Kristina Černá

* 1959

  • „My jsme přijeli, to byl můj první kontakt s kapitalismem, s kapitalistickou cizinou. Bylo mi deset nebo devět [rok 1969] a teď jsme přijeli do tý Vídně a tam byl strýc Karel [Krautgartner], kterej byl výtečnej muzikant, šéf jazzovýho orchestru, a já nevím, co všechno. Já jsem ho ale vnímala především jako strýčka, výbornýho, který měl rád děti a miloval zmrzlinu. Tak to já jsem taky milovala zmrzlinu a mně přišel ten kapitalismus úplně neuvěřitelnej a báječnej, protože on… jak ty dospělí… Byly vzrušený časy a furt se diskutýrovalo a tak… Tak oni měli psa a s tím psem se šlo o půlnoci na procházku… A o půlnoci ve Vídni, tam bylo něco, čemu se říkalo Eissalon, a to byla prodejna zmrzlin a tam o půlnoci měli dvacet druhů zmrzlin, který prodávali. Já jsem měla úplně vyvalený oči a ten Karel říkal: ,Tak pojď, dáme si zmrzlinu, ne?‘“

  • „Takže tu vysokou školu jsem absolvovala, když jsem dodělala vysokou školu, tak jsem nastoupila v kroměřížské psychiatrické léčebně jako klinická psycholožka. Strávila jsem tam dva roky, musela jsem odejít, protože mi neprodloužili smlouvu a tam byl takovej drobnej incident, kdy ředitel psychiatrické léčebny se mě pokusil nalákat do KSČ a já jsem mu řekla, že ne. On mi řekl: ,Neodmítejte hned, rozmyslete si to. No víte, kdybyste byla v té KSČ, tak by se s tou smlouvou dalo něco udělat.‘ To já jsem se šíleně namíchla a šla jsem za velkym ředitelem, pod kterýho spadala léčebna i nemocnice, a tam jsem udělala výstup, že mě pan ředitel psychiatrické léčebny vydírá. A ten úplně zkameněl: ,Jak to myslíte, paní kolegyně?‘ Tak jsem to vysvětlila a on se zachmuřil. Prostě, bylo z toho velký čoro-moro po celý léčebně, ale odešla jsem středem. Nakonec jsem musela odejít, ale pan ředitel léčebny dostal vynadaný na stranické skupině, že ,takhle, soudruhu, ne! Takhle ty mladý prostě nemůžeme motivovat‘, že by to nešlo a tak. Kolegové mě za to, myslím, měli docela rádi, protože on takhle lákal všechny ty mladý psychology a psychiatry.“

  • „Nicméně, já jsem se zaměstnala, a to už byly divoký léta, to už byl rok ’96, ’97 a to už bylo všechno špatně, protože se politika pozoruhodně promítla do soukromých životů. My jsme se s mužem zaměstnali v soukromý škole, kde o nás velmi stáli, kde jsme vybudovali roční program pro studenty psychologie. Hrozně nás to bavilo, bylo to moc hezký, studenti byli nadšení. Asi v polovině školního roku, to už jsem byla těhotná s Hankou, nám majitel školy a provozovatel přestal platit mzdy. Ukázalo se, že celou tu školu vytuneloval, že sebral školný od studentů, neplatil nájem budovy, kde se vyučování odehrávalo, sebral všechny dotace od státu, a nikomu nic neplatil. Těm stálým, my jsme byli externí zaměstnanci naštěstí, a těm stálým zaměstnancům neplatil ani sociální ani zdravotní pojištění, léta. Takže ti měli obrovské dluhy, nevěděli vůbec o tom. Nedalo se s tím nic dělat, byla na něj podaná hromadná žaloba. My jsme byli takoví idealisti a ještě jsme to odpřednášeli zadarmo, čímž nám zůstal dlužit 100 tisíc, což byly tehdy strašný peníze. Já jsem měla před porodem. Vůbec nic, ty peníze prostě byly ztracený, ty se zašantročily, ačkoliv to byly peníze od státu, ty jsme nikdy neviděli. Chlapíka na nějakou dobu zavřeli, pak ho pustili z vyšetřovací vazby. Byl to jinak člověk, kterej působil na ministerstvu školství a dělal legislativu, měl právnické vzdělání za zakládání těch soukromých škol, takže on přesně věděl, že je nepostižitelnej. Takže v tý době to krácení, to že neplatil daně, sociální a to, tak to nebylo trestný, tenkrát. Tehdy byla doba, kdy lidi nadělali dluhy a vůbec je neplatili, a nebyli za to zavíraní, nebyli žádní exekutoři. Takže on ještě založil několik těch soukromých škol a všechny vytuneloval.“

  • „Já teda těm Rusům nikdy nezapomenu, že nás okupovali právě toho 21. srpna, protože to byl takovej den, kdy my jsme byli domluvení… My jsme bydleli na okraji Bratislavy a za námi byly vinice a Malé Karpaty, takový lesíky, a my jsme byli domluvení, že půjdeme opékat buřty do lesa. Já jsem se na to strašně těšila… Už jsem se nemohla dočkat, vylezla jsem z tý postele, utíkala jsem do ložnice k rodičům, a oni nic, nevstávali. Říkám: ,Co je? Proč? Vždyť jdeme to…‘ A oni říkali: ,Ne, nic nebude, Kristinko, je to špatný, přijeli Rusáci.‘ A měli takový malý tranzistorový rádio a to poslouchali. No a místo opíkání buřtů jsem pak stála frontu na brambory, okamžitě se udělaly fronty. Lidi podléhali panice, skupovali zásoby a takový. A na našem sídlišti byla dlouhá cesta, říkalo se jí Pekná cesta samozřejmě a to sídliště se jmenovalo Krasňany. To nebyly žádný Krasňany, to jsou všechno otrocký překlady, protože to byla vesnice, která se jmenovala Schönsdorf, a ta Pekná cesta se jmenovala Schönweg samozřejmě. Nahoře v těch lesích, ta Pekná cesta končila až v lese, tam byla vojenská posádka, tam byl muniční sklad. To my jsme nevěděli, věděli jsme, že tam je posádka, ale tam od rána jely tanky. Takže takhle vypadala okupace.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.07.2013

    (audio)
    délka: 02:26:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dívám se na život a lidi kolem sebe stejně nadšeně a zvědavě, jako když je člověk dítě

Kristina Černá v dětství
Kristina Černá v dětství
zdroj: rodinný archiv pamětníka

Kristina Černá, roz. Lukášová, úspěšná psycholožka s dlouhou a barvitou kariérou, básnířka a překladatelka, se narodila 14. 7. 1959 v Kroměříži, nicméně půlku života strávila v Bratislavě, kde také zažila významné zvraty českých dějin. Ve svém životě se setkala s téměř klasickými projevy doby a politickými náladami. Od okupace ČSR sovětskými vojsky, režimních nátlaků ze strany KSČ, revoluce a porevoluční euforie po zklamání z nového politického systému, tunelování a rozkrádání majetku. Výrazně do jejího života zasáhlo rozdělení Československa v roce 1992, kdy se s manželem a malým synem museli narychlo odstěhovat do Prahy. V Praze žije i nyní, má dvě děti a dále se věnuje překladům, básním a svému zaměstnání v soukromé psychologické poradně.