Doc. Mgr. Jiří Černický

* 1966  

  • „Byli jsme opravdu v dělnickém městě, bylo to pro nás docela nebezpečné. Neměli jsme žádnou oporu. Představte si, že jdete mezi dělníky jako směšný student a začnete je přesvědčovat o něčem, co je pro ně absolutně nesrozumitelné. My jsme jim byli k smíchu, nebyli jsme pro ně relevantní partner. Stávalo se často, že nás vyhnali svinským krokem a řvali za mnou, že jestli mě ještě jednou uvidí, tak se postarají o to, že půjdu okamžitě ze školy. V rozmnožovnách to bylo drsné, šéf rozmnožovny znal mámu i tátu a intervenoval u nich. Máma z toho byla na nervy. Nebylo jisté, jestli bude revoluce k něčemu. Bylo to nebezpečné, až po strašně dlouhé době jsme přestali mít nervy. Chodil jsem po městě s Liborem Bendou, šikovný kluk to byl. Měli jsme ale strach ze msty. Připadali jsme si dost opuštění, byla proti nám přesila. Furt nás někdo mistroval, přišli jsme někam a byli jsme za hlupáky. Přijdete do Armaturky jako nějací studentíci, to bylo jak na šachtě. Nebyli jsme pro ně představitelé nějakého hnutí. Byli jsme za úplné pitomce mezi dělníky. Revoluce je nezajímala, říkali si: Co je to za kachny v televizi?! Nebyli schopní se bavit o tom, že je nějaká změna společenská, takhle to nebrali. A jestli je nějaká změna, tak nenávistná proti. My jsme pro ně byli nežádoucími elementy, ne nějaká naděje. Říkali nám: ‚Vy jste směšné figurky, ne naděje demokracie, jsme rádi, že máme práci a můžeme se živit tím a tím a tím, a dejte nám pokoj.‘“

  • „Já jsem měl takovou představu, měl jsem rád ruskou revoluční avantgardu a v ní byly strategie komunistů za revoluce 1917, jak oslovit dělnickou třídu pro revoluci. Jedna z těch strategií, která mně imponovala, byla Okna Rosta, která dělali Trockij s Majakovským. Jezdili po celém Rusku, měli tam divadla, měli výstavy, plakáty, pomalované vagony. Já si říkal: To je etos, ty bláho, tak by se dali Ústečáci zfanfrnět. Tak jsme vymýšleli, jak s pomocí revolučních říjnových strategií oslovit lidi pro sametovou revoluci. Bourali nám Všebořice, dělalo se to tak, že se hodily obrovské bílé plachty přes baráky, pak se odbouchne, aby nebyl prach. Celý barák se složí a je celý skrytý v plachtě. Jezdili jsme po barácích a strhávali bílé plachty. V tělocvičně jsme rozvinuli obrovskou plachtu jak blázen a napsali na to – Svobodné volby. Zavěsili jsme to na Mariánskou skálu, která je v Ústí uprostřed a čumí na celé Labe. Ráno tam bylo napsané – Svobodné volby. Museli jsme zfanfrnět tělocvikáře, byli mezi nimi lezci. Plachtu pověsili na Mariánskou skálu, ráno se probudili lidi a na Mariánské skále bylo napsané – Svobodné volby.“

  • „A měli jsme sídliště u Střižáku. To je takový zajímavý kopec, na kterém je jedna z částí těch magií. Když jste přelezli ten kopec, byla tam největší skládka na světě, kterou likvidovali Američani po revoluci. Dneska je z toho velikánský kopec. Pro mě jako pro dítě to bylo nejzajímavější místo na světě, protože byly tam kobercové izolačky na hokejky. Chodili jsme tam na ty kobercové izolačky. Byly tam mimoto různé výrobky z Chemofarmy a ze Setuzy a veškeré ty sra…, chemický odpad z továren. Chemický odpad se nelikvidoval jako dneska, ale vyléval se do takových zelených jezírek. Červené jezírko, zelené jezírko, to byla žíravina přímo na povrchu. Když jste tam vlezli v holinách, sežralo vám je to, tu gumu. Měli jsme tam nehašené vápno, byla tam poušť, která byla zkrakelovaná. Když jste do ní propadli, sežralo vám to zimní botu sněhuli. Maminka na ni stála frontu, a když jsem přišel domů, měl jsem sežranou sněhuli od nehašeného vápna. V Ústí byla severočeská nemocnice a na skládce jsme našli lidské orgány po operacích a injekční stříkačky plné lidské krve. Nosil jsem je domů a vymýval v umyvadle. Moje máma byla zubní technik, jak už jsem říkal. Když viděla, že vymývám stříkačky v umyvadle, tak jsem dostal výprask.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.06.2019

    (audio)
    délka: 01:56:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1989 jsem zjistil, že je vždycky naděje na změnu

Jiří Černický se narodil 1. srpna 1966 v Ústí nad Labem. Dětství prožil ve čtvrti Všebořice, zamořené exhalacemi a průmyslovými jedy. Měl mladší sourozence: sestru a bratra. Maminka pracovala jako dentistka a tatínek jako stavař. Na základní škole začal Jiří Černický překreslovat komiksy. V roce 1982 nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. Maturoval v roce 1986 a přijali ho na Vysokou školu pedagogickou do Ústí nad Labem, kde studoval výtvarnou výchovu a ruštinu. Během sametové revoluce se podílel na tvorbě plakátů a letáků, do kterých otiskl svůj výtvarný um. V roce 1990 odešel z Vysoké školy pedagogické a nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Studoval ji do roku 1993, pak absolvoval Akademii múzických umění. Věnoval se výtvarnému a multimediálnímu umění. Během roku 1994 cestoval po Africe se svým projektem Slzy světa, zaměřeným na takzvanou mentální charitu. V roce 1996 získal Sorosovu cenu. V roce 1998 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. Je finalistou ceny Alice Award z roku 2012. V roce 2015 jmenovali Jiřího Černického docentem na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2019 žil v Praze.