Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Coufal (* 1937)

• narozen 8. června 1937 v Olomouci

• pochází ze zemědělské rodiny

• svědkem lokálních válečných událostí

• vyučil se obráběčem kovů v Olomouci

• pracoval v podniku TOZ a později v černovírském Farmakonu

• v letech 1956 až 1958 vojenská služba na Slovensku, prodloužena o půl roku kvůli napjaté situaci v Maďarsku

• roku 1957 museli Coufalovi vstoupit do JZD

• v roce 1962 sňatek s Miloslavou Hubáčkovou, z manželství se narodily dvě děti

• prožil povodně v Olomouci v roce 1997, jejich dům byl poškozen a později část zbourána

• roku 2023 žil v olomouckém domově pro seniory ve Chválkovicích

Psal se šestý květen roku 1945 a druhá světová válka se chýlila ke svému konci. V Černovíře, na jednom z olomouckých předměstí, se ve sklepě s rodiči skrýval před blížící se frontou i tehdy sedmiletý František Coufal. Otec tehdy dostal nějaké vnuknutí, vyběhl ze sklepa a přenesl dřevo vyrovnané u kůlny, vzápětí místo zasáhl granát. Když pak uslyšeli rány na dveře sklepa, báli se, že jsou to němečtí vojáci, matka už však zaslechla ruštinu a vzápětí vítali osvoboditele. František o něco později vyšel ven, ačkoliv ho rodiče odrazovali. Ušel pár metrů, když uslyšel, jak mu kolem hlavy zahvízdaly kulky. Utíkal se skrýt. Rodina válku naštěstí přečkala bez úhony.

Poslední den války se mu málem stal osudným

František Coufal se narodil do zemědělské rodiny v olomouckém Černovíře 8. června 1937 jako nejmladší ze tří dětí. Otec František Coufal pocházel ze Senice na Hané. Jako vyučený zámečník před válkou působil v ocelárnách. Maminka Ludmila, rozená Vajdová, pocházela ze zemědělské rodiny v Olomouci-Černovíře. Po svatbě rodiče žili v Černovíře u matčiných rodičů a tatínek začal hospodařit. Celkem se starali asi o 32 měřic, některá pole měli propachtovaná. V hospodářství nechyběl kůň, několik krav, slepice, králíci ani jiné domácí zvířectvo. František odmala miloval kočky. Rodina byla věřící, František s bratrem chodili ministrovat do kostela na Hradisku, kde otec zastával funkci kostelníka. Rodiče je odmala vedli k práci v zemědělství, pomáhali se starat o zvířata.

Podnájemník poslouchal za války Londýn

Druhá světová válka začala, když byly Františkovi pouhé dva roky. Provázela jeho rané dětství i vstup do obecné školy v roce 1943. Vybavuje si například potravinové lístky nebo zakázaný poslech cizího rozhlasu. Na vejminku Coufalových žila za války rodina Slepičkova s několika dětmi. Pan Slepička poslouchal Londýn, což v té době stačilo, aby byl v případě odhalení popraven. Františku Coufalovi utkvěla v hlavě vzpomínka na jednu z německých kontrol, kdy stařeček vysvětloval vojákům, kolik jich ve stavení žije. Evidován musel být také počet hospodářských zvířat. Zabijačky probíhaly na povolení a z každého prasete musela rodina odevzdat sedm kilogramů sádla. Maso uchovávali uložené do sádla ve sklepě. Elektřinu jim zavedli až po válce. Doma se svítilo petrolejkou.

Válečné události neminuly ani Černovír a jeho obyvatele. Řada představitelů místních spolků se zapojila do odboje, za což někteří zaplatili životem. Z Černovíra pocházel i kaplan pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze ThDr. Vladimír Petřek, jenž byl za ukrývání a podporu atentátníků spolu s dalšími duchovními zatčen a mimořádným stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán 5. září 1942 na střelnici v Kobylisích. Část jeho rodiny zatklo gestapo a válku prožila v koncentračních táborech.

Ve škole zdravili zdviženou pravicí

Petřekovy si František Coufal pamatuje až z dob poválečných. Jako kluka jej zajímaly jiné věci. Se sourozenci museli doma hodně pomáhat. Maminka byla nemocná se srdcem, a spoustu práce v domácnosti tak postupně přebírala sestra. František s bratrem pomáhali na poli a s pracemi kolem domu. Roku 1943 nastoupil František Coufal do první třídy obecné školy v Černovíře. Vzpomíná si, že ve škole je učila němčinu učitelka Reifová a museli zdravit zdviženou pravicí. Vybavuje se mu i vzpomínka na první školní den, kdy vedle něj stála maminka. Když spolu poté ze školy odcházeli, za oknem zahlédl kytku, kterou donesl třídní učitelce.

Válka se v Olomouci projevila více až v roce 1944, kdy nad městem přelétávala spojenecká bombardovací letadla. František je, podobně jako mnoho jiných kluků, s obdivem pozoroval. Zajímaly jej tehdy spíše samotné stroje než okolnosti, za kterých se objevovaly.

Na jaře 1945 se válka chýlila ke svému konci. Němečtí vojáci budovali opevnění a zákopy. „Pamatuju si, že než přišli Rusáci, Němci vykopali za stodolou bunkr, klikatej zákop, bylo to maskovaný proti letadlům. Neptali se, jestli můžou, nebo nemůžou,“ vzpomíná. K Olomouci se Rudá armáda začala ze dvou směrů probíjet v neděli 6. května 1945 kolem desáté hodiny dopoledne. Vojáci se po těžkých bojích dostali na nynější předměstí Černovír, Holice a také do Chválkovic. Rodina Coufalových tyto boje přečkala schovaná ve sklepním krytu. Hodiny strachu a nejistoty ukončil příchod vojáků Rudé armády. Osvoboditelé se po příchodu sháněli po vodce, jejich velitel se pak usadil v kuchyni, kde jedl nějakou polévku s masem, a malý František sledoval, jak mu jídlo stéká na podlahu. Vojáci jim při odchodu zanechali malé rádio, rodina dosud žádné neměla.

Mrtvá těla padlých vojáků odvážel soused na „platoňáku“

Navečer vyrazil soused s tzv. platoňákem k lesu, kde muži z vesnice hledali těla vojáků padlých při osvobozování Černovíra. Malý František pak přes dospělé zahlédl hromadu na sebe naskládaných těl sovětských a německých vojáků, které na voze odvážel. Vojáky pohřbili na vojenském hřbitově v Černovíře, v roce 1946 byly jejich ostatky exhumovány a převezeny na neředínský hřbitov. Na ulici Černovírské, kde žili, také viděl, jak vojáci Rudé armády zajali skupinu příslušníků SS a chtěli je bez milosti popravit. Když se jich někdo z přihlížejících zastal, řekli, že Němci sovětským zajatcům sypali do řezných ran sůl a že si žádnou pomoc nezaslouží. Poté je odvedli a zastřelili. Olomouc byla osvobozena 8. května 1945.

Lidé se pomalu vraceli k normálnímu životu. Následující rok se konaly první poválečné svobodné volby, ve kterých zvítězila KSČ. Rodiče Františka Coufala volili Československou stranu lidovou, jejíž byli členy. Roku 1948 se komunisté dostali k moci. Ve stejném roce začal František chodit do měšťanky v Olomouci. Nacházela se v ulici Na Hradě, blízko kostela sv. Michala a Michalského výpadu. S kamarády se někdy chodili dívat na Dolní náměstí, kde tenkrát stávaly autobusy, a dumali nad fungováním motorů, které je fascinovaly. Pořádali loupežné výpravy na ovoce do okolních zahrad a prožívali klasické klukovské dětství. Ve škole museli učitelům říkat soudruhu/soudružko, ale nijak zvlášť je to netrápilo. S přibývajícím věkem přibývalo i práce v rodinném hospodářství, kterou museli se sourozenci zastat. Františkův otec jej někdy omlouval ze školy kvůli práci na poli. Na měšťance se to už ale panu řediteli příliš nelíbilo a vzkazoval domů, že chlapec nemůže tak často chybět.

Povstání v Maďarsku prodloužilo vojnu o půl roku

Po měšťance se pamětník naplno zapojil do práce v hospodářství. Zemědělci po válce stále ještě odváděli povinné dodávky. Začalo znárodňování a kolektivizace, režim začal ukazovat i svou odvrácenou tvář. Černovírským rolníkům se do jednotného zemědělského družstva (JZD) příliš nechtělo, dle dochovaných záznamů tvořili uzavřenější skupinu a vstupu se slovně bránili. Zůstávali věrni římskokatolické církvi. František Coufal si pamatuje sedláka Svolinského na Lazcích, který měl vlastnoručně vyrobený traktor a prohlašoval se sekerou v ruce, ať si pro něj z družstva zkusí přijít...

Roku 1956 obdržel František Coufal povolávací rozkaz na Slovensko, narukoval poblíž Zvolena, v obci Hájniky. Blízko se nacházelo letiště Tri Duby. V souvislosti s povstáním v Maďarsku padaly úvahy o tom, zda nebudou povoláni, aby pomáhali povstání potlačit. Nakonec naštěstí nejeli nikam. Zažil ale časté poplachy, noční cvičení a vojna mu byla v souvislosti s vyhrocenou situací prodloužena o půl roku. Působil zde jako řidič a měl také na starosti chod elektrocentrály. „Pouštěl jsem elektrocentrálu, aby měli třífázovej proud a učili se chytat ty cíle, měl jsem na starosti, aby nevynechával nějakej válec,“ vzpomíná. Na vojně musel vstoupit do Československého svazu mládeže (ČSM), kde se už ale po návratu do civilního života nijak neangažoval, musel se věnovat práci a hospodářství.

Rodina musela vstoupit do JZD, maminka téhož roku zemřela

Roku 1957 přišel Františkovi na Slovensko dopis od rodičů, ve kterém mu sdělili, že budou muset vstoupit do JZD. Z dobových záznamů je zřejmé, že agitátoři a aktivisté procházeli statek od statku a přesvědčovali rolníky o výhodách společného hospodaření. Zvlášť aktivní byli členové rady ObNV v Černovíře a MV KSČ. V té době řada zemědělských závodů nebyla schopna plnit povinné dodávky státu, a tak bylo jedním z lákadel odpuštění a příslib pomoci státu v počátcích JZD. Pod tímto tlakem se nakonec rozhodla vlivná skupina hospodářů družstvo založit. Bylo posledním družstvem založeným v obvodu JNV Olomouc. František tuto situaci přijímal klidně, uvědomoval si postupující modernizaci a mechanizaci a fakt, že by bez strojů nebyli schopni obstát. V situaci svého otce jako soukromého zemědělce, který se stále strachoval, zda splní povinné dodávky, by prý nechtěl být ani den. Kravky, se kterými jezdili na pole, odvedl otec na porážku k olomouckému Senimu. Věnoval se pak v družstvu živočišné a rostlinné výrobě. Rodině zůstala tzv. záhumenková pole za stodolou, o která se bylo třeba dále starat.

V průběhu Františkovy vojenské služby rodinu zasáhla smutná událost. Roku 1957 zemřela maminka, která byla léta nemocná se srdcem. Pamětník přijel na pohřeb z vojny a pomáhal nést rakev. Po maminčině smrti všechny povinnosti v domácnosti a kolem hospodářství převzala sestra Marie, která se pro bratry a otce obětovala. Zůstala svobodná, ač měla mnoho nápadníků.

Ženil se se sádrou na noze

Po návratu z vojny se František Coufal vyučil obráběčem kovů v učňovské škole Státních pracovních záloh v Olomouci. Učení ho bavilo, první rok bydlel na internátě, druhý rok do školy docházel z domu. Po vyučení nastoupil do podniku TOZ v Olomouci jako údržbář a následně přešel do Farmakonu, kde poté pracoval většinu svého života. „Ve Farmakonu jsem si udělal svářečskej průkaz na svařování elektrikou a autogenem, byli tam odborníci na svařování,“ vzpomíná. V té době se také seznámil se svou budoucí ženou Miloslavou Hubáčkovou, která žila také v Černovíře, pouze v jiné ulici. Brali se roku 1962. Svatbě předcházela dramatická událost. Po válce Coufalovi stále spravovali poničený dům, materiál byl těžko k sehnání. Jednou jel František Coufal na mopedu pro skleněné cihly, které byly málokdy k dostání. Spěchal a v Olomouci u Bristolu měl nehodu. Skončil v nemocnici se zlomenou nohou. Svatba byla na spadnutí, první dítě na cestě. „Jestli vás bude mít ráda, vezme si vás i se sádrou,“ řekl mu tehdy lékař. Nakonec se opravdu ženil se sádrou na noze. Před obřadem ještě zajel na hřbitov za maminkou položit kytku na hrob.

Po svatbě s manželkou žili nejprve v ulici Černovírské č. p. 20, v části domu oddělené od Františkovy rodiny. Soužití přesto nedělalo příliš dobrotu, a tak později koupili dům v ulici Hlušovické, kam se po pár letech přestěhovali. Z manželství se narodily dvě děti, František (1963) a Anna (1965). František Coufal si kvůli záhumenkovým polím pořídil starý traktor, který renovoval a vylepšoval. Dnes s pokorou říká, že tehdy mu chyběla maminka, která by mu řekla, aby víc času věnoval rodině a dětem. Sestra měla dost svých starostí a soukromé debaty spolu příliš nevedli. V manželství se začaly objevovat problémy.

Politickou situaci František Coufal nikdy příliš neřešil. V komunismu byl vychováván, o politických procesech padesátých let se dozvěděl pořádně až v dospělosti po revoluci, kdy viděl na toto téma dokument. Jak říká, neměl důvod mít něco proti KSČ. Žil si svůj život, věnoval se práci, aby uživil rodinu, a jako mnoho dalších neřešil to, co dle svého přesvědčení nemohl ovlivnit. „My jsme byli tak zblblí komunisty už tenkrát, že bychom asi řekli: ‚No, nějakou ženskou popravili‘, to je moje domněnka, tenkrát jsme byli úplně... nevím, jak jsme to mysleli všechno,“ vzpomíná na padesátá léta, kdy o politických procesech a vraždě Milady Horákové nic netušil. Nedotkly se jej ani události Pražského jara. Chvilkové nadechnutí první poloviny roku 1968 a reformní snahy některých členů KSČ vyústily po pár měsících, v srpnu 1968, v invazi vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. František Coufal šel 21. srpna 1968 do zaměstnání jako obvykle, ptal se tehdy vedoucího elektrikářů ve Farmakonu, co se děje. Ten mu odvětil, že je to nutné a není jiné cesty.

Rodný dům poškodila ničivá povodeň

František Coufal do KSČ nikdy nevstoupil, ač mu to bylo ve Farmakonu nabízeno. Dál se věnoval svému povolání a obdělával záhumenková pole, která jim zbyla. Když děti odrostly, rozešli se s manželkou. Po rozvodu se odstěhoval zpět do domu v ulici Černovírské. Jako jeho otec dělal kostelníka v kostele na Klášterním Hradisku. Do kostela nikdy chodit nepřestal. Nevybavuje si, že by kvůli tomu měl nějaké problémy.

Ve Farmakonu strávil asi dvacet let života. Kvůli zdravotním potížím odešel předčasně do invalidního důchodu. V roce 1997 postihla Olomouc ničivá povodeň. Černovír byl jednou z nejpostiženějších částí města. František Coufal vzpomíná, jak se chodil dívat k řece Moravě na stoupající hladinu. Když se pak jednoho dne probudil, voda už byla v domě. Byl evakuován a do domu už se nastálo nevrátil. Došlo k jeho podmáčení, stodola a část domu pak musely být zbourány. František Coufal se v témže roce přestěhoval do domova pro seniory v Olomouci-Chválkovicích, kde žil i v době natáčení, v roce 2023.

 

https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/dramaticke-osvobozovani-olomouce-rudou-armadou-v-kvetnu-1945.A150509_063637_olomouc-zpravy_mip

https://www.olomouc.eu/administrace/repository/gallery/articles/10_/10838/cernovirska-rocenka-2016.cs.pdf