Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Bubílek (* 1932  †︎ 2022)

Otce a manželku strýce sebralo gestapo jako rukojmí

  • narodil se 18. července 1932 v Holešově

  • vyrůstal v Kyjově, kde jeho otec vedl od roku 1936 Baťovu prodejnu obuvi

  • strýc Vojtěch Bubílek za války utekl a sloužil v Anglii u 311. bomb. peruti RAF +roky 1942–1943 strávil otec v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova

  • po válce v Kyjově vstoupil do skautu

  • ze studií na hranické lesnické škole byl roku 1948 kvůli otcovu zaměstnání vyloučen

  • v letech 1950–1954 studoval na brněnské UMPRUM

  • po vojně nastoupil do Propagačního podniku v Gottwaldově +v letech 1961–1993 působil jako grafik a výtvarník oddělení propagace podniku TON v Bystřici pod Hostýnem

  • posledních několik desetiletí žil a tvořil ve Chvalčově

  • zemřel 1. ledna 2022

Karel Bubílek (*1932) se narodil jako prvorozený syn z druhého manželství svého otce Floriána Bubílka, který krátce po narození své třetí dcery ovdověl a znovu se oženil. Vzal si o patnáct let mladší sestru své první ženy a s tou vychoval další tři děti. Coby vyučený švec z rodiny, kde se řemeslo dědilo po generace, se postupně vypracoval až na vedoucího Baťovy prodejny. „Tatínek dostal větší prodejnu v Holešově – tam jsem se narodil. A roku 1936 mu bylo přiděleno vedení ještě větší prodejny v Kyjově. Tam bylo zaměstnáno asi pětadvacet lidí. Měli jsme tam krásné bydlení a bylo nám tam fajn až do té doby, než začala válka,“ vypráví pamětník. Druhá světová válka pak rodině skutečně přinesla několik dramatických změn.

Strýček

V této souvislosti je zajímavý osud pamětníkova strýce Vojtěcha Bubílka – učitele a také záložního důstojníka československého letectva. Během svého působení na měšťanské škole ve Fryštáku nedaleko Zlína se seznámil se svou budoucí ženou Marií. Roku 1932  mu porodila syna Jaromíra. Rodinného života si však příliš neužil. V květnu roku 1938 byl v rámci částečné mobilizace povolán do služby a z letiště v Kosmonosech vzlétal strážit část severní hranice Československa mezi Děčínem a Polubným v Jizerských horách. V srpnu 1939 se poprvé pokusil o přechod hranic – neúspěšně. Ze zatčení gestapem vyvázl jen díky důmyslnému předem připravenému alibi. Na Silvestra téhož roku odešel podruhé a tentokrát již s větším štěstím se po dlouhých peripetiích na území Maďarska, kde byl i vězněn, dostal až do Jugoslávie a odtud přes Řecko, Turecko a Blízký východ až do Francie. „Dne 8. února [1939] byl ve sběrném táboře Agde zaregistrován do čs. zahraniční armády a jakožto nadporučík letectva zařazen k doplňovacímu středisku v Bordeaux. Zde pravděpodobně zahájil výcvik leteckého navigátora, který pro rychlý postup německých vojsk do nitra Francie nedokončil. V šíleném zmatku a bezradnosti, kdy hrozilo německé zajetí, se však npor. Bubílek dokázal orientovat a „zmizel“ do Velké Británie. Stalo se to odpoledne 17. června na palubě anglického dopravního letounu Armstrong Whithworth Ensign ‚Explorer‘. Čtyřmotorový letoun unikl německým stíhačům a s třiceti čs. důstojníky na palubě přistál ve 21:30 na letišti Hendon poblíž Londýna,“ píše ve svém článku čerpajícím i z osobních vzpomínek Vojtěcha Bubílka pro Fryštátské listy Radomír Slováček. Vojtěch Bubílek se nakonec nestal letcem RAF, ale působil u 311. čs. bombardovací peruti v organizačně-administrativním úseku, kde zastával i funkci pobočníka jednotky. Na sklonku války se zapojil do humanitárního programu SHAEF řešícího poválečnou repatriaci čs. občanů žijících na území Norska. Po šesti letech na podzim roku 1946 se pak konečně vrátil zpět do vlasti.

Kyjov

V Kyjově, kde Karel vyrůstal, žila rodina v domku v zahradě za obchodem. K Baťově prodejně, kde maminka pracovala jako pokladní, náležela i správkárna punčoch a pedikůra. V dílně spravovalo boty dvanáct ševců. „Byly tam stroje a postavená malá linka jako u Baťů ve Zlíně i s rekama – to byly takové válečky, po kterých se zboří posunovalo k dalšímu zpracování. A v čele visel portrét Jana Bati, protože Tomáš Baťa se zabil týden předtím, než jsem se narodil,“ popisuje Karel místo, kde nesčetněkrát trávil jako dítě čas pozorováním zaměstnanců.
S navštěvováním obecné školy přišlo i období navazování prvních kamarádství. Chodil do chlapecké třídy, kterou spolu s ním navštěvovaly i děti pocházející z tamější židovské komunity. V Kyjově tehdy ještě existovalo ghetto a také synagoga. Židé se ztratili již v lednu roku 1943, transportem do Terezína a dál do vyhlazovacích táborů v Polsku – následkem holocaustu zahynulo 205 občanů Kyjova.
Synagoga padla společně s ghettem v 60. letech.

Roku 1942 v době po heydrichiádě, kdy německé tajné složky zuřivě slídily po spolupracovnících Operace Anthropoid, která se úspěšně pokusila o atentát na Reinharda Heydricha, se na Bubílkovy zaměřila pozornost gestapa kvůli uprchlému strýci Vojtěchovi. „Jednou jsem přišel ze školy a po baráku chodili s tatou dva pánové a prohledávali všechno možné. Nakonec si něco vzali a tatu odvedli. Maminka byla tehdy služebně ve Zlíně a vrátila se až večer,“ vypráví pamětník a nezapomene připomenout s jakou odvahou se maminka vydala na stanici gestapa, kde se přihlásila o zabavenou výbavu, kterou si z domovní prohlídky odnesl jeden z důstojníků. A skutečně ji dostala zpět. Její manžel ale jako rukojmí putoval do Uherského Hradiště, kde byl asi měsíc držen, než se dostal do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova. „V neděli jsme tam s maminkou chodívali a tata už stával někde v rohu a mával na nás, protože do tábora bylo ze silnice vidět.“  V ženské části lágru strávila rok, stejně jako Karlův otec, i strýcova manželka Marie. Vrátili se pohublí, ale živí. Co se s nimi dělo během výslechů nebo pobytu v táboře nevíme. Otec o svých zážitcích se svým synem nikdy nemluvil.

Když se válka chýlila ke konci, přibývalo náletů. Obyvatelé Kyjova se často ukrývali v lignitových dolech nebo pak těsně před osvobozením trávili noci ve sklepeních domů. Bubílkovi tak posledních dokonce 14 dní spali ve sklepě u sousedů, než konečně došlo k osvobození rumunskou armádou.

„Rumuny jsme měli ubytované na dvoře. Tam měli polní kuchyň, chodili tam na stravu, ale velitelství města obsadili Sověti. Ten večer, jak jsme byli osvobození, byla velká sláva. Všeci jásali, ale elektrika nešla – všechno se dávalo dohromady... Rožli jsme petrolejku. Bydleli jsme v prvním poschodí, zaslechli jsme nějaké kroky na schodech a najednou se otevřely dveře od kuchyně a tam stáli tři sovětští vojáci. Jeden měl kožený kabát, druhý brigadýrku a třetí lodičku. Dva měli samopaly a jeden německou pistoli – já už se v tom tenkrát vyznal –Parabellum,“ vypráví Karel, co ho tehdy coby  téměř třináctiletého chlapce zaujalo, než byl spolu se sestrami zavřen rodiči v ložnici. Sověti nepřišli na přátelskou návštěvu, ale kořistit. První, na co se vyptávali, byly hodinky.  Otec neměl náramkové, ale jen starší na řetízku. Hodilo se i rádio. Díky šeru, které v pokoji vládlo, se povedlo mamince nepozorovaně zajistit ze sekretáře rodinné zlato ve váčku, který zakopla pod gauč. Vojáci Bubílkovým vybírali skříně s šatstvem, když se ozvala ze dvora střelba. „Zachránila nás takzvaná domobrana. A ti tři fešáci Rusáci utekli pryč. Potom jsme se dozvěděli, že jeden rumunský četař, když viděl ty tři, jak jdou k nám do domu, tak běžel na ulici a řekl jim, že se tam asi bude rabovat a tak nás zachránili. Jak se střílelo, měli jsme v boku sekretáře šest děr,“  uvádí pamětník. 
Ztrátou se nakonec staly jen otcovy řetízkové hodinky. Příhodu končí otcova snaha nahlásit věc veliteli jednotky Rudé armády Vasiliji Ivanoviči Komorinovi. Ten se však proti jeho svědectví ostře ohradil se slovy, že to nebyli Rusové, ale banditi a otci pohrozil, aby o věci už nikdy víc takto nemluvil.

Ihned po válce došlo na účtování s kolaboranty. Tak jako na mnoha místech, vznikaly lidové soudy.
 „V  Kyjově postavili šibenici a přijel kat. Měl cylindr a bílé rukavice. Chodil po náměstí a my jako kluci jsme ho doprovázeli. On to tam potom všechno odborně  provedl. Pověsili pět lidí,“ líčí pamětník výkon trestu i za umučené partyzány spolupracující s členy výsadku Clay, jejichž těla se našla v troskách gestapem zapálené úřadovny.

Cesta k umělecké profesi

Po válce Karel dokončil měšťanskou školu a po ročním kurzu se přihlásil na lesnickou školu v Hranicích na Moravě. Touha stát se revírníkem nebo dokonce nadlesním se ale minula se skutečnou šancí, kterou na toto místo Karel měl. Směřování Československa nabralo hned na začátku roku 1948 docela jiný směr.  Místa ve školách začala náležet těm, kteří především splňovali nové podmínky. Důvodem k vyhazovu ze školy mohl být takzvaně buržoazní původ, což splňovali všichni podnikatelé, později se vyloučenými stali i živnostníci, anebo jako v Karlově případě například vadilo, že otec pracoval pro Baťovy. Díky tomuto zásahu shora se přehodila výhybka Karlovy dráhy lesníka na studenta výtvarného umění. Stačily totiž dva roky a díky práci lesnického praktikanta se stal „dělnickým kádrem“ a cesta k maturitě se mu otevřela na brněnské UMPRUM.
Studoval v oddělení drobného průmyslu, kde se učil pracovat například se dřevem a vyrábět i loutky pro animovaný film, osvojil si širokou škálu výtvarných technik a především vstoupil do docela jiného, studentského světa. Během let v Brně a návratů domů, s oblibou kreslil i ve vlaku, třeba spící spolucestující, a také díky neúprosné normě dvou kreseb denně, které vyžadoval profesor Langer, získal ve své tvorbě velkou zručnost a pracoval s lehkostí. I dnes na zvědavou otázku, kolik času stráví s jednotlivými obrazy, odpovídá, že tvoří rychle a lehce a s tématem se nepře. Svou první zakázkou hned po absolvování UMPRUM  se však již pochlubit nemůže. Jednalo se o výmalbu interiéru internátu zahradnické školy v Lednici. Révové listy, které tam tehdy s přáteli ze školy vymalovali neměly dlouhého trvání. V době, kdy už musel na stoupit na vojnu mu kamarád napsal, že jejich dílo podléhá zkáze a jelikož práškové barvy tehdy rozmíchali ve špatném poměru ke klihu, listy se ze zdi olupují a s podzimem opadají.
O poznání úspěšněji si vedl po návratu z vojenské služby, jejíž závěr prožil v Olomouci jako velitel ostrahy tamějších pevnůstek. První zaměstnání získal v Propagačním podniku v tehdejším Gottwaldově. Pro síť provozoven Jednoty například vytvářel grafickou podobu propagačních materiálů výloh.

Dlouhé roky v TONu

Do národního podniku TON pamětník nastoupil v roce oslav jeho stého výročí existence.
Roku 1861, tehdy ještě uprostřed bukových lesů, založil podnikatel Michael Thonet dnes nejstarší továrnu na ručně ohýbaný nábytek na světě. Pokud se zaměříme na podnikatelský záměr otce podniku, nelze si nevšimnout mnoha společných bodů, které pak ovšem v jiných rozměrech a později dovedl k dokonalosti Tomáš Baťa ve Zlíně. Víc jak půlstoletí před ním Michael Thonet také budoval zázemní pro své dělníky, stavěl školy a školky a i díky zavedení železnice přivedl Bystřici pod Hostýnem k nevídanému rozkvětu. Jeho továrna chrlila již deset let po svém uvedení do provozu 300 tisíc kusů ohýbaného nábytku za rok a roku 1912 se starala o 2000 zaměstnanců.
Karel Bubílek v TONu zastával funkci grafika a po výměně vedení podniku v souvislosti s nástupem normalizace převzal po Pavlu Hejcmanovi propagační oddělení. Víc jak dvě dekády pak zajišťoval podobu a realizaci podnikových presentací na veletrzích. Po roce 1971 ale už jen na východ od našich hranic. „Po něžné revoluci jsme dostali doklady z osobního oddělení. A tam byl jeden papír. Než mě v Tonetovce přijali, tak se na mne dotazovali. Bylo tam všechno možné, ale pamatuji si hlavně jednu formulaci: politicky nevzdělavatelný,“ uzavírá se smíchem pamětník.
 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)