Růžena Černá

* 1931  

  • „No, bydleli jsme na Vinohradech a vždycky jsme měli strašnou radost, že letěj ty bombardéry, a říkalo se na Drážďany, jo. A my jsme měli taky takhle jako… na nebe jsme hodně viděli, jsme bydleli na rohu a tam byl park pod náma a vždycky jsme slyšeli ten hukot, strašnej hukot. Tak vždycky s tatínkem honem k oknu a teď jsme na ně koukali a byly vysoko, takový malý stříbrný jenom jako hvězdičky, jak letěly. Ale ten hukot byl strašně slyšet. Tak jsme říkali: ‚Už zas letěj na Drážďany, tak to je fajn, jo.‘ No a jednou jsme se nekoukali teda na to nebe, protože byla, ta moje sestřička byla dvouletá. Tak ta maminka nebyla doma a táta ji jako hlídal, tu malou, a najednou: bum, bum, bum. Tak tatínek říkal: ‚Ježíšmarjá, bombardujou, tak vem maminčin kožich.‘ Máma měla v předsíni kožich. ‚Vem kožich‘, a jakože poletíme do sklepa, poběžíme, no. No já byla tak rozčilená jako dítě, dyť mně bylo kolik… čtrnáct nebo třináct mně bylo. Tak jsem z toho věšáku místo toho kožichu, tak jsem chytla tepláky mýho tatínka, ve kterejch chodil pro uhlí dolů do sklepa.“

  • „On učil na FAMU. Tak to mu řekli: ‚Když jsi nedokázal vychovat dceru, tak nemůžeš vychovávat studenty.‘ Takže to mu vzali.“

  • „Tatínek pracoval pro… se to jmenovalo Českomoravský svaz pro chmel, slad a pivo. A tam byl celých asi třicet let. Dělal tam vedoucí místa, různý měl. Dneska by se řeklo ‚ředitel‘, ale tenkrát to byl ‚vedoucí‘ nebo já nevím, jak se to říkalo. No a v osmačtyřicátém ho vyhodili a dali ho k dispozici do výroby.“ – „Tatínek tedy nesouhlasil s nástupem…“ – „No to vůbec, samozřejmě to vůbec nepřišlo v úvahu. A tak ho dali… bylo mu třiapadesát a dali ho do výroby. Nejdřív ho nechali zametat. Asi čtrnáct dní zametal ve smíchovském pivovaru dvůr. Ale protože trpěl na astma od mládí, tak šel k doktorovi. To byl závodní lékař. To musel každej k tomu závodnímu lékaři, když něco chtěl. A řek mu to a on řek: ‚Cože?! Voni vás nechaj na takovouhle práci?! Tak půjdete do invalidního důchodu.‘ A udržoval ho, já nevim, jestli rok nebo dva, prostě jako že je nemocnej. Takže až dostal invalidní důchod.“

  • „Nebo když dostal film třeba, dostal scénář, musel ho přečíst, že jo, aby věděl, co se tam bude stavět a tak, exteriéry třeba a to… tak vždycky o tom přemejšlel hodně, musel to mít všecko namyšlený, než to začal kre… protože dneska se to dělá na počítači, dřív se to kreslilo na papíry všecko, a dělaly se obrazy z toho takový – co tam bude a kde bude a jakej nábytek a tohle všecko… Tak vždycky když přemejšlel, tak mně uklízel špajz. Jo, vždycky. Já říkala: ‚A jéžiš, zase neseš scénář, to zas mně budeš uklízet špajz.‘ Takže tam to všecko přerovnával, při tom on si přemejšlel, pak to nakreslil a bylo to.“

  • „On by bejval bral i ňákýho Zasloužilýho umělce, jo. Furt si říkal: ‚Voni všichni tohle…‘ Ale to mu nedali. Nic mu takovýho nedali, takže teď byl šťastnej, že ho nedostal, toho ‚Zasloužilýho‘, že se nemusí zpovídat, proč ho dostal.“

  • „Já protože jsem tam měla to Rakousko a Německo, tak jsem ten přenos přímo mohla vidět taky, jo. No ono mi to zrovna nefungovalo, takže jsem neviděla nic, měla jsem to černý, tu obrazovku. Ale to je jedno. A oni to, ten posun toho času, myslím, že to byly asi čtyři hodiny ráno u nás, když tam byl ten večer, no. A někdo… A já ti nevím, jestli už… kdo mně to… někdo mně telefonoval a říkal: ‚Tak, osm Oscarů dostal ten film Amadeus.‘ – ‚To byl Amadeus v režii Miloše Formana.‘ – ‚No, no. Osm Oscarů je tam. A teď já jsem byla sama na tom ledě a teď já jsem tam lítala po tom a říkám: ‚Máme ho, máme ho, máme ho, jo!‘ To jsem měla… To jsem ale nevěděla, jestli teda ho máme, ale když jich bylo osm, tak jsem počítala s tím, že ho máme, no. A on mi potom zavolal nějak ráno, asi v půl sedmý, Karel a říkal: ‚Jo, mám ho, mám ho.‘“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Tábor, 31.07.2019

    (audio)
    délka: 01:33:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 8

    Tábor, 04.04.2019

    (audio)
    délka: 54:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neseš novej scénář? To mi zase budeš uklízet špajz

Růžena Černá
Růžena Černá
zdroj: Růžena Černá

Růžena Černá se narodila 21. října 1931 v pražské nemocnici u Apolináře. Jako třináctiletá zažila bombardování Prahy, její rodině se však naštěstí nic nestalo. Studovala osmileté pražské gymnázium, ale kvůli sňatku ze školy před maturitou odešla. Provdala se za Karla Černého, významného filmového architekta a držitele Oscara za film Amadeus a Českého lva. Značnou část jejího vyprávění tak tvoří vzpomínky na práci a úspěchy jejího manžela. Jako vdaná žena se dvakrát dostala do kuriózních střetů s ozbrojenými strážci hranic mezi Československem a tehdejší Německou demokratickou republikou (NDR). Vzpomíná také na rodinného přítele Václava Roziňáka, jednoho z hokejistů zatčených a souzených v politickém procesu s hokejovými reprezentanty v 50. letech. V roce 2009 se pamětnice přestěhovala s manželem do Čekanic u Tábora, kde žije i jedna z jejích dvou dcer.