Dagmar Čondlová

„Já když jsem se ráno probudila 21. srpna, tak slyším hrozný rámus, slyším pořád: ,Občané, zachovejte klid! Občané, zachovejte klid! Občané, není to žádná válka, to nás přijely osvobodit spojenecké armády!‘ A já jsem z toho byla hrozně překvapená, strašně jsem se bála, co se děje. Ale měla jsem pocit, že kluci se dívají na televizi na nějaký film, vůbec mě nenapadlo, že jde o nějakou skutečnost, a tak jsem - protože já jsem spala sama v pokojíku -, tak jsem vylezla a ptám se: ,Kluci, na co se to ráno díváte? Jako na televizi? Vždyť musíme jít na ten tenis!‘ A oni mi řekli: ,Začala válka. Pojď se podívat z okna, jsou tam tanky a začala válka.‘ No, já jsem se rozbrečela v tu chvíli, úplně jsem se třásla. A opravdu, pod okny stála v ulicích nějaká ozbrojená auta, tanky a byl to prostě strašný zážitek.“

„Vůbec jsem nevěřila tomu, že by ta voda mohla zasáhnout i náš dům. Moji rodiče, ti bydlí vedle, přímo vedle mě, a ti řekli, že ta voda určitě nebude tak vysoká a odmítli odejít z toho bytu. A druhý den ráno jsem viděla, že voda už opravdu musí být i v bytě, že už je poměrně vysoká a jezdili tady hasiči na lodi a byli teda... Já jsem je tam odchytla, že musíme zachránit ty moje rodiče, takže pro ně dojeli. Museli jet na lodi tady přes tu panskou zahradu, která souvisí s našimi zahradami. Museli přestřihnout plot, aby se tam vůbec dostali, ale nakonec je teda přivezli na lodi.“