„Jsem advokát. Advokacie byla kdysi velice hezká, protože ty zákony tady platily. Já se opakuju, nebyl jsem v KSČ, nikdo z mé rodiny, ani z rodiny mé ženy, ale já říkám - v roce 1989 zákony byly lepší než jsou dneska a byly jasné. Tenkrát člověk věděl... Nebo – dva dobří právníci měli stejný výklad zákonů. Po 17. listopadu došlo k tomu, že se začalo říkat: 'No, moji právníci mají jiný názor, tohle ještě v zákoně není upravené.' Vemte si podvod. Platilo jako podvod, že kdo se obohatil tím, že někoho uvedl v omyl nebo využil něčího omylu. A bylo. Stačilo, abyste vypůjčené peníze použil na něco jiného nebo jste věděl, že to nebudete moci zaplatit v dané lhůtě, byl to podvod. Jenže pak řekli: 'Máme pojišťovací podvod. Kdo tady nahlásí nějakou fingovanou událost nebo kdo si vezme úvěr od banky a nezaplatí ho, tak se řeklo, že to nebylo upravené v zákoně.' Tak se zavedlbdo zákona pojišťovací podvod a úvěrový podvod a ti, kteří si takhle peníze vypůjčili předtím, tak řekli: 'Ale to nebylo v zákoně, to nebylo trestné, takže my to vracet nebudeme a nemůžou nás zavřít.' Podobnou situaci tady máte s tím, jak se co vykládá, co se může, nemůže, takže já tvrdím, že ty zákony platily.“
"Už v roce 1967 po maturitě jsem mohl jet do Německa do Frankfurtu nad Mohanem a byl jsem tam asi šest neděl a následující rok a následující taky. Byl jsem u jídelních vozů, takže první rok jsem myl nádobí, druhý jsem běhal s košíkem po vlaku a prodával pivo a párky a třetí, to už jsem obsluhoval v jídelním voze. A to mělo i tu výhodu, že jsem sice bydlel ve Frankfurtu, ale ten vlak měl konečnou někde… takže v Emerichu, to bylo na holandských hranicích, nebo na ostrově Sil, nebo naopak v Rakousku, v Basileji, dokonce i v Ženevě. Bylo zajímavé to, že já jsem neměl vízum. Já měl vízum pouze do Německa. A na hranicích s Rakouskem přišli ti jejich pasováci, koukli na můj pas a uviděli, že nemám vízum, tak se zasmáli a říkali: 'No vidíte, kdybyste nerozbíjeli Rakousko, tak jste vízum nepotřeboval.' A nechali mě projet. A když se jelo do Ženevy přes Švýcarsko, tak to mě na hranicích zavřeli do skříně. Protože jinak by mě Švýcaři asi nepustili. Takže já jsem si navštívil řadu německých měst.“
„Protože když mě vzali na ta práva, tak jsem si říkal: 'Ano, asi se tím budu živit.' Protože tou filozofií se člověk velice těžko živí. Ostatně já jsem chtěl jít na archeologii. A pravděpodobně bych se tam dostal, protože o prázdninách jsem kopal s archeology na Závisti, to je u Zbraslavi ten kopec, a měl bych od nich doporučení. Ale asi bych tady s tím neuživil rodinu. Profesor Patočka byl fenomenolog a byl žákem Husserla, takže to byly [přednášky] z oboru fenomenologie. Až do Descarta filozofové hledali, co je to pravda. Pak se udělal ten, říká se tomu kopernikánský obrat, a už se nezjišťovalo nebo nehledalo, co je pravda, ale jak se ta pravda pozná. A jedním z těch směrů, který se to snažil objasnit, byla fenomenologie. Tenkrát půjčovali v univerzitní knihovně knihy, které byly starší třiceti let, jen do studovny. Takže já tím, že jsem měl relativně dost času, tak jsem chodil do té knihovny a půjčoval jsem si tam knihy, které se domů nepůjčovaly. Proč? Protože jsem chtěl vědět, co v nich je.“
Oldřich Choděra se narodil 1. listopadu 1948 v Praze. Vystudoval Filozofickou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl svědkem událostí po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a změn na fakultách. V roce 1973 dokončil vysoké školy, o dva roky později na obou fakultách získal doktorát. Od roku 1975 pracuje v advokacii, v roce 1990 si založil vlastní advokátní kancelář. Po roce 1980 se zapojil do komunální politiky jako člen Československé strany lidové. Za stranu pak kandidoval v komunálních volbách a po roce 1998 byl ve dvou volebních obdobích zastupitelem Městské části Praha 10. Z KDU-ČSL později vystoupil a stal se členem ODS. Od roku 2000 byl pamětník rozhodcem u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. V dubnu 2008 se stal poradcem ministra financí ČR Miroslava Kalouska pro problematiku legislativní rady vlády a složitých právních případů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
