Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bubeník (* 1934  )

Byl jsem navržen k vyloučení a neudělal jsem nic pro svou záchranu

  • narodil se 24. 4. 1934 v Dubňanech na Slovácku
  • učil se zámečníkem, pak přešel na průmyslovku, později nastoupil na Institut tělesné výchovy a sportu
  • v roce 1957 vstoupil do KSČ
  • učil na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně
  • v roce 1969 byl zvolen do normalizačního fakultního výboru KSČ
  • následně byl po prověrkách z fakulty i ze strany vyloučen
  • od té doby pracoval jako učitel na střední škole ekonomické, později na dráze

Josef Bubeník se narodil 24. dubna 1934 ve vesnici Dubňany ležící na moravském Slovácku jako jedno z devíti dětí (jedna jeho sestra ale brzy zemřela). Rodina žila v té době na pokraji chudoby, všichni měli jen nejnutnější oblečení a do školy chodil Josef Bubeník většinou bos, s botami kolem krku. „Byl to sice život plný bídy, ale my jsme si to neuvědomovali, protože tak žila spousta lidí.“

V době II. světové války odvlekli Němci jeho otce na nucené práce do říše a matka měla problém všechny děti uživit. Nejhorším obdobím pro ně byl ale konec války, kdy přestaly z říše chodit peníze od otce. V té době se jim stala téměř romantická příhoda s pekařem Nohelem, kterému přišlo divné, že u něj přestali nakupovat: „,Paní Bubeníková, jak to, že si už nechodíte ke mně pro chleba, vám už ten můj chleba nechutná? To byla samozřejmě taková vtipná ironie, maminka začala něco breptat a on jí povídá: ,Nic mi neříkejte, paní Bubeníková, já vím, o co jde – váš muž je v reichu na nucených pracích a vy asi na ten chleba nemáte, tak koukejte, tady máte bochník chleba a ten dostanete každý den, přece nenecháme tu drobotinu umřít hlady.“

Josef Bubeník měl ve škole podle svých slov „jen průměrný prospěch“, protože maminka měla co dělat, aby uživila rodinu a neměla čas kontrolovat, jak se věnuje škole. Proto se rozhodl jít do učení na zámečníka do Královopolské strojírny v Brně. Jeho otec sice měl za to, že by měl jít rovnou pracovat, ale „maminka tvrdě prosadila, že se Jožka půjde učit“. Bylo to už po komunistickém převratu v roce 1948. Josef Bubeník na to dnes vzpomíná: „Lidé, kteří pocházeli z chudých poměrů jako já, měli všude spoustu výhod, takže jsem se tam snadno dostal.“ Vyučit se ale musel místo tří let už za dva roky, „komunistická strana potřebovala mladé odborníky, takže jsme to museli zvládnout údernickým tempem“. A protože ho škola bavila a byl pilný, doporučili ho po jejím absolvování ke studiu na průmyslovce, i tu ale musel zvládnout v tempu o rok kratším.

Do učení nejdříve dojížděl, později se dostal na internát Královopolské strojírny a následně i do protekčního internátu – Domova vzorných učňů Jana Švermy: „Já jsem tam poprvé v životě jedl příborem, poprvé v životě jsem měl vlastní skříň a postel, jinak doma jsme často spali na jedné posteli dva a i mé hygienické návyky byly takové, že jsem se měl v internátě co učit. Tam jsem se civilizoval do normální podoby člověka.“ Na internátě probíhala samozřejmě výchova v komunistickém duchu, veliteli domova se říkalo Makarenko, ale některé výchovné momenty byly důležité: pan Bubeník vzpomíná, jak je například zavedl do brněnského bordelu, kde je na místě poučil, jaké nástrahy na ně na takových místech mohou čekat.

Josef Bubeník byl od mládí velký sportovec a jeho velkým vzorem byl Emil Zátopek. Sportu se věnoval i na internátě a někdy v té době ho kamarád Krbek uvedl do Sokola Brno 1. Postupně se začal specializovat na překážkový běh, dostal se do I. výkonnostní třídy a neměl daleko k postupu do reprezentace. Protože se chtěl sportu věnovat naplno i po absolvování průmyslovky, rozhodl se jít studovat Institut tělesné výchovy a sportu (dnešní Fakulta tělesné výchovy a sportu), kde prožil asi nejkrásnější období svého života: už ho tam neotravovaly technické předměty a vystudoval s červeným diplomem.

Spolupracoval s Ústředním domem pionýrů dětí a mládeže JF jako vedoucí kroužku vodní turistiky a jezdil s nimi na putovní poradny pro pionýrské tábory. „Ty pionýrské tábory využívala komunistická strana a naše vláda k tomu, aby tam do dětí pumpovala výchovu, kterou potřebovala k upevnění své moci,“ říká Josef Bubeník dnes, tehdy mu to ale ještě tak jasné nebylo. „Něco jsem pochopil, něco jsem nepochopil a to, co jsem nepochopil, tomu jsem věřil.“

Politické procesy v 50. letech nevnímal – jednak byl v té době ideologicky zpracováván v Královopolské strojírně a jednak ho k citlivosti na takové věci nikdo nevychovával: skutečně věřil, že lidé, kteří byli tehdy obviňováni, že nesplňovali dodávky, jsou „špatní lidé“. „Kritériem mé pravdy byla životní praxe mé rodiny a moji rodinu komunistický režim tehdy povznesl,“ komentuje to dnes Josef Bubeník.

Rozpor v tom, co KSČ učí a co její vrcholní funkcionáři dělají, si začal uvědomovat během studia na pražské vysoké škole. Třeba když se seznámil s medičkou, jejíž chlapec chtěl také studovat medicínu, ale nemohl, protože se narodil v živnostnické rodině a byl označen za buržoazní element. Zároveň si začal také všímat toho, že centrálně řízené hospodářství nefunguje a vede jen k velkému rozkrádání. „Jak se dnes děje to rozkrádání ve veřejných zakázkách, tak to bylo samozřejmě v té době taky.“ Navíc viděl, že o důležitých věcech rozhodují lidé, kteří jim nerozumějí a mají jen komunistickou legitimaci. Nápravu viděl jedině v tom, že se na důležitá místa dostanou odborníci.

Protože na ITV patřil k nejlepším studentům, byl v roce 1957 doporučen ke vstupu do KSČ.: Napřed své spolužáky – vojáky, kteří s nabídkou přišli, sice „poslal do háje“, ale když mu o několik dní později řekli, že se do strany musí dostat lidé s čistým štítem, kteří tam přečíslí lumpy a darebáky, přesvědčilo ho to a do strany vstoupil. V roce 1959 promoval s vyznamenáním a brzy nato nastoupil spolu se svým kamarádem Miloňem Müllerem na vojenskou službu do sportovní roty Rudé hvězdy (jednotky ministerstva vnitra).

Po vojně dostal umístěnku na místo okresního tělovýchovného metodika do Teplic, ale rozhodl se raději pokračovat jako vysokoškolský učitel, a protože byl podle svých slov uvědomělý, vybral si pedagogickou fakultu „v pohraničí“, v Ústí nad Labem. Práce se mu tam líbila: byl dost často se studenty v přírodě na různých kurzech a v zimě trávil i několik měsíců na horách. Později dostal na starost kurzy branné výchovy, z nichž se snažil udělat něco užitečného, „a ne jen ideologickou blbost, kterou je třeba jen zakamuflovat a přejít“. Trénoval své studenty proto k občanské odolnosti a ukazoval jim, co všechno by je mohlo potkat při evakuaci nebo válečném konfliktu. „Dnešní mládež to strašně postrádá, kdyby došlo k nějakému zlomu tohohle konzumního života, budeme hynout po stovkách a po tisících.“

Svou budoucí ženu Jitku poprvé oslovil na Strahovském stadionu, předtím ji ale potkával na různých sportovních soutěžích. Jak se ale později dozvěděl, ona si na něj už delší dobu myslela. Okouzlila ho i její maminka: výborná tenistka Vlasta Holečková. Vzali se den po jeho promoci. Ne všechny chvíle jejich vztahu byly vždy růžové: „Já jsem si představoval, že se budu věnovat rozvoji své osobnosti, a opravdu jsem s velkým zápalem studoval, byl jsem oblíbeným učitelem, to mě hrozně naplňovalo – a byl jsem v té době taky trošku sobec a moje žena mi to dávala postupně na talíř. A já jsem z toho v té době byl poměrně zklamán, rozdurděný a podrážděný a nechtěl jsem o tom mluvit.“ I když to někdy skončilo tím, že rozbili sadu talířů, jejich vztah se začal postupně narovnávat: „I když to období našeho života bylo naplněno takovými dramatickými výjevy, bylo úplně nádherné – naučili jsme se spolu komunikovat, říkat si do očí i nepříjemné věci a náš rodinný život byl něčím, bez čeho si nedovedu představit své dospělé mládí. Dětem jsme se věnovali naplno a pořád jsme je tahali s sebou. Co může být totiž hezčího než formování osobnosti vlastního dítěte?“

Jejich fakultní stranická skupina na katedře tělesné výchovy byla na konci šedesátých let „velice živým diskusním klubem“, jehož vůdčí postavou, neformálním ideologem a „apoštolem“ byl atlet Vladimír Sokol. Josef Bubeník zpočátku jen poslouchal, protože se o politiku moc nezajímal.

Ve volbách do fakultního výboru KSČ, kterému se později říkalo obrodný, byla v roce 1968 zvolena Bubeníkova kolegyně Jitka Hálková, která ale rezignovala poté, co se psycholog doc. Vadim Ščepichin nechal slyšet, že tělocvikáři mají jenom svaly a žádný mozek. Na stranické skupině se proto hledal náhradník a volba padla na Josefa Bubeníka. Ten sice odmítl s tím, že se připravuje na doktorát a navíc jeho žena čeká druhé dítě v rizikovém těhotenství, ale přesto byl nakonec do výboru zvolen. Nikdy však do něj nenastoupil.

Posrpnové zlomy

Období po invazi sovětských vojsk 21. srpna 1968 bylo pro Josefa Bubeníka asi nejdramatičtějším v celém životě: hlavně proto, že byl znovu navržen do fakultního výboru – teď už ale normalizačního. Protože doktorát už měl hotový a dítě se mu narodilo, nemohl už se na nic vymlouvat. Bylo to pro něj obzvlášť těžké, protože si uvědomoval, jak se lidé už odklánějí od programu pražského jara a nechávají si otevřená zadní vrátka pro to, co přijde dál. V čele nového normalizačního výboru tak stál třeba referent pro zvláštní úkoly a civilní obranu Zdeněk Rubáš, který se po okupaci tvrdě stavěl proti okupantům. Vůbec nevěděl, jak se má chovat: „Věděl jsem, že mi jde o kejhák, a zároveň jsem nechtěl ztratit glanc.“ Probíral to i doma a žena a její matka mu říkaly: „Nelez tam, to nebude nic dobrýho.“ Tchán a švagr ho zase pobízeli: „Vlez tam a zkus tam něco změnit.“

Ve výboru se ihned začalo mluvit o tom, jak fakulta zhodnotí obrodné – nyní kontrarevoluční – období a kdo bude muset fakultu opustit. Josef Bubeník se rozhodl podat vlastní pozměňovací návrh ke stanovisku výboru, v němž navrhoval snížit všechny tresty (vyloučení, důtka s výstrahou, důtka) o jeden stupeň. Jeho návrh samozřejmě neprošel, ale najednou byl ocejchován: když si odešel během jednání na toaletu, jeden kolega mu tam řekl: „Josefe, já myslím, že už to nemá cenu, já už to balím a nebudu si kazit život.“ Josef Bubeník takovou variantu pro sebe tehdy kategoricky odmítl.

Přišly pohovory a Josef Bubeník se, stejně jako mnozí, dostal před prověrkovou komisi. Položili mu dvě otázky, první byla: Kdo byl na vaší fakultě největším pravicovým oportunistou? „To znamenalo buď uchovat si zdravou kůži a bonzovat, obětovat někoho a sebe zachránit, ale já jsem tedy řekl, jak to skutečně bylo, a řekl jsem, že jsme o těch věcech na katedře často a velmi dopodrobna mluvili a že jsme v tom všichni zajedno a domníváme se, že situace v naší zemi se musí zlepšit a že se musí zlepšit tím způsobem, že se do vedení dostanou lidé s erudicí a čestní a ti, kteří se zkompromitovali, že by měli odejít.“ Druhá otázka zněla: Jaký máte názor na vstup spojeneckých vojsk do země? Josef Bubeník na ni odpověděl také po svém: „S tím vstupem naprosto nesouhlasím, viděl jsem, že komise mě pozoruje s takovýma ledovýma očima, a když jsem skončil, tak mě doprovodili na chodbu, že mám chvíli počkat. Tak jsem tam chvíli čekal, až vyšel Zdeněk Rubáš a řekl mi: ,Josefe, zkus vymyslet nějaký socialistický závazek, já myslím, že by ti to mohlo pomoct a že by ses ještě mohl zachránit.‘ Chvilku jsem přemýšlel a řekl jsem: ,Zdeňku, mě nic nenapadá, nejsem schopen nějakej závazek tady vyjádřit. Já pracuju, jak nejlíp umím, myslím si, že mám pověst dobrého učitele, a své názory už jsem tady sdělil i za celou naši stranickou skupinu. My jsme v tom byli vždycky zajedno, takže já už ti nemám co říct.‘ A spadla klec.“

Další události na sebe nedaly dlouho čekat. Josef Bubeník byl jako člen fakultního výboru KSČ ještě pověřen vedením schůze, na které se rozhodovalo o tom, kdo bude vyloučen a kdo ne. Zahájil schůzi, představil program, a když přišel hlavní bod programu, a sice hlasování o potrestání viníků tzv. politické krize na fakultě, předsedkyně strany Jiřina Heřmanová ho pověřila, aby počítal hlasy v sále. „Chodil jsem po sále, nemusel jsem sám zvedat ruku, jen jsem počítal a výsledek oznamoval naší předsedkyni. Když jsem tedy přišel k předsednickému stolu, říkal jsem, kolik pro, kolik proti, kolik se zdrželo hlasování, a ona se mě zeptala: ,A jak jsi hlasoval ty, Josefe?‘ V tu chvíli mě polil studenej pot od hlavy až k patám a podíval jsem se na tu Jiřinu. Měla v očích ještě záblesk naděje, kterou mi dávala. Já jsem řekl: ,Já jsem hlasoval proti vyloučení.‘ V tu ránu se světlo v jejích očích změnilo v ledový závan a já jsem věděl, že to mám spočítaný.“

Dnes to vidí jasně. „Byl to možná zbytečný donkichotský akt, ale já jsem se nedokázal obrátit na obrtlíku a představoval jsem si, že kdybych obrátil, tak bych se nikdy v životě nemohl na sebe podívat do zrcadla. Já jsem se prostě jinak rozhodnout nemohl, ale takhle mi to prostě diktoval hlas mého svědomí.“ To, že musel opustit fakultu i stranu, mu nikdo z rodiny nevyčítal. „My jsme se bez řečí shodli v tom, že budeme žít intenzivní rodinný život, a ten jsme taky žili. A já si myslím, že jsem o nic nepřišel, protože jedny hodnoty jsem si nahradil jinýma hodnotama: kariéru jsem pustil k vodě a žil jsem rodinným životem a zjistil jsem, že ten rodinný život je něco daleko vyššího než kariéra.“

Odchodovou agonii si podle svých slov prodloužil tím, že musel v té době jít ještě na operaci páteře. Když se uzdravil, začal se o něj zajímat ředitel Střední ekonomické školy v Ústí nad Labem dr. Žižkovský a nabídl mu, aby u nich učil tělocvik. Později se dozvěděl, že to bylo zásluhou paní Fléglové, kterou náhodou potkal na ulici v Ústí nad Labem a která se ho zeptala, zda má existenční potíže (znala se totiž s učitelkou, které dával Bubeník hlídat svého syna). Napřed se mu snažila pomoct tím, že na OV KSČ přendala jeho legitimaci z hromádky „potrestání“ na hromádku „prominuto“, a když se jí to nepodařilo, pomohla mu alespoň sehnat místo na střední ekonomické škole.

„Tak vám to Z-A-K-A-Z-U-J-U!“

Na konci jednoho lyžařského kurzu ruštinářka složila několik vtipných veršíků, které si dělaly legraci i z pana ředitele. Ten to neunesl a zeptal se Josefa Bubeníka: „Vám se to líbí?“ Ten chvilku přemýšlel, ale nakonec popravdě odpověděl: „Je to ohromně vtipný a bude to mít úspěch.“ Ředitel zbrunátněl a zařval: „Když vám to nestačí naznačit, tak vám to Z-A-K-A-Z-U-J-U!“

Protože Josef Bubeník nebyl schopen „takovým blbcům lézt servilně do zadku“, měl ve škole stále horší a horší postavení, ředitel ho šikanoval a nakonec mu napařil i pracovní důtku, proti níž se Josef Bubeník rozhodl ohradit u soudu. Jelikož se ředitel dopustil několika procesních chyb a u soudu se choval neuvěřitelně nafoukaně, mladá soudkyně důtku zrušila. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství: ředitel začal Josefa Bubeníka nutil učit odborné předměty, kterým vůbec nerozuměl. Přihlásil se proto ke studiu techniky administrativy, která se dala dálkově vystudovat na Státním ústavu těsnopisném – ředitel mu ale zakázal jít ke zkoušce. Josef Bubeník na ni proto šel ve své pracovní neschopnosti a zdárně ji absolvoval – ředitel se tvářil jako že nic a s novým školním rokem mu naložil další nové předměty: účetnictví a práci se složitou výpočetní technikou. Navíc Josefu Bubeníkovi zakázal sídlit v kabinetu tělesné výchovy a nařídil mu přestěhovat se do sborovny, kde se kouřilo. To bylo pro Josefa Bubeníka se špatnými hlasivkami dost rizikové prostředí, letní prašná chmelová brigáda tomu nepřidala, a když se z ní vracel do Prahy, byl tak zkroušený, že málem skočil pod auto. To auto ale patřilo primářovi z Oddělení pracovního lékařství, který mu pomohl a diagnostikoval mu nemoc z povolání, takže ho ředitel nemohl vyhodit z pracovních důvodů.

Josef Bubeník si poté našel práci jako vozový skladník u dráhy, protože zjistil, že ucházet se se svým kádrovým posudkem o práci vychovatele nemá smysl. Práce u dráhy byla dost volná, takže měl čas si číst a psát. Času pro sebe měl sice dost, ale protože byl vždy dva dny v práci a dva dny doma, neměl moc času na rodinu. Sehnal si proto místo na traťové strojní stanici v Ústí nad Labem. „Kádrovák byl takovej dobromyslnej strejda a říkal: ,Tak vy jste pan profesor? Tak víte co? My si vás tady necháme na kádrovém oddělení. Nemusíte mít strach, nebudete psát žádné kádrové posudky, ale budete řídit bezpečnostní školení strojníků a dbát na bezpečnost práce.‘“ Dostal tedy funkci referenta pro bezpečnost práce a referenta pro školení. V té době také začali s rodinou jezdit na podnikovou rekreační chatu do Bedřichova, kde svým sportovním nadšením postupně nakazili i ostatní, kteří si také koupili běžky, a společně vyráželi na různé jizerské závody.

V průmyslovém Ústí nad Labem ale začaly mít jeho žena a děti zdravotní problémy a Josef Bubeník, který se snažil uplatnit v dobrovolné tělesné výchově, začal mít zase problémy politické. Chodil totiž trénovat děti do policejního oddílu Rudá hvězda, a když se tam rozkoukal, chtěl nějaké věci měnit: to se ale přestalo policistům líbit a jednoho dne mu řekli, že s ním nehodlají dále spolupracovat. Josef Bubeník tedy Rudou hvězdu opustil, ale nadále trénoval děti se svou tchyní a výbornou českou tenistkou Vlastou Holečkovou v oddíle Spartak v Ústí nad Labem. Ani ta ale neměla na růžích ustláno: někteří trenéři jí nejspíš začali závidět její dobré výsledky a následně ji obvinili, že se tenisem obohacuje.

Tajná nahrávka

Když si pak jednou Vlastu Holečkovou pozvali na kobereček, nenapadlo Josefa Bubeníka nic jiného, než aby si s sebou vzala magnetofon a vše nahrála: všechna absurdní obvinění, lži a agitační projevy. „Naivně jsme si mysleli, že to budeme moct někde použít.“ Když ale řekli, že mají nahrávku a že ji případně použijí, obvinili je, že to jsou metody CIA. Vlasta Holečková nakonec dostala doživotní zákaz trenérské činnosti a Josefu Bubeníkovi také zakázali v oddíle pracovat, i když říkal, že by to dělal i zadarmo.

Jejich kádrovému profilu nepomohl ani Bubeníkův švagr Milan Holeček, vynikající tenista a mistr republiky, který po jednom reprezentačním zájezdu emigroval – jeho kolegové mu poslali zprávu, aby se už nevracel, protože mu hrozí distanc za pár ostrých slov, která někde pronesl.

V roce 1984 dostal Josef Bubeník se svou ženou Jitkou poukaz na léčení hlasivek do Mariánských Lázní a narazili tam na inzerát, že v blízkém Rájově někdo prodává domek. Nakonec ho koupili. Josef Bubeník si našel práci na traťové distanci Cheb, zpočátku jako topič, po půl roce dostal funkci bezpečnostního technika a stal se referentem pro zlepšovací návrhy. Napřed mu to moc nešlo, ale později se stal nejlepším zlepšovatelem této traťové distance: rozhodl se totiž, že zlepšovací návrhy nebude podávat „na papíru od svačiny“, jak je dostával od strojníků, ale ke každému zlepšovacímu návrhu udělá vlastní technický výkres. Nadšení strojníci se s ním pak začali dělit o zlepšovací body a dávali mu i polovinu finanční odměny.

Už na počátku roku 1989 tušil, že přijde politické uvolňování a že režim spěje k nějaké mravní obrodě, „ale v té rovnici by mohly chybět sovětské tanky, takže to má naději“, říkal si tehdy. V listopadu 1989 mu volal jeho syn Jan z Prahy, že byl na demonstraci na Národní třídě a jeho kolegu Borise Hruškoviče zmlátili tak, že ho musel odtáhnout na neurologii. Matka mu říkala: „Do ničeho se nepleť, víš, jak dopad táta!“ a Josef Bubeník si říkal: „Blbost. Ty sovětský tanky tady nejsou, to dopadne úplně jinak.“ A synovi řekl: „Honzo, jsem na tebe hrdej, že ses tam nachomýtnul a tomu Borisovi pomohl. A držím ti palce.“

Syn Jan Bubeník založil na Fakultě dětského lékařství UK stávkový výbor studentů, stal se jeho předsedou a spolu s dalšími představiteli studentského hnutí Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem pak řídili celé studentské hnutí. Josef Bubeník to vnímal jako obrovskou satisfakci a říkal si, že se vše konečně správně obrací a oběti, které musel on sám přinést,  konečně dostávají nějaké opodstatnění. Jan Bubeník se potom stal nejmladším poslancem Federálního shromáždění a byl členem Komise 17. listopadu. Josef Bubeník se dodnes těší pevnému zdraví a žije se svou ženou Jitkou v Poděbradech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století