to zastavit, ani zabrzdit. Byla to nešťastná souhra náhod. Možná, kdyby naše jednotka zůstala v Prlově, tak se bránila a došlo k těžkým bojům..., “ říká Rudolf Daňo.

Poslední dny války pamětník s partyzány trávili mimo hlavní dění. Poté, co ztratili útočiště v Prlově, našli nové nedaleko Vizovic, kde se v této době střetli s německou jednotkou. Po osvobození Vizovic se pak situace ještě opakovala: „To už bylo těsně po osvobození, protože ti Němci měli už spíš zájem utéct do bezpečí, než dělat nějaké akce,“ vzpomíná. Nad Vizovicemi zaznělo radostné hurá a Rudolf se po dvou měsících ocitl zpět doma.

Hranice

„Vrátil jsem se z hor a zůstal jsem, jak se říká, ve vzduchu. Kluci říkali: Pojeď s náma do Ostravy, dělá se tam nábor ke Sboru národní bezpečnosti. Tak jsem jel a 21. července mi pak přišlo povolání do školy SNB,“ vzpomíná pamětník na bezprostřední dobu po skončení druhé světové války. Dalším řízením osudu se pak jeho cesta ubírala až k Pohraniční stráži. Tato jednotka, jejíž základ vznikl roku 1946 z poválečných pohotovostních pluků, byla ustanovena 1. ledna 1949 a spadala pod ministerstvo vnitra. Hlavním deklarovaným úkolem byla ostraha hranic a obyvatel Československa před vnějším nepřítelem. „Z hlediska strategického významu se jednalo o nedocenění situace. [Sovětští] poradci očekávali, že bude tlak zvenku dovnitř – z Německa nebo Rakouska k nám. Ale situace vypadala tak, že tlak zevnitř ven byl větší než k nám,“ říká Rudolf Daňo a dodává, že podle dobového interního průzkumu Pohraniční stráže opouštělo republiku jen 20 % obyvatel z důvodu nesouhlasu se socialistickým zřízením. Ztráty životů na hranicích za dobu existence železné opony (souvislého neprostupného pásu – hranice západního a východního bloku) byly vyšší na straně pohraničníků především v důsledku nehod způsobených použitím plotů s vysokým napětím a pásů území s nášlapnými minami. Během let 1950 až 1989 z Československa emigrovalo půl milionu osob – z nich drtivá většina ilegálně. Vědomě se tedy vystavili postihu a riskovali životy a tvrdé tresty. Po zadržení na hranicích skončilo ve vězení 80 tisíc lidí a nejméně 280 občanů Československa na hranicích v letech 1948–1989 zemřelo.

Rudolf Daňo sloužil od roku 1950 na velitelství brigády PS ve Znojmě v operačním oddělení. Na hranicích se vyskytoval sporadicky a později se také podílel na vyšetřování nehod. Vzpomíná jak na smrtelná neštěstí na straně pohraničníků, tak i na oběti z řad civilního obyvatelstva: „Docházelo k tragédiím. To máte těžké věci. Stalo se to třeba v Mikulově. Estébáci z Brna měli echo, že tři kluci budou utíkat za hranice a věděli i, kudy půjdou. Tak se tam nasadila jednotka a ti čekali. Kluci šli. [Ozvalo se:] ‚Stůj!‘ Mladí kluci místo aby zastavili, začali utíkat a  některému klukovi z jednotky [Pohraniční stráže] selhaly nervy a začal střílet. A jak začala palba, začali pálit všichni. A kluci chudáci padli.“ Pamětník si také pamatuje na případ, kdy pohraničníka zasáhla během obchůzky střepina z miny a byl na místě mrtev. Kvůli zkratům na vysokém napětí a obětem z řad pohraničníků se po nějakém čase aplikovala tzv. signální stěna, která jednotce PS ukázala blíže místo, kde došlo ke zkratu, a proud se do drátů pouštěl v omezeném režimu. „Byli to záklaďáci, kteří vymysleli signální stěnu. Místo silnoproudu tam pustili slaboproud, takže to [dotyčného] nezabilo, ale jak někdo lezl [na dráty], [systém vedení] zkratoval a pohraničníkovi to zasvítilo a šel hledat. Jednak to bylo míň náročné na energii a také míň nebezpečné,“ říká.

Srpnovou invazi roku 1968 prožil Rudolf Daňo na ústředí Pohraniční stráže v Praze na Smíchově. Týden neopustil kancelář a do centra města se vůbec nedostal. O intervenci armád Varšavské smlouvy uvažoval pragmaticky a projevy nevůle a nesouhlasu s invazí u výše postavených důstojníků vůči jejich sovětským protějškům považoval za zbytečné a odsouzené k neúspěchu. Podobně skepticky uvažoval i o konci komunistického režimu a viděl ho spíše jako následek dějinných událostí v rámci Evropy než jako vítězství opozice. V průběhu své služby u PS přicházel pamětník do styku s důstojníky StB i vojenskými zpravodajci. Jeho jméno se objevuje v registračních protokolech VKR, archivní materiál se v ABS ČR ale nedochoval.

Své vyprávění uzavírá slovy: „Celý život jsem chtěl poctivě dosloužit do důchodu a důstojně prožít důchod. A také jsem se toho dožil. Takový je život, že člověk roste, je na vzestupu a pak začne stagnovat a degenerovat,“ říká pamětník a s humorem dodává, když glosuje svůj vysoký věk, kterého se jako jediný z rodiny dožil, že už je i za fází degenerace.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)