Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Bůtová (* 1933)

• narodila se 28. prosince 1933 v Plužné u Bělé pod Bezdězem

• 1. září 1939 nastoupila do obecné školy

• za války museli rodiče odvádět povinné dodávky

• maminka tajně schovávala mléko před německými úřady

• v JZD získala rodina výhody

• v roce 1953 se pamětnice provdala za Otakara Bůtu

• v roce 1960 se přestěhovali do Mimoně

• v roce 1968 žila pamětnice ve strachu ze sovětských jednotek

• manžel zaměstnán u Vojenských lesů a statků ve Stráži pod Ralskem

• v roce 2022 pamětnice žila v Hrádku nad Nisou

Dětství strávila Vlasta Bůtová v blízkosti hranice protektorátu a Říšské župy Sudety. Jako zemědělci museli za druhé světové války odvádět povinné dodávky, což se snažili obcházet tím, že tajně ukrývali mléko i potraviny. Žili v neustálém strachu, že je někdo udá a skončí ve vězení.

Po válce a komunistickém převratu rodina Hamplových uvítala vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD), protože to pro ně jako pro drobné zemědělce znamenalo vysvobození z těžké dřiny. Dostali se ale do konfliktu se strýcem, který byl největším sedlákem v obci a ze svých problémů s JZD vinil právě je.

„Mého strýce nevystěhovali, ale zabavili mu pozemky a musel pracovat na státním statku v Bělé pod Bezdězem. Myslel si, že za to můžeme my, protože jsme vstoupili do družstva a tatínek dělal v družstvu prvního účetního. Nebyla to pravda, ale mezi námi a strýcem vzniklo velké nepřátelství. Jednou, když jsem šla s dětmi od nádraží v Bělé pod Bezdězem, tak za mnou strýc zastavil a říká: ‚Tak co, ty nafoukaná bído?!‘ Kvůli vstupu do družstva tak vzniklo nepřátelství mezi námi jako obyčejnými lidmi a strýcem jako bývalým statkářem,“ vypráví Vlasta Bůtová.

Otec opustil hranice bez jediného výstřelu

Vlasta Bůtová, rozená Hamplová, se narodila 28. prosince 1933 v Plužné u Bělé pod Bezdězem. Její rodiče Josef a Božena Hamplovi vlastnili malé hospodářství o tři a půl hektarech, a aby tatínek lépe uživil své děti Vlastu, Miloslava a Jaroslava, hrával na pohřbech a tanečních zábavách po celém okolí Bělé pod Bezdězem.

Do prací na rodném hospodářství se musely zapojit pochopitelně i děti. „Už od dětských let jsme našim pomáhali na poli a dost jsme se nadřeli. Když jsem byla větší, starala jsem se o celou zahradu, husy, kachny i králíky. Také jsem pečovala o nejmladšího bratra Jaroslava, když dělali rodiče na poli,“ vzpomíná na náročné dětství pamětnice.

Na podzim 1938 eskalovala politická situace mezi Německem a Československem, která se zhoršovala už od poloviny třicátých let. V důsledku bezprostředního ohrožení československého státu došlo 23. září k vyhlášení všeobecné mobilizace. Armáda povolala celkem 1 250 000 mužů, kteří měli střežit hranice před očekávaným německým vpádem. Uzavřením mnichovské dohody 30. září 1938 však čtyři evropské mocnosti rozhodly bez účasti zástupců Československa o nenásilném odstoupení pohraničí Německu. Vojáci opustili pohraničí až na výjimky bez jakéhokoliv odporu, což drtivá většina z nich těžce nesla. Zářijové mobilizace se účastnil i otec pamětnice Josef Hampl.

„Pamatuji si, jak můj tatínek jel na hranice, když byla mobilizace. Po mnichovské dohodě přijel zpátky bez jediného výstřelu. Hrozně litoval, že tam nebyli k ničemu,“ vzpomíná na otcův návrat Vlasta Bůtová.

Spolužačky musely mít propustku přes hranice

Odstoupení československého pohraničí mělo za následek, že se Bělá pod Bezdězem dostala do sousedství nově vzniklé Říšské župy Sudety. Následovalo zabrání Československa 15. března 1939 a 1. září téhož roku vypuknutí druhé světové války. V tento den šla pamětnice poprvé do první třídy plužanské základní školy. Ve škole se museli samozřejmě učit němčinu, jak ale vzpomíná Vlasta Bůtová, učitelé výuku příliš vážně nebrali a jediné, co se z německého jazyka naučila, byla dětská říkanka Mutter – Vater – Butter. V překladu matka – otec – máslo.

Poté, co nastoupila do měšťanské školy v Bělé pod Bezdězem, chodily tam i děti z druhé strany hranice. „Spolužačky z Hlínoviště, to bylo asi dva kilometry od nás, tak ty musely mít propustku, aby je pustili do školy a zase domů. Všude se tehdy chodilo pěšky. Cestu do školy jsme si krátili přes pole. Až když jsem chodila do rodinné školy, tak mi naši koupili kolo, protože autobusy nebo něco takového, to neexistovalo,“ vypráví pamětnice.

Za války nám pořád prohlíželi špajz

Jako majitelé hospodářství měli Hamplovi povinnost odvádět povinné dodávky. „Měli jsme tři krávy a museli jsme odevzdávat mléko. Maminka ale všechno mléko neodevzdávala a potají jej schovávala. Sbírala z něj smetanu, ze které tajně stloukala máslo a tvaroh. Tajně to schovávala ve špajzu, kde si z cihel udělala hranici, protože do obce chodily kontroly a prohlížely, jestli někdo něco neulívá. Maso jsme taky měli jenom to z vlastního hospodářství. Abychom si mohli koupit nějaké hovězí nebo vepřové, to neexistovalo,“ vzpomíná na válečná léta Vlasta Bůtová.

S blížícím se koncem války prchaly před postupující frontou tisíce civilistů, snažících se najít útočiště ve veřejných budovách. To se stalo i v Bělé pod Bezdězem, kde jim byly poskytnuty prostory měšťanské školy.

„Když před frontou utíkali uprchlíci, zabrali Němci měšťanskou školu, do které jsem chodila, a ubytovali je zde. My jsme zkrátka do školy nechodili. Učitelé nám na zahradu bělského zámku akorát nosili papíry, které jsme doma vyplňovali a zase jsme je vraceli. Později zapadlo i toto,“ popisuje události pamětnice.

Konec války jsme prožili ve sklepě

Před blížící se Rudou armádou však na konci války utíkaly zejména německé jednotky, které se snažily dostat na Západ do amerického zajetí.

„Pamatuji si, jak zkrátka Němci utíkali přes naši vesnici, stříleli kolem sebe a v Bělé pod Bezdězem zastřelili nějakou paní na chodníku. Za nimi šla ruská armáda. Tatínek mám ve sklepě udělal takový kryt, protože jsme čekali, že nás budou bombardovat. Ve sklepě jsme měli potraviny a všechno,“ uvádí Vlasta Bůtová.

Vstup do družstva byl pro nás vysvobozením

V důsledku komunistické politiky začala po roce 1948 vznikat v Československu jednotná zemědělská družstva (JZD), která byla v mnohém obdobou sovětských kolchozů. Rolníci zde měli spojit svůj majetek a společně hospodařit na velkých plochách.

„Podle sovětského vzoru se zakládala družstva a založilo se i v Čisté, kam jsme spádově patřili. Tatínek vstoupil do družstva, pro něj jako pro malého zemědělce, který se staral o tři děti, to bylo vysvobození. Odevzdali jsme družstvu dobytek a doma jsme chovali už jenom prasátka. Komunistický režim se ale k těm větším sedlákům zachoval hrozně, pamatuji si, že ve vedlejší obci, v Březince, dokonce vystěhovali statkáře úplně někam jinam,“ vzpomíná pamětnice.

Skutečnost, že Hamplovi vstoupili do družstva a dařilo se jim lépe, však nedokázal přenést přes srdce jejich strýc. Jako sedlákovi mu dříve patřilo třicet hektarů, které mu později zabavili a on musel pracovat na státním statku. 

Kdo nebyl ve straně, byl odepsaný

V roce 1953 se pamětnice vdala za Otakara Bůtu, absolventa lesnické školy v Bělé pod Bezdězem. V letech 1954 a 1957 se jim narodily dvě děti, dcera a syn.

„Manžel vstoupil do strany, protože kdo nebyl ve straně, tak byl odepsaný. Ne že by byl přesvědčený straník. Poslali ho jako vedoucího na odstraňování lesní kalamity do České Kamenice. Oblíbili si jej a chtěli, aby tam zůstal. Já jsem žila doma u rodičů, jednou za námi přijel a říkal, že se budeme stěhovat. Hned po šestinedělí si mě odvezl do České Kamenice, kde jsme dostali domek. V roce 1960 ho přeřadili do Mimoně,“ vypráví pamětnice.

Kvůli sovětským jednotkám se pořád báli

V Mimoni zažila Vlasta Bůtová neklidné srpnové dny v roce 1968, kdy Československo obsadily vojenské jednotky Varšavské smlouvy, které zde měly potlačit údajnou kontrarevoluci. „Pamatuji si rok 1968, když obsadili Rusové letiště v Hradčanech u Mimoně. Tehdy jsem pracovala v zahradnictví na konci Mimoně a vozila jsem syna do školky. Když jsem jezdila na Boreček, tak jsem se vždycky ohlížela, jestli za mnou něco nejede. Měla jsem hrozný strach, protože po těch silnicích v Mimoni jezdívali ruští vojáci. Pořád jsme tam žili ve strachu,“ dodává Vlasta Bůtová.

Později manžel získal zaměstnání u Vojenských lesů a statků ve Stráži pod Ralskem. „Vzpomínám si, jak se tam jednou stalo neštěstí. Řidič jel příliš rychle a závora se nestihla odklonit. Prorazila mu přední sklo, probodla jej a on byl na místě mrtvý. My jsme měli propustku, takže jsme mohli jezdit přes ten vojenský prostor za rodiči do Plužné,“ uvádí pamětnice.

Po ukončení práce v zahradnictví dělala Vlasta Bůtová nejprve v jeslích a poté až do svého odchodu do důchodu v několika školkách. Na důchod se s manželem přestěhovali do jejího rodiště v Plužné, kde manžel založil myslivecký spolek a věnoval se včelařství. V době natáčení (2022) žila pamětnice v Hrádku nad Nisou.