Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Chlebik (* 1925  )

„Chodím do kostela, ale Bůh je pojem, kterému nerozumím...“

  • narozen v roce 1925 v Albrechticích u Českého Těšína
  • polské národnosti
  • na nucené práce jako horník
  • matka se provdala za muže, který se přihlásil k slezské národnosti, Karel Chlebik musel narukovat do wehrmachtu
  • s německou armádou bojoval u Monte Cassina
  • v květnu 1944 zajat Brity, narukoval do spojenecké polské armády

Dětství v polském pohraničí

Karel Chlebik se narodil v obci Albrechtice mezi Ostravou a Českým Těšínem v roce 1925 v polské rodině. Otec byl horník a matka v domácnosti. Měl tři sourozence – dvě sestry a jednoho bratra. Chodil do polské základní školy a při škole, jak bylo tehdy na venkově běžné, pomáhal rodině s prací. Například po škole chodil pást krávy. Základní školní docházku nedokončil, protože když mu bylo 14 let, vypukla válka.

„Moc dobře si pamatuju 1. září. Pásl jsem krávy a nade mnou lítaly německé štukasy (bombardéry Junkers JU 87), což bylo kdysi letadlo unikát, tak jsem ták mával jim, bo jsem viděl letadlo.“

Karel Chlebik jako chlapec polské národnosti nesměl ve školní docházce pokračovat. Byl nuceně nasazen, mohl si vybrat mezi prací v dole a totálním nasazením „do bauera“, tzn. do zemědělství v Německu. Odešel na šachtu do dolu Franz. Zde už tehdy pracovali i ruští zajatci.

Narukování do wehrmachtu

Po smrti otce se matka znovu provdala za muže, který se přihlásil k tzv. Volksliste (k slezské národnosti, které byla v rámci třetí říší obsazeného Slezska jako jediné přiznána občanská práva). Rodina tak předešla vysídlení, na druhou stranu z přihlášení k Volksliste vyplývala branná povinnost.

„A já jako že jsem mladý a že už mě vojna nestihne,“ vzpomíná Karel Chlebik. „Nebylo temu tak, byl jsem jako Volksdeutsche povolán roku 1943 do německé armády. Narukoval jsem do Francie, tam jsem prodělal výcvik... Ten si dneska žáden nedovede představit. Cvičili nás Němci, byli jsme promíchaní Volksdeutsche a Reichsdeutsche dohromady... Výcvik, to žáden nepochopí, to ani parašutisté nemají. Třebas pětkrát za noc vstávat, obléknout se a do sklepa, protože byl fliegeralarm (letecký poplach). A to musel být (člověk) ustrojeny a zase, jak to přešlo, zeblečeny. A potom další věc bylo jídlo. Jídlo bylo velice, velice mizerné! To dneska lidi nepapají. Eintopf a komisárek na tři chlapy. Večer jsem ho snědl a ráno o hladě!“

Po výcviku ve Francii, který probíhal u Verdunu na bojištích z 1. světové války, byl Karel Chlebik jako tzv. Volksdeutsche odvelen v lednu 1944 na západní frontu do Itálie. V řadách německé armády bránil strategickou pozici u kláštera Monte Cassino. Strávil zde tři měsíce, prvních šest týdnů po německé ofenzivě se nehnul z místa, kámen pod hlavou, jedinkrát se nemyl, boty nesundal… Chtěl si sáhnout na život.

„Jako obyčejný voják jsem to viděl tak, že jsem nevěřil, že ještě minutu přežiju. Přes den jsme seděli v takové ďuře a nikdo se neodvážil ani malíček vystrčit. Strach pravděpodobně má každý, hrdiny jsem neviděl, aby někdo ... tak dělal, to jsem neviděl. Každý zkoušel nějakou modlitbu.“ Vojáky sužovala absence hygieny, vši, málo spánku, nedostatek vody. „O vodu byla velká nouze, našli jsme tam v jedné dolince kráter od bomby, kde se nacházela taková rezavá voda, která nám velice chutnala.“

Při anglické ofenzivě padl 11. května 1944 do zajetí. Den předtím podnikla německá armáda protiútok, při kterém získala sice anglické zajatce (Karel Chlebik mluví o šedesáti), utrpěla však také mnoho obětí. Sedm z deseti členů Chlebikova oddílu padlo.

„Kamarád můj z Horního Slezska, tak jak my tu mluvíme, jsme leželi, ten dostal... Jenom vyslovil: ‚Moja mama, moja mama...‘“

V polské armádě gen. Anderse

V zajetí byl překvapen dobrým vybavením a zásobami spojenecké armády.

„Jak nás vedli několik kilometrů pěšky a jak jsem viděl sklady té munice a potravin a benzínu, tak se mi to v hlavě nemohlo vměstnat, co všechno tam bylo.“

Mezi zajatci probíhal nábor vojáků do spojenecké armády. Karel Chlebik vstoupil do II. armádního sboru generála Władysława Anderse, který postupoval na sever. Podmínky zde byly mnohem lepší. Prodělal ženijní výcvik a získal řidičské oprávnění. Jako řidič u štábní jednotky se už nedostal do přímých bojů.

Návrat do vlasti

Do vlasti se vrátil v roce 1946. Venkov se mu zdál nepoznamenaný válkou. Práci našel ve Vítkovických železárnách, kde byl zaměstnán až do svého odchodu do penze v roce 1985. Ač bojoval na západní frontě, a navíc původně v řadách německé armády, s diskriminací se prý nikdy nesetkal.

Jeho přáním je, aby se nacistický ani komunistický režim nikdy neopakovaly.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století