Josef Chroust

"[Já mám trošičku jiný názor. Mám dojem, že lidi si někdy koledovali o ty zlé přístupy, mlácení a tak podobně]. Fotografoval jsem třeba na Šumavě Nýrskou přehradu. Bylo zakázáno ji fotografovat, ale já to přehlédl. A najednou přijeli dva pánové v civilu civilním autem, legitimovali se, že jsou tajná policie a že dostali hlášku o pohybu někoho podezřelého ze špionáže. Hraničilo to tam se západní hranicí. Chtěli vědět, kde jsem byl ubytovaný. Věřili mi, ale chtěli si to prověřit, jeli se mnou do toho mého hotelu, tam jim to potvrdili. Vezli mě tam a já byl rád, protože bych musel pět kilometrů pěšky i s tím stativem a taškou. Naložili mě a normálně si se mnou povídali, rozpovídali se a vůbec mě nešikanovali ani neironizovali ani nenadávali. Vůbec nic takového."

"Do jaké míry byly vaše fotografie poplatné režimu?" - "Vůbec jsem si tohoto nevšímal. Naopak. Někdy jsem publikoval i v Rudém právu, kde jsem narazil na člověka, který si mé fotky prohlížel a říkal: 'Konečně nějaká fotografie, která je normální. Už mám taky těch kombajnérů a horníků plný zuby, vždyť i ti lidé už toho musí mít plné zuby. A vy tady máte normální lidskou bytost bez nějakého začernění uhlím.' A tak jsem zjistil, že i v Rudém právu byli normální lidi." - "A dělal jste i fotky, o kterých jste věděl, že by neprošly? Dělal jste si autocenzuru?" - "Nikoli. Představte si, že Rudé právo se bálo méně než třeba Lidová demokracie, která byla katolická. Ti se báli jak čert kříže." - „Mohl byste uvést příklad takové fotografie?" - "Třeba fotka, kde byl na pozadí kostel. Rudé právo si dovolilo otisknout fotky, kde byl kostel, zatímco Lidová demokracie se toho bála. Aby si na ni takzvaně nedošlápli. Ti se báli, ale taky mi občas něco tiskli."

"Tehdy jsem vyfotil Martu Kubišovou. Ona si asi nevzala jméno svého manžela, ten se jmenoval myslím Němec a byl režisérem. Točil s ní film. Bylo to už po vpádu sovětských vojsk, ale ještě mohla zpívat i točit. Byla už odlíčená a stála samotná u Staroměstské věže, byla tam opřená. Já jsem za ní přišel a pozdravil ji a dovolil se, jestli ji můžu fotit. Ona, že můžu. I publikovat. A v tom tam přiběhl její dvorní fotograf a byl na mě tak rozezlený, že jsem si myslel, že se snad bude prát. Co si to dovoluji fotografovat vyvolenou známou osobnost. Ona byla velice hodná a říkala mu, aby se zastavil, že mi to dovolila. Nebudu ho jmenovat, vím, jak se jmenuje."

"Myslíte, zda jsem fotil něco, co by se nelíbilo a co by neotiskli? Nějakou kritiku? Já jsem kritizoval spíš tu ekonomiku – psal jsem povídky. Nebo o hlasování – jak si lidé myslí na svoje věci, a když ten, kdo jim přednáší, řekne, aby zvedl ruku, kdo je pro, tak všichni zvednou ruku, i když myslí třeba na fotbal a různé věci. Tak to mi otiskli třeba v Dikobraze. A dověděl jsem se proč – protože jsem byl externista. Oni by to taky dokázali napsat, věděli, že se to děje, ale oni by za to mohli dostat padáka. Kdežto když to vzali od externisty, tak to mohli otisknout. Ale abych vysloveně kritizoval komunismus – takové fotky jsem nedělal. My jsme si spíš dělali legraci. Ve všech třech podnicích, kam jsem přišel, se mluvilo otevřeně proti tomu, co se děje."

"Udělal jsem film a byl natolik dobrý, že ho vzali v televizi. Byl tam speciální dramaturg, který prohlížel nabízené filmy od amatérů. Jemu se to natolik líbilo, že to doporučil. Ale říkal, že by to tam u nich dlouho leželo a poslal to do redakce zpravodajství, a že to odvysílají ve zprávách. Byla to natočená kritika takových v uvozovkách 'zlepšováků', které byly spíše zhoršováky. Udělal jsem na to takový legrační animovaný film. Jim se to líbilo a odvysílali to a pak mě chtěli i zaměstnat, abych pro ně točil šoty do zpravodajství. Já jsem nevěřil svým uším. Nebyl jsem nijak prověřovaný, ani ve straně, a stejně mi to svěřili."