Ing. Martin Cvrček

„Olda si udělal výron, uklouzl na mokré podlaze, bolelo ho to hrozně. Prvoročák Bultas, jak byl sklenářem, si taky něco udělal. Nějaký úraz. Protože u nás byl jen doktor absík, tak je oba poslal na odborné vyšetření do Žďáru. To bylo mezi Vánocemi a silvestrem, někdy 27, prosince. Zlili se tam ve Žďáru, bylo to šest kilometrů od nás, museli tam jet vlakem. Absolvovali doktora po doktorovi šli do hospody, a upravili se tam strašlivým způsobem. Jeli vlakem zpátky a jak byli opilí hrozně moc, tak přejeli zastávku a vystoupili až v Přibyslavi. Což bylo tak deset kilometrů od nás. Z vyšetřování vyplynulo, že se jim nechtělo čekat na vlak, jak byli podnapilí, nechtělo se jim čekat na vlak zpátky. Řekli si, že půjdou po staré železniční trati, věděli, že kasárna na ní leží a nemůžou je minout,. Jenže začal padat těžký sníh, už během dne, šli sedm osm kilometrů po trati, vysílilo je to strašlivě. Olda Müller si lehl pod strom, asi kilometr od našich kasáren vyklopýtal, to se zjistilo tím vyšetřováním, lehl pod smrk, a usnul. A ten Bultas doklopýtal, ale až někdy v pět hodin ráno, do kasáren, ale sám. Ráno se už vědělo, že se Olda Müller nevrátil, Bultas byl ještě v kocovině, tak se to probíralo. Teď nastalo vyšetřování, kde je Müller. Nastoupila figura, poručík nebo nadporučík Marcinko, zástupce vojenské kontrarozvědky u našeho útvaru. To byl chlap v civilu jezdil zelenou Škodou 120, nikdo nám ho oficiálně nepředstavil. Věděli jsme kdo to je, ale ne oficiálně. Marcinko vyšetřoval zmizení Oldy, navštívili rodiče, kamarády, to si všecko zjistili, předpokládalo se, že unikl do Rakouska.“

„Stala se tam věc, asi po čtrnácti dnech se tam ve vysokých teplotách, kdy bylo kolem 30 stupňů Celsia naše parta, naše těleso, mladí kluci omdlévali, bylo nám 24 let. Stáli jsme na buzerplace, i buzerplac jsme měli jiný, po levé straně, bylo menší. Zažil jsem, jak kluk přede mnou upadl na obličej jako semafor, padnul. Jako studenti jsme měli... povolili nám sluneční brejle, měl sluneční brýle, jako semafor upadl na obličej, porazil kluky před sebou, byl první, u koho se vyskytla vysoká horečka, měl čtyřicítku stupňů Celsia , během sobotního odpoledne, padlo na 50 lidí ze 180 lidí najednou začali mít vysoké horečky , mluvím o tom, protože se říkalo, skončilo asi 150 lidí ze 180 na ošetřovně, musím se hrdě přiznat, byl jsem mezi posledními. Údajně to bylo způsobené tím, že voják základní služby nakažený vysoce nakažlivou angínou lacunaris měl údajně naplivat do jídla, tím pádem se to rozšířilo se to mezi námi. Nenávist vojáků k absolventům byla taková, že nám chtěli něco vyvést, že my jako špagáti, absolventi, že to nebudeme mít jednoduché na vojně. Vyčlenili nám zvlášť tesko barák na druhé straně kasáren, vedle kantýny, vyčlenili tam kapacity, odváděli tam všechny nemocné s angínou. Přijeli lékaři z Plzně a Klatov, zjišťovat co se děje, nakonec separovali kmen angíny a zjistili, co to. Píchali nám antibiotika injekcemi, pendepon.“

„Nakonec s odkazem na operovanou nohu, nebyl jsem nejvzornější voják, a nechali mě zavolat pět měsíců po vojně na cvičení. Nebylo to nejběžnější, obstaral jsem si potvrzení, že jsem měl operované koleno. Měl jsem zdravotní vysvědčení, šel jsem na přezkum, ale už ne na vojenskou správu na Prahu 6, ale na Prahu Západ, kam jsem patřil. Když jsme měli dlouhou chvíli na vojně, prohlíželi jsme si vojenskou knížku a zjišťovali jsme diagnózy, co jsme tam měly napsané. Měl jsem diagnózu 617, chronický zánět dělohy. Celou dobu nad tím mávali rukou, ale jak jsem šel na přezkum s dobrozdáním od doktora, seděl tam vojenský doktor, major. Měl tam zapisovatelky a ptá se mě: ‚Co vám je, chlape?‘ ‚Soudruhu majore, ta děloha už je dobrá, ale koleno mě furt zlobí.‘ ,Co to kecáte za kraviny, jaká děloha?‘ ‚Tak si to přečtěte ve vojenské knížce.‘ Porovnal diagnózy a říká: ‚To je úplná blbost.‘ Začal řval na holky zapisovatelky, co s tím neměly nic společného a za nic nemohli. Pak vzal tužku a přeškrtal diagnózu. Napsal tam 717, upsali se o stovku, a napsal tam to koleno.‘

„Šlo to třeba až tak daleko, že se vraceli z vycházek opilí a vzali si do prádla prvoročáky. Museli drhnout chodbu kartáčkem na zuby, měli jsme tam chodbu a byla prosklená. Ubikace byla moderně stavěná, byly tam prosklené vitríny s výklenkem. Prvoročák se vzepřel a mazák ho prohodil vitrínou, rozbila se výplň, to byl malér, to by se zjistilo, že se něco dělo, tak to tak nemohlo zůstat. Chodilo se po útvaru a hledala se okna, odkud by se to dalo vyříznout. Byl tam voják sklenář Bultas, prvoročák. A ten to zasklil a zabránil tomu, aby se to provalilo. Kluk byl pořezaný, ten prvoročák. Řeklo se, že se poškrábal, když přelejzal plot. Takovéhle výmluvy, hrálo se to do ztracena.“

„A nakonec se zjistilo, že je to angína lacunaris, klasická angína, po týdnu půlka z nás lehla. Já to dostal po deseti dnech. Měl k nám proslov vedoucí katedry plukovník Bergl. Stoupl si před nás a říká: ‚Soudruzi, moje žena nebyla na závěrečném soustředění u vojsk a onemocněla také, také zvrací, také je jí špatně.‘ A z oken okolních ubikací se ozvalo: ‚Jó, ale z tebe!‘ To znamená, že záklaďáci, co to sledovali celou dobu, se k tomu vyjádřili.“