Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Breníková (* 1949)

• narozena 3. března 1949 v Kladně

• dětství prožila v Pticích na rodinném statku

• v roce 1967 odmaturovala a začala pracovat v Praze ve Strojexportu

• v roce 1968 se stala svědkyní událostí pražského jara

• v červnu 1969 navštívila v Itálii Luigiho Gentiliho, který jako dítě žil během první světové války se svou rodinou na statku jejího dědečka

• v 70. a 80. letech pomáhala Italům vyhledávat ztracené kontakty na rodiny v Československu, které jim za války pomohly

• kvůli stykům s Italy ji vyslýchala Státní bezpečnost

• při zaměstnání pracovala jako průvodkyně v italském jazyce

• této činnosti se věnovala i v době natáčení v roce 2024

V severoitalské obci Mori se událo osudové setkáním dvou pro Marii Breníkovou zcela neznámých mužů, Luigio Gentiliho a Cyrila Kříže. Luigi Gentili, který žil v obci Valle San Felice, zde jednoho dne uviděl projíždět auto s československou poznávací značkou. Auto zastavil a zeptal se, jestli náhodou neznají Františka Breníka, dědečka Marie Breníkové. Neznali. Pak se zeptal na Horní Ptice, které jim ukazoval na staré mapě Království českého. Kulturní atašé na ambasádě v Římě Cyril Kříž, který jel v autě, odpověděl: „U nás se nikdo neztratí, já vám ty lidi najdu.“  Dědečkovu rodinu se nejprve pokusil vyhledat přes místní národní výbor, ale jeho odpověď se k Marii Breníkové nedostala. O setkání si přečetla až v časopise Vlasta a tak začala pátrat, co se vlastně stalo.

Italští uprchlíci nacházeli azyl v Čechách i na Moravě

Když 24. května 1915 vstoupila Itálie do války s Rakousko-Uherskem, postupovala záhy italská fronta směrem k Tridentu (tenkrát Rakousko-Uhersko, dnes Trentino, Itálie). Ve chvíli, kdy se blížila k městu, začala evakuace místních obyvatel. Mohli si s sebou vzít pouze patnáctikilová zavazadla a domácí zvířata. Poslední, kteří odcházeli, ještě viděli, jak jim italští vojáci vylamovali dveře od jejich domovů. Na nádraží byl velký zmatek a lidé zažívali chvíle hrůzy. Cestovali čtyři až pět dní a postupně vystupovali podle toho, jaké možnosti ubytování měly obce ležící na jejich trase. Někteří zůstali cestou v Rakousku a někteří vystupovali až v Čechách a na Moravě, kde si je přebírali starostové.

Zpočátku žili tito vysídlenci často pohromadě v otřesných podmínkách, v prázdných rozbitých domech, na slámě a podobně. Byli zoufalí, nerozuměli česky, neměli překladatele. Když Češi postupně zjistili, že jsou to slušní a pracovití lidé v zoufalé situaci, začali jim nabízet ubytování a pracovali pak v hospodářství. Rodiče Luigiho Gentiliho a jeho pět dalších sourozenců se takto dostali do rodiny prarodičů Marie Breníkové, dědečka Františka a babičky Miroslavy Breníkových. Na osmnáctihektarovém statku pomáhali s různými pracemi. Postupem času se doslova stali členy rodiny. Luigi Gentili vzpomínal, že když se vraceli do Itálie, tak jim dědeček vypravil povoz a chtěl je doprovodit na nádraží. Loučení však pro něho bylo tak těžké, že toho nebyl schopen a zůstal doma.

Na svůj těžký osud si rodiče nestěžovali

Marie Breníková, narozena 3. března 1949 v Kladně, dodnes částečně žije v obci Ptice u Unhoště v domě, ze kterého pocházel její tatínek a jeho rodina. Maminka Marie pocházela ze Žďáru u Protivína v jižních Čechách. O babičce z matčiny strany vypráví, že se o ní říkávalo, že je to typická Babička Boženy Němcové. Dědečka už bohužel nepoznala. Se svým o tři roky starším bratrem prožila pamětnice v Pticích krásné dětství.

„Rodiče se narodili jako sedláci,“ vypráví. Když o své hospodářství po komunistickém převratu přišli, zůstali na něm pracovat, avšak už jako zaměstnanci místního jednotného zemědělského družstva (JZD).  Díky své pracovitosti a zastání předsedy JZD se na poslední chvíli vyhnuli vystěhování do pohraničí.

Rodiče o svém těžkém osudu se svými dětmi nemluvili. K přijetí na Střední všeobecnou vzdělávací školu v Kladně pamětnici pomohli rodiče její kamarádky, kteří měli, jak říká, „dlouhé prsty“. Kvůli svému původu by se i přes výborné známky na střední školu nedostala. Odmaturovala v roce 1967. Práci našla v Praze v podniku zahraničního obchodu Strojexport, který měl sídlo na Václavském náměstí.

Pražské jaro proto prožila Marie Breníková, dívka z vesnice, přímo v centru dění na Václavském náměstí. „Byli jsme z toho všichni nadšení,“ vzpomíná na úžasnou atmosféru roku 1968. O to větší šok pak zažila, když šla 21. srpna ráno v Praze do práce a uviděla na Jiráskově mostě tanky a vojáky. „Když jsem vstoupila na most, tak se najednou objevily náklaďáky a tam seděli vojáci v helmách a mezi koleny drželi flinty. Byla jsem z nich tak vykulená, že jsem si myslela, že snad začala válka,“ vypráví. Byla v takovém stavu, že se musela zeptat, jak se dostane na Václavské náměstí, kde se už střílelo. „Hrůza. Spíš takový nějaký šok to byl, to ani nebyl strach. Člověk nevěděl, co se děje. Co se vlastně stalo – vždyť jsme nic neprovedli.“ Za rok, 21. srpna 1969, se Marie Breníková účastnila tichého protestu proti sovětské okupaci.

Tehdy se stalo to, co mi změnilo úplně celý život

V červnu roku 1969, když byly ještě hranice otevřené, jela Marie Breníková se svou kamarádkou na zájezd do Říma. Cestu stihla ještě včas, než se v září hranice zcela uzavřely. Marie Breníková napsala Luigimu Gentilimu, kdo je a že by jeho rodinu mohly cestou navštívit. Jeho úžasnou odpověď s fotografiemi a s mapami se šipkou „dom muj“ má schovanou dodnes. Když se s velkým zpožděním nakonec ocitly na liduprázdné návsi, jediný člověk, kterého uviděla, byl Luigi Gentili na balkóně. V tomto okamžiku na ni padla obrovská nejistota ze setkání. Marie Breníková popisuje, co jí během emotivní situace běželo hlavou: „Co tady dělám? Ty lidi vůbec neznám, nedomluvím se, vlastně jsem se pozvala sama.“ Náves byla prázdná, ale během minuty stál okolo nich dav lidí. „A teď jsme ze všech stran slyšely: ‚Český buchty, dobrý buchty. Já husárek malý, boty roztrhaný. Pepík koupil kozu, pětku mu za něj dal. Staré bábě dáme hrábě...‘ Tohle všechno jsme slyšely. Dolovali z paměti všechno, co si pamatovali z doby, kdy u nás byli. A teď nás obklopili. Ani zavazadla jsme nevyndaly...“ vypráví.

Luigi Gentili pak odešel pro ostatní, kteří v tu chvíli pracovali na poli. „Když se dozvěděli, že jsme přijely, v ten moment odhodili motyky a všichni letěli k nám a začali nás objímat... To bylo neskutečné. Jakou lásku v sobě měli ještě z dob, kdy jako děti žili tady u nás. Dneska už o tom můžu mluvit, ale hodně dlouho jsem ani nemohla...  Tak mě to oslovilo, že jsem tomu věnovala vlastně všechno...“ vypráví s dojetím a dodává, že nikdy jindy v životě už takovou lásku a čisté přátelství nezažila. 

Po návštěvě Itálie začal Luigi Gentili Marii Breníkovou a také její rodiče, kteří se všem návštěvám s velkou sympatií věnovali, v Československu navštěvovat. V té době už ale Luigiho rodiče nežili. „Když Luigi s rodinou přišel, bylo mu šest, a když odcházel, tak deset a vrátil se po padesáti letech,“ říká Marie Breníková. Postupně začal do Československa jezdit i s dalšími lidmi. Marie Breníková jim pomáhala navázat spojení s přáteli z doby první světové války a také zajišťovat různé dokumenty, jako rodné listy a podobně. Především od starších bratrů Luigiho Gentiliho se dozvídala podrobnosti o jejich životě v rodině svých prarodičů. Vyprávěli jí, jak po příjezdu do Čech žili v otřesných podmínkách a měli obrovský hlad, že jedli i pampelišky. Kradli na poli nebo v obchodě, ale zdůrazňovali, že Češi se na ně nikdy nezlobili. Uvědomovali si jejich těžkou situaci a Italové jim za to zůstali nesmírně vděční.

Působilo to, jako by se celý národ zastavil

Mariin osobní příběh s italskými přáteli se odehrával na pozadí událostí pražského jara a nastupující normalizace. Velice silně prožívala atmosféru v Praze, když se na protest proti pasivitě veřejnosti upálil Jan Palach. „To byla taková hrůza... Viděli jsme průvod. Lidi stáli, brečeli, bylo ticho. V něm procházela rakev a zvonily zvony.“ U hrobu Jana Palacha později jednou potkala jeho maminku, které věnovala pohlednici vůbec prvního Palachova pomníku, který byl postaven, a to v Římě. Od té doby zůstala s Libuší Palachovou v kontaktu. „Jeho života je nesmírná škoda... Udělal to opravdu jako zoufalý protest proti tomu, že jsou lidé pasivní,“ říká.

Setkávání Marie Breníkové s italskými přáteli začalo být v době normalizace nebezpečné. „Mohli by na mě nastoupit, udělat prohlídku, tak jsem část dokladů a korespondence spálila,“ vysvětluje. Kvůli svým stykům s Italy ji dvakrát vyslýchala Státní bezpečnost (StB). První výslech se konal v roce 1969 po její první návštěvě Itálie, druhý v sedmdesátých letech. V dalších letech ministerstvo vnitra její žádosti o vycestování do Itálie opakovaně zamítlo. Naposledy s odůvodněním: „Cesta není v souladu se státními zájmy.“

Marie Breníková se časem jako samouk naučila italsky tak dobře, že v sedmdesátých letech složila státní jazykovou zkoušku a poté i zkoušku pro průvodce.

V roce 1987 ji z pro ni nepochopitelných důvodů přijali jako překladatelku pro hudební orchestr ministerstva vnitra, který vyjížděl hrát do Itálie. Spolupracovala s ním pak dalších třiatřicet let.  

Pochopili, že se jim to sype pod rukama…

Podobně jako se stala svědkem událostí pražského jara, zažila v Praze také protirežimní protesty v roce 1989. Nejprve během Palachova týdne počátkem roku 1989. Na demonstrace chodila s kolegou z práce Jiřím Matouškem, který, jak vypráví, stával vždy v první řadě.

V pátek 17. listopadu byla mimo Prahu, ale v sobotu 18. listopadu se jela podívat na Národní třídu. „Tam to bylo opravdu ošklivé. Viděla jsem, že se asi děje něco velikého,“ vzpomíná.

V listopadu se pak stala svědkem dalších demonstrací. „Pamatuji si, když přišli na Václavské náměstí dělníci, kteří předtím vyhnali [Miroslava] Štěpána, se svým: ‚Už jsme tady.‘ Myslím si, že tehdy to tam opravdu už začalo být vážné,“ vzpomíná na účast dělníků z ČKD.

Navštěvovala také stávkující divadla. Marie Breníková vzpomíná, jak se v jednom divadle zvedla a prohlásila: „Je to všechno krásné, ale musíme si dávat pozor na některé lidi, kteří zpívají hymnu, ale nemyslí to tak.“ Nastalo ticho. „To bylo to, co jsem si pamatovala z šedesátého osmého roku. Jak lidi otočili, jak byla mezi lidmi faleš,“ vzpomíná.

Po sametové revoluci zklamání nepřišlo

Po sametové revoluci se obávala, aby nebyla zklamaná z prezidenta Václava Havla, podobně jako ji zklamali reformní politici v roce 1968, ale to se nestalo: „Havel pro mě zůstává člověkem, který byl na vysoké morální úrovni,“ říká a dodává, že si váží toho, že taková osobnost prošla naší historií.

S Václavem Havlem a jeho manželkou Olgou se setkala i osobně při příležitosti návštěvy delegace italského červeného kříže a Výboru dobré vůle, pro které zajišťovala překlad.

O těch, kteří podporovali komunistický režim, říká: „Když je člověk vzdělaný a když je člověk na určité lidské úrovni, nemůže přece ničit životy druhých pro nějakou ideologii. To je stejné, jako když dneska slyším, když někdo řekne: ‚A on je to Žid.‘ Odpovídám: ‚No a co.‘“

Na závěr rozhovoru dodává: „Člověk by měl žít tak, aby se nemusel stydět. Aby nemusel někoho nenávidět.“