Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Čermák (* 1924)

Pravda se nemá nikdy podceňovat, ona zavazuje.

  • narozen 15. listopadu 1924 ve Skurách u Slaného

  • obecná škola: dvojtřídka v Hobšovicích

  • absolvent Reálného gymnázia Václava Beneše Třebízského ve Slaném

  • totální nasazení na Poldině huti na Kladně (1943-45).

  • absolvent Právnické fakulty UK-JUC 1948

  • účast na protikomunistických demonstracích v Praze a pochodu studentů na Hrad (1948)

  • zadržen při pohřbu prezidenta Beneše, vězněn na Pankráci

  • emigrace do Německa

  • uprchlický tábor v Regensburgu

  • uprchlický tábor Murnau

  • uprchlický tábor Ludwigsburgu

  • odjezd do Kanady – duben 1949

  • do roku 1950 zaměstnán jako zemědělský dělník, uklizeč v tuberkulózním sanatoriu

  • 1950-1954 - pomocný pracovník v Torontské veřejné knihovně

  • studium na Faculty of Arts: University College, University of Toronto.

  • absolvování Faculty of Law, University of Toronto v letech 1955 – 58

  • advokátní kanceláře Smith, Lyons, Torrance, Stevenson & Mayer {nyní Gowlings)-společník

  • člen správních rad obchodních ontarijských a kanadských společností

  • člen Sokola v Kanadě, od r. 2006 starosta Sokolské župy kanadské

  • české a slovenské sdružení v Kanadě- jednatel a dvě období prezident organizace

  • Cvachovec Foundation - zakládající člen a prezident.

  • Československá Kampelička - zakládající člen a první jednatel.

  • Klub Milady Horákové - zakládající člen, jednatel.

  • kanadský Fond pro Československé university - zakládající člen a první jednatel.

  • kanadský fond pro Československé uprchlíky - jednatel, později prezident.

  • Frances and Jaroslav Ježek Foundation - člen správní rady

  • nový domov-kanadské krajanské noviny

  • Naše hlasy- kanadské krajanské noviny-předseda redakční rady

  • Kanadské listy- kanadské krajanské noviny

  • Satellit a CzechFolks-elektronické noviny v USA

  • československý TV programu Okno (TheWindow) - dramaturg a moderátor

  • Tři vlny- dokumentární film- spolupráce

  • Snížkovo newyorkské divadlo

  • Nové divadlo

  • tryzna za Miladu Horákovou v Museum Theatre v Torontu 2.července 1953

  • kongresy Československé společnosti pro vědy a umění (SVU)

  • kongres Českého a slovenského sdružení v Kanadě

  • vyučování českého a slovenského jazyka a literatur na Torontské univerzitě

  • návštěva ČSR v roce 1968

  • setkání s Hanou Benešovou v roce 1968

  • setkání s Ludvíkem Vaculíkem v roce 1968

  • delegace do Ottawy 21. srpna 1968

  • demonstrace proti invazi před torontskou radnicí - jeden z řečníků

  • semináře Czechoslovakia – 1918-1988 - Seven Decades from Independence

  • setkání s prezidentem Václavem Havlem v Convocation Hall v Torontu v únoru 1990

  • seminář a koncert k 400. výročí narození Jana Amose Komenského

     Josef Rudolf Čeněk Čermák se narodil 15. listopadu 1924 ve Skůrách u Slaného. V roce 2011 natočil  s tehdejším generálním konzulem Kanady rozhovor, který poskytl Vlastivědnému muzeu ve Slaném při návštěvě rodného města v květnu 2014.

Při rozhovoru na dotaz pana konzula: „Jak vzpomínáte na první republiku, na politickou situaci v první republice?“ Josef Čermák odpověděl: „Ti kdo se tam narodili a žili tam, to považují za nejhezčí dobu svého života. A také se od té doby tam nevyskytl nikdo, kdo by měl tolik úcty, tolik obdivu a tolik lásky jako Masaryk. Já se na něho pamatuji jednou ze Sletu, to byl na koni. A Masaryk byl s koněm srostlý. Na Masarykovi bylo zajímavé to, že pocházel z chudého prostředí, a přitom to byl nejelegantnější politik Evropy, a to do toho zahrnuji všechny krále i ostatní. Měl nesmírné kouzlo, nádherně vypadal.

Moje další vzpomínka je úplně jiná, to byla jeho smrt. Jeho rakev vezli do Lán a samozřejmě cesta byla lemována tisíci lidmi. A já jsem byl jedním z nich. Seděl jsem ve škarpě a čekal, až rakev pojede okolo. Byl to nesmírně silný okamžik. Samozřejmě pokud mluvíme o Masarykově smrti, je skoro nemožné nevzpomenout si na Seifertovy verše.

Smrt se dá popsat různými způsoby. Např.: ,Dneska v ranních hodinách zemřel Tomáš Masaryk.‘

Seifert to řekl trochu jinak: ‚To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Tu chvíli před půl čtvrtou ranní, ten okamžik a konec umírání, když smrt se dotkla vrásek čela a ranní mlhou odcházela…,‘ najednou tam není jenom Masaryk, je tam i smrt, která přijde a dotkne se jeho vrásek a odejde mlhou do noci. Ovšem na Masarykovu smrt psal básně kdekdo. Krátkou báseň napsal i Josef Hora a zadíval se na ni úplně z jiného úhlu, takového duchovního: ‚Ty zářijový dne, koho si nám to vzal? Muže, jenž napřímen vždy před osudem stál, neb kotvil v Bohu svém…,‘ úplně jiný pohled, ale stejně nádherně vyjádřený.“

 V letech 1935 – 1943 studoval na Gymnáziu ve Slaném. Období 2. světové války a podpis Mnichovské dohody prožil tedy jako student. Vzpomíná na něj takto: „Já se domnívám, že to, co se stalo v Mnichově, ten úplný debakl, kdy jsme vyhlásili mobilizaci a pak jsme ji okamžitě zrušili. A to není nějaká přísná kritika Beneše. Já nevím, co by dělal kdokoliv z nás, kdybychom měli to rozhodnutí udělat. Ale rozhodně jsme tím rozhodnutím ztratili páteř.“

 V březnu roku 1943 byli studenti gymnázia totálně nasazeni, Josef Čermák v Poldi Kladno. V červnu téhož roku byli bez maturitní zkoušky uznáni dospělými.

  Po skončení 2. světové války začal studovat na Právnické fakultě UK. Během únorových dnů 1948 se účastnil studentských demonstrací, včetně pochodu na Pražský hrad. Při pohřbu prezidenta Edvarda Beneše byl na krátkou dobu zatčen a po propuštění se rozhodl emigrovat. „ Při Benešově pohřbu jsem byl s několika kolegy z vesnice zadržený. Byl jsem zavřený asi čtrnáct dní, myslím, že na Pankráci. Věznice byla přecpaná, bylo to zajímavé. Tehdy mě jeden z mých kamarádů řekl: ‚Heleď, ty tady odsud rychle vypadni. V tobě je to příliš hluboko, tebe by museli utlouct.‘

 V roce 1949 se na palubě lodi Eltinge  vystěhoval do Kanady.  Prošel řadou zaměstnání, než v roce 1950 nastoupil jako pomocný pracovník v Torontské veřejné knihovně. Od roku 1954 začal studovat na Faculty of Arts a v letech 1955 – 1958 dokončil právnická studia na University of Toronto. Na doporučení profesora Bory Laskina nastoupil v advokátní kanceláři Borden Elliot jako koncipient. Od roku 1962 působil jako právník ve společnosti Smith, Lyons Torrance Stevenson & Mayer.

  Právnická kauza, která ho nejvíce proslavila, se týkala Štefana Romana, jak vzpomíná jeden Čermákův spolužák, když probírali různé osudy spolužáků: ‚He had a gloriol life‘-on položil Romana.‘ „ Že jsem měl slavný život, že jsem položil Romana. Což není docela pravda, ale co říkám, je, že pravda se nemá nikdy podceňovat. Ona zavazuje, když ji jenom trošku použijeme, a to se stalo nám.“

  Začátkem šedesátých let minulého století uveřejnil čtrnáctideník Naše Hlasy několik nelichotivých článků o Jozefu Kirschbaumovi, za Slovenského štátu až do srpna 1940 generálním tajemníku Hlinkovy strany a po srpnu diplomatickým zástupcem Slovenského štátu ve Vatikánu a ve Švýcarsku. Kirschbaum žaloval vydavatele Jiřího Hlubůčka, tiskaře Josefa Kuřila, předsedu redakční rady Jiřího Corna a autora řady článků Josefa Čermáka, který jako právník převzal zodpovědnost za obhajobu. Přes mohutnou podporu Štefana Romana, Kirschbaum nikdy neměl odvahu dovést spor k soudnímu přelíčení.

  Štefan Roman přijel do Kanady v roce 1937. Tehdy mu bylo šestnáct let. O 20 let později se z něho stal jeden z nejvýznamnějších kanadských průmyslníků. Sám sebe charakterizoval: „Říkají o mně, že jsem hajzl, tak se jako hajzl chovám.“

¨Pan Čermák na spor, který s ním vedl, vzpomíná: „Také ho popsali jako císaře 20. století, jako ikonickou postavu kanadského obchodu po 30 roků, jako člověka, který používal moc, jako hrubý instrument, který rozbíjel všechno kolem sebe, aby došel svého cíle. Samozřejmě příchodem lidí jako je Kirschbaum a Durčanský se začala vytvářet silná politická skupina kolem Romana. Roman měl hroznou spoustu peněz, on to fedroval. Kirschbaum byl schopen dát dohromady obrovskou spoustu propagačního materiálu.“

  V kanadském židovském časopise Canadian Jewish News vyšel článek, který obvinil Kirschbauma, že nosil esesáckou uniformu a spolupracoval s Eichmanem.

Tehdy jsem se sešel s redaktorem toho časopisu a udělali jsme dohodu, že ani jedna strana neudělá žádný závažný krok, aniž by se poradila s  druhou stranou. Jeden den jsem se ráno vyspal, otevřu Globe and Mail, kde byla na celou stránku omluva Canadian Jewish News-Židovských novin. Proč se omluvily? Já jsem tehdy znal advokátní situaci v Torontě velmi dobře. Nejlepší advokát byl Robinett. Robinett tehdy zastupoval Canadian Jewish News. Slabina článku, který napsali v Canadian Jewish News, byla, že obvinili Kirschbauma ze spolupráce s Eichmanem, a také, že nosil esesáckou uniformu. On nosil uniformu, která vypadala jako esesácká, ale byla to uniforma Hlinkovy akademické gardy, která se hodně podobala hnědým uniformám hitlerovské mládeže a černým uniformám italské fašistické mládeže. A protože nemohli dokázat, že se s Eichmanem setkal nebo s ním spolupracoval, Robinett jim poradil, aby to odvolali. Pár dní nato přišel ke mně můj advokát a povídá: ‚Ty se odvolali, mají na to obrovské peníze, proč to neodvoláte také?‘

Ale samozřejmě moje příslovečná paličatost: ,Já se fašistovi omlouvat nebudu!‘

 V té Kirschbaumově aféře jsem se naučil několik věcí. Zaprvé, ctít lidi, kteří mají charakter, a to byli jednak lidé z mojí advokátní kanceláře, na které Roman dělal nátlak, aby mě donutili se Kirschbaumovi se omluvit, a oni ho naprosto odmítli a nikdy mě ani o tom neřekli. Dozvěděl jsem se to až mnohem později. Za druhé, člověk, který mě zastupoval, byl Perry, byl to kamarád Gelnerův. Oba byli váleční letci, vůdci perutí. Byli to nádherní lidé.

Když ten spor začal, advokát Perry řekl: ‚Já mám strach z jednoho, z výdajů, ty budou obrovské. Musíme mít důkazy, protože oni jsou připraveni a mají hrozně moc peněz.‘

 Já ty důkazy nemohl dostat, protože jsem pro ně nemohl jet. Takže Perry a John Gelner, anglický letec, jeli do Bratislavy. Všechny dokumenty museli nechat ověřit na konzulátech. Přivezli toho prakticky celý vagon. Samozřejmě, když potom byl Kirschbaum vyslýchán na začátku řízení, tomu se říká ‚Examination of Discovery,‘ naším advokátem, všechno mu ukázal. Zajímavá byla Kirschbaumova reakce na některé jeho otázky. Například jsme tam měli doklad řeči, kterou Kirschbaum pronesl, když padla Francie.

Náš advokát se zeptal Kirschbauma: ‚Byl jste na oslavě pádu Francie?‘ A Kirschbaum nádherně odpověděl: ‚Je to možné, jestliže jsem byl pozván.‘

Samozřejmě takovéhle odpovědi jeho advokáta přesvědčily, že nemá šanci. Takže dělal všechno možné, aby se to nedostalo před soud. Ale byl to jeho případ, on nás žaloval o miliony dolarů. Nakonec to dopadlo tak, když jsme udělali zase nějaký další krok, aby se to k soudu dostalo, Kirschbaum předložil prohlášení svého advokáta, že se jeho advokát dohodl s našimi advokáty. Vzhledem k tomu, že ten případ dosáhl mrtvého bodu, měl by se nechat umřít.“

  Život v Kanadě Josef Čermák zasvětil tomu, aby pomáhal svým krajanům z řad emigrantů. Jeho práci pro české krajany nejlépe vystihl tehdejší generální konzul v Kanadě Richard Krpač:  „Jeden z nejdůležitějších základních kamenů, vlastně ten nejdůležitější pro stavbu Národního divadla, pochází z hory Říp. Nedaleko hory Říp se narodil jeden ze základních kamenů české komunity v Kanadě pan doktor Josef Čermák.“

Josef Čermák se v Kanadě stal členem řady krajanských spolků- Klubu dr. Milady Horákové, členem správních rad řady obchodních společností, správních rad a kulturních organizací: Sixtyeight Publisher, spoluzakladatelem a jednatelem Čs.kampeličky. Založil dvě nadace pro podporu vzdělání, působil jako funkcionář a organizátor v Sokole, ve Společnosti pro vědy a umění, poskytoval bezplatnou právnickou pomoc, organizoval řadu vzdělávacích akcí spojených s výměnou studentů mezi University of Toronto a Českou republikou.

Pro torontskou televizní společnost Rogers s Milo Kubíkem vytvořil desítky českých, slovenských a několik anglických pořadů, podílel se na organizaci koncertů předních hudebníků a hudebních těles výměnným způsobem mezi Kanadou a ČR. Spolupracoval při založení Fondu Frances and Jaroslav Ježek.

     Účastnil se založení řady nadací, mezi jinými také svých rodičů Rosalie a Rudolfa Čermákových. Jeho zásluhou bylo v knihovně Torontské univerzity zřízeno oddělení Franka J. Scheybala. Nikdy nezapomněl na svou domovinu. Stal se mecenášem gymnázia, v němž studoval. Ve jménu jeho rodičů se už několik let udílí cena nejlepším studentům této školy. Každoročně z Kanady také přispívá na provoz slánského Domova seniorů.  

   Významná je i jeho činnost novinářská, divadelní a literární. Přispívá do periodik Nový domov, Satellit, Kanadských listů a rovněž do internetových Czech Folks a Pozitivních novin. V torontském Novém divadle vytvořil řadu postav: vodníka v Lucerně, Perouta v Šrámkově Létu, strýčka v Manon Lescaut, poustevníka v Drdových hrátkách s čertem…. V literatuře debutoval básnickou sbírkou Pokorné návraty. Řadu básní publikoval časopisecky.

Po roce 1989 začal Josef Čermák vydávat své knihy v České republice v luhačovickém nakladatelství Atelier. V něm vyšly Fragmenty ze života Čechů a Slováků v Kanadě, kniha Winston Churchill, verše Bůh se tu zastavil a cenná historická kniha It all started with Prince Rupert vydaná později se změněným názvem It all began with Prince Rupert. Obě knihy mají podtitul The Story of Czechs and Slovaks in Canada.

 „Toto epochální encyklopedické dílo zůstane navždy nepřekonatelným zdrojem veškerého vědění o úspěších Čechů a Slováků v Kanadě“, jak napsal Vladimír Kotza, velvyslanec České republiky v Kanadě.

12. května 2014 v kapli Zasnoubení P. Marie a aule Gymnázia Václava Beneše Třebízského ve Slaném představili Miloš Bařinka a Irena Voštová majitelé nakladatelství ATELIER IM v Luhačovicích za účasti Josefa Čermáka a Milana Kroupy zatím poslední Čermákovu knihu Rozlet.

 Román popisuje život českého emigranta, podnikatele Milana Kroupy. Na jeho osudu srovnává Josef Čermák emigrační vlnu let kolem roku 1968 s podmínkami emigrantů po roce 1948. Součástí prezentace knihy bylo promítání rozhovoru Richarda Krpače a Josefa Čermáka z roku 2011 a vzpomínek na spolupráci Josefa Čermáka s Milanem Kroupou při psaní knihy.

  Knihu uvedla spolumajitelka nakladatelství Irena Voštová: „Josef Čermák a Milan Kroupa, dva úplně odlišní lidé, ale něco mají přece společné. Oba navštěvovali Gymnázium ve Slaném, i když každý v jiné době. Oba odešli do Kanady, i když také každý v jiné době. Spolu se setkali na koncertě Mé vlasti v Torontu. Stali se přáteli a našli v sobě zalíbení.“

     Kniha vznikla na základě vzpomínek Milana Kroupy na dětství v Čechách:  „Jelikož jsem jednou Pepíčkovi vyprávěl, jak můj otec změnil můj život, když mě dal přečíst knihu V záři milionů. Musel jsem se zamyslet a jít ve svém životě hodně nazpět. Bylo to velmi náročné. Je to příhoda chlapce, kterému po ukončení základní školy nebylo dovoleno, aby šel studovat. Vysoká škola vůbec nepřipadala v úvahu. Přes všechny překážky, které mu režim kladl, se rozhodl, že to takhle nemůže nechat.“  

Zjistil, že další život ve vlasti by byl pro něho problematický.

 „Kanada, ta byla pro mě to správné místo a mým nejdůležitějším poznáním je nikdy se nevzdat, nikdy neklesnout, vždycky se najde řešení. A také člověk musí mít charakter. Po čemkoliv jde, je důležité, aby neubližoval ostatním.“

Během třiceti let od příchodu do Kanady Milan vybudoval velký podnik, začínal sám a z ničeho. Nyní poskytuje práci více než čtyřem tisícům lidí. Ale United Cleaning Services Ltd. není jediným důkazem Kroupova nevšedního talentu a pracovitosti.

Jeho snem ale bylo vždy létání. Když se rodině začalo dařit lépe, zapsal sebe a své tři syny, Milana ml., Roberta a Michala, do letecké školy. Jednou, když se svým instruktorem cvičil pády, se při jednom nedaleko města Berry pod nimi ukázalo zaplevelené pole, na kterém Milan rozeznal zanedbané přístavní plochy. Napadlo ho, že by bylo krásné mít vlastní letiště se svojí vlastní přistávací plochou. Zjistil, že je to bývalé cvičební letiště, vybudované v roce 1941, na němž trénovali piloti v 2. světové válce.

 Letiště bylo používané až do roku 1996 a jeho součástí byl betonový bunkr s funkčním střediskem na sbírání a analýzu informací. Podařilo se mu letiště koupit za 200 000 dolarů. Během deseti let změnil pustinu v živé místo, ale obnovil i kus kanadské historie. Létání je vznešený sport, ale on do země přinesl i oživení ekonomie.

„Původně jsem neměl v úmyslu z letiště dělat výdělečný podnik. Pro mě bylo důležité mít svůj hangár, svoje letadlo a svoji ranvej. Potom ale přicházeli lidé a ptali se, zda by si tam mohli nechat svoje letadlo, a tak to všechno vzniklo.“

Jeho touha po úspěchu, ale ovlivnila i jeho rodinný život a měla do jisté míry i podíl na rozpadu Milanova manželství.

 „Záleží mně na tom, aby moje děti měly záznam z mého života, poučily se a mohly pokračovat. Naše vztahy se velmi zlepšují.“

     Milan Kroupa je také štědrým podporovatelem krajanského života, zvlášť v Torontu. Bez jeho pomoci by řada našich organizací už patřila historii.

Podle nahrávky, se svolením JUDr. Josefa Čermáka, zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném

(e-mail: HrabankovaB@seznam.cz)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)