Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Böhm (* 1941)

• narodil se 5. dubna 1941 v Praze do rodiny technika a učitelky

• válečná léta prožil s rodinou v Kladně

• dědeček Václav Frank, prokurista Poldovky, přišel po únoru 1948 o místo

• otce po roce 1948 přeřadili z magistrátu do podniku lesnických a zemědělských staveb

• od dětství měl pamětník zájem o radiotechniku a poslech zahraničního rozhlasu

• maturoval v roce 1958 na gymnáziu v Hellichově ulici

• kvůli špatnému kádrovému posudku ho nepřijali na Dopravní fakultu ČVUT

• roku 1965 absolvoval nakonec Strojní fakultu ČVUT

• od poloviny 60. let pracoval ve Skloprojektu (Uniprojektu), v 80. letech působil jako hlavní projektant

• tchán Miroslav Truc byl pronásledovaný chartista

• Státní bezpečnost pamětníka vedla jako prověřovanou osobu

• po roce 1989 založil firmu Inglas, kterou později prodal

• roku 2025 žil v Úvalech

Karel Böhm vyrůstal v Kladně a v Praze, kde na vlastní oči viděl, jak komunistický převrat v roce 1948 zničil kariéru jeho dědečka i důstojnost celé generace odborníků. On sám v mládí čelil špatným posudkům, nátlaku na vstup do strany a absurditám normalizace. Přesto si dokázal vybudovat profesní postavení a uchovat si politickou nezávislost.

Ing. Karel Böhm se narodil 5. dubna 1941 v Praze do rodiny stavaře Karla Böhma a učitelky Ireny Böhmové. Měl o tři a půl roku mladší sestru. Před válkou bydlela rodina v Praze v pronajatém bytě u dejvického nádraží a otec pracoval na stavebním odboru magistrátu. Za války nacisté otce totálně nasadili do ocelárny Poldi Kladno jako technika, a rodina se tedy přestěhovala do Kladna k prarodičům, do domku, který kdysi patřil k dolům. Na čtyři válečné roky si Karel Böhm příliš nepamatuje. Jen to, že žili skromně, a když houkaly sirény ohlašující nálety, běželi se schovat. Po válce se vrátili do Dejvic a v roce 1947 pamětník nastoupil do první třídy. První tři roky chodil do základní školy u dejvického nádraží, od čtvrté třídy už rodina bydlela na Hanspaulce, poblíž kostela svatého Matěje, kde Karel Böhm žil až do dospělosti. Jediným zpestřením dětských let byly letní dovolené v jižních Čechách, poblíž Třeboně.

Dědeček se po nástupu komunistů zhroutil

Po únoru 1948 zasáhla společnost vlna represí a strachu, probíhaly politické procesy a poprava Milady Horákové byla křiklavým dokladem krutosti režimu. Komunisté připravili o práci tisíce zkušených lidí – mezi nimi i ty, kteří celý život zasvětili svému povolání. Pamětníkův dědeček z matčiny strany Václav Frank působil jako prokurista v ocelárnách v Kladně. Zabezpečoval materiál pro provoz celého komplexu, což byla zodpovědná funkce. Po násilném převzetí moci komunisty však přišel o místo v důsledku politických čistek. Odmítal se podřídit novému společenskému řádu a kritizoval, že do vedení závodu se dostali lidé, které označoval za „lůzu“. Atmosféru vnímal jako revoluci, která zasáhla především inteligenci v Kladně. „Ztráta práce ho psychicky zlomila. Dovedu si představit, co prožíval. Já sám pracuji do svých čtyřiaosmdesáti let a on si ani v penzi nedokázal představit, že by měl zůstat doma. Vím, jak těžké muselo být pro dědečka vzdát se profese, za níž viděl konkrétní výsledky,“ vypráví Karel Böhm.

Nové politické poměry byly dědečkovi cizí. Patřil k těm sociálním demokratům, kteří se ocitli v KSČ po sloučení obou stran a s tímto vývojem nesouhlasili. „Na Prvního máje si do klopy připínal červený karafiát, symbol sociálních demokratů, a chodil s ním v průvodu. Když se ale sociální demokracie spojila s komunisty, karafiát už nenosil,“ říká. 

Karel Böhm si pamatuje na debaty a na ponížení, které dědeček prožíval. Na zahradě pod svahem měli lavičku, kde děda se známými nadávali na režim. On jako dítě stával nahoře na cestě, a když viděl, že někdo jde, upozornil je, aby si dávali pozor na pusu. „K dědovi na lavičku chodil i šéf údržby celých kladenských oceláren. V roce 1948 ho komunisté vyvezli na kolečku potřísněném prasečím hnojem před bránu závodu a už ho nepustili zpátky do práce. Odnesl to nervově a chodil si k dědovi na lavičku postěžovat,“ vzpomíná Karel Böhm. Vzpomíná, že v Kladně lidé své sousedy kvůli názorům na politiku neudávali. „Byli to většinou horníci z okolních dolů. V jižních Čechách, u Třeboně, kam jsme jezdili na prázdniny, kde se chodilo každou neděli do kostela, se udávalo víc. V Kladně lidé do kostela nechodili, ale prakticky nikoho neudali,“ vzpomíná Karel Böhm.

Už ve třetí třídě jsem vylepšoval příjem signálu západních stanic

Otec byl po roce 1948 postižen režimem jen částečně. Byl natolik schopný technik, že se o práci nemusel obávat. Původně mohl dosáhnout až na funkci stavebního rady na pražském magistrátu, ale po politických změnách to nepřipadalo v úvahu a přeřadili ho jako inženýra do podniku lesnických a zemědělských staveb na Letné. Navrhoval a dohlížel na stavby lesoven, mostků přes potok a dalších objektů. Později přešel do projektového ústavu, kde v uvolněnější atmosféře šedesátých let zastával funkci hlavního inženýra. Matka zůstala po válce dlouho v domácnosti, a vyhnula se tak politickým tlakům. Do zaměstnání se vrátila až po smrti svého manžela, když musela rodinu zajistit. Učila budoucí prodavačky češtinu a matematiku v učňovském středisku pražských prodejen Textil.

V jižních Čechách, u Třeboně, kam jezdívala rodina na dovolenou, poslouchal otec zakázaný zahraniční rozhlas. Vysílání ladil na malém rádiu značky Talisman. Domácí je tehdy varoval, aby Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky poslouchali raději pod peřinou, protože nechtěl mít problémy. Právě poslech zahraničního rozhlasu probudil u Karla Böhma intenzivní zájem o radiotechniku a antény. Už ve třetí třídě základní školy se snažil vylepšovat příjem stanic pro širší rodinu, aby je slyšela co nejjasněji a nejsrozumitelněji. Dokonce chodil do technické knihovny. Aby dokázal počítat ladicí obvody, musel zvládnout v matematice i to, co se ještě neučili. Otec mu sice poradit neuměl, ale měl z jeho zájmu radost.

Poslouchali především Svobodnou Evropu, rušenou, ale silně vysílanou z Mnichova, později i BBC Londýn, Hlas Ameriky, italský rozhlas z Říma, německý Deutschlandfunk a Deutsche Welle a nakonec i Radio Luxembourg či Radio Monte Carlo. Poslech s sebou přinesl i zájem o cizí jazyky. Technika a rozhlas pamětníka provázely od dětství a určily směr jeho dalšího života.

 

Vypadali jsme jako číšníci a způsobili jsme tím menší skandál

Gymnázium v Hellichově ulici navštěvoval od poloviny padesátých let, tedy v době, kdy se poměry už mírně uvolnily. Mezi jeho spolužáky byla například pravnučka T. G. Masaryka Charlotta Pocheová nebo syn filozofa Jana Patočky, s nímž zůstal v kontaktu po celý život. Na gymnáziu ho, aniž by o to stál, spolužáci zvolili předsedou třídy, avšak předsedou směl být jen člen Československého svazu mládeže. „Situaci vyřešil ředitel školy podvodem – nechal mi vystavit legitimaci ČSM, aniž bych do něj skutečně vstoupil. Formálně jsem se tak stal členem.“ Po maturitě v roce 1958 chtěl pamětník studovat Dopravní fakultu ČVUT a podílet se na elektrifikaci železnic, ale nedostal šanci kvůli špatnému posudku. „V uličním výboru mi napsali, že nezdravím důvěrníky na ulici a mám negativní postoj ke společenskému řádu,“ vysvětluje Karel Böhm.

Na vysokou školu se však přece jen dostal. Příbuzná, která pracovala na vrátnici ČVUT, mu poradila, ať zkusí strojní fakultu, na kterou se kvůli obtížnosti hlásí málo uchazečů. Dodatečně se tedy přihlásil a přijali ho. Na vysoké škole musel být členem Československého svazu mládeže. Vzpomíná, že tam panoval spíše politický odpor. Na Prvního máje si například studenti oblékli místo předepsaných modrých košil košile bílé – vypadali jako číšníci a způsobili tím menší skandál.

Z depresí mě vytáhla budoucí manželka

Ačkoli v matematice a technice Karel Böhm dříve exceloval, ve druhém ročníku na ČVUT začal mít problémy – zasáhla ho deprese. Bylo to období, kdy zemřel jeho otec a zároveň na něj doléhala negativní atmosféra ve společnosti i existenční starosti – dosud byl hlavním živitelem rodiny otec. „Přestal jsem dbát o svůj vzhled, neholil se, nosil jsem stále stejnou flanelovou košili a žil jsem jako samorost. Matku to trápilo,“ vzpomíná. Z krize ho vytáhla jeho budoucí manželka Olga Bémová. Seznámila je jeho sestra, když Olga přišla z Hradce Králové na pražské gymnázium. „Byla v cizím prostředí a hledala společnost, a tak nás sestra dala dohromady; prý ať ji vezmu třeba na ples. A tak jsem se sebou postupně začal něco dělat. Školu jsem nakonec nevzdal, i když jsem o tom uvažoval.“

ČVUT dokončil v roce 1965 a nastoupil na umístěnku do Tesly Hloubětín v lisovně. Přijetí bylo vstřícné, ale práce ho nenaplňovala. Podařilo se mu najít zajímavější práci v projektovém ústavu Skloprojekt (později Uniprojekt). „Tam už jsem měl pocit, že musím prokázat vděk, a proto jsem se snažil dvojnásob,“ říká pamětník. Dařilo se mu i bez vstupu do komunistické strany a dosáhl solidního postavení. Později si doplnil vzdělání o stavebnictví.

Na vojně jsem měl druhou směnu u rýsovacího prkna

Díky absolvované vojenské katedře měl Karel Böhm nástup na vojnu posunutý a vyhnul se běžným termínům. Zažil nejprve prázdninové výcviky – měsíční až šestitýdenní dril, plazení v blátě, ženijní práce a střelbu. Právě tam se setkal se šikanou od déle sloužících velitelů, kteří neměli zájem jít do civilu a vysokoškoláky trápili. Výcvik byl tvrdý a nechyběla ani zranění.

Rodina v té době zápasila s financemi – otec byl po smrti, sestra studovala a jediný příjem obstarávala matka. Proto Karel Böhm požádal, aby mohl být umístěn v místě bydliště. Vyhověli mu a narukoval do Dejvic, do útvaru Generálního štábu. „Přidělovali jsme služební vozidla a další techniku. Vytvořil jsem plánovací systém, který přinesl pořádek do provozu a generálům zajistil benefity. Nadřízení si mě vážili a chovali se ke mně vstřícně. Moje postavení bylo tedy docela výjimečné. Nemusel jsem spát na rotě, s kamarádem z vysoké školy jsem měl v kasárnách vlastní pokoj a ve skříni i vycházkové oblečení,“ vypráví.

Díky tomu mohl každý den po skončení služby odcházet z kasáren a pracovat v projektovém ústavu v Karlíně. „Po čtvrté či páté hodině odpoledne jsem nastoupil do práce a vydržel jsem tam až do desáté či půl jedenácté večer. Pobíral jsem výplatu a zároveň jsem byl na vojně. Cítil jsem se užitečný,“ říká pamětník. Vojnu mu nakonec zkrátili na sedm měsíců. Korupci, chaos, a dokonce i prodej zbraní či útěky některých generálů na Západ vnímal spíše jako obraz celé československé armády té doby. On sám si odnášel zkušenost, že i v prostředí plném absurdit se dalo prosadit poctivou prací.

Na tehdejší život jsem si nemohl stěžovat

Po vojně se Karel Böhm vrátil do Skloprojektu naplno a zůstal v něm až do roku 1989. Podnik se specializoval na výstavbu skláren a pamětník se vypracoval na hlavního inženýra projektu největší české sklárny na technické sklo v Řetenicích u Teplic. Další velkou zakázkou se stal nový sklářský komplex na Slovensku, poblíž Lučence. „Šlo o první stavbu sklárny na křišťál ‚na zelené louce‘ v Československu, zahrnující i vlečku, silnice, byty, energetiku a zázemí. Vedl jsem kolem dvou set pracovníků. Do Lučence jsem létal pravidelně přes Sliač a Zvolen, nocoval jsem většinou v Banské Bystrici. Na rozdíl od mnoha jiných si na tehdejší život nemohu stěžovat,“ vypráví Karel Böhm.

Jak říká, v práci měl štěstí – podnik tehdy vedl inženýr Holas, bývalý náměstek ministryně průmyslu. (Ministryní spotřebního průmyslu byla Božena Machačová-Dostálová.) „Byl to chytrý a schopný intelektuál, frajer, který kouřil lulku s anglickým tabákem. Přestože to byl komunista, vedl podnik jiným způsobem. Se zmíněnou ministryní měl osobní vztah, což komunisté neradi viděli. Musel proto opustit ministerstvo, ale ona mu zajistila místo v projektovém ústavu. Nehleděl na stranickou příslušnost, potřeboval především odborníky. Díky svým kontaktům dokázal získávat kvalitní zakázky a otevřel spolupráci i se zahraničím. Nejvýznamnější byla továrna na sklo v Teplicích, vybudovaná na britské licenci z Liverpoolu. Socialistický stát musel přísně dodržovat technologické postupy, aby export obstál vedle Holandska či Francie. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal právě do této skupiny,“ vzpomíná Karel Böhm.

Komunismus byl nereformovatelný

Pražské jaro vnímal jako zmírnění poměrů, ale od počátku mu příliš nevěřil. Jeho nedůvěra pramenila ze zkušeností a debat s bývalými spolužáky, jako byl Jan Patočka ml. nebo Charlotta Pocheová. „Komunismus byl podle nás nereformovatelný. Socialismus s lidskou tváří jsem bral jako iluzi – ideologii, která podle mě odporovala lidským právům i zdravému rozumu,“ vysvětluje. Jeho skepsi posilovaly zkušenosti z podniků. Viděl, jak ředitelé jednali pod diktátem strany a na kontrolních dnech působili zoufale. „Hlavní slovo měl předseda KSČ a personální šéf, odborná úroveň ředitelů byla často slabší než u jejich náměstků. O skutečné reformě nemohla být řeč. Proto jsem se k ní nadšeně nehlásil.“

Karel Böhm nevěřil ani samotným vůdcům reformního procesu. Alexander Dubček i Josef Smrkovský podle něj měli za sebou temnou minulost. „Smrkovský, ‚bard lidu‘, byl v době Pražského povstání proti postupu Američanů na Prahu z plzeňského směru, prosazoval sloučení komunistů se sociálními demokraty a účastnil se politických procesů padesátých let. Nebylo možné, aby se tito lidé během dvaceti let morálně změnili,“ myslí si pamětník. Pražské jaro proto vnímal jako krátký záblesk. Kupoval si Mladý svět i Literární noviny – byl rád, že něco takového vychází. Ale když viděl, kdo reformu vede a jak se k ní staví sovětské vedení, nevěřil, že by mohlo dojít k obratu. „Obával jsem se, že vznikne paskvil – a nakonec se to potvrdilo. Přál bych si, abych se mýlil.“

Žádné nadšení pro reformy v roce 1968 neviděl ani na Slovensku, kam tehdy jezdil do sklárny v Nemšové. Reakce na Dubčekovu politiku byly na venkově slabé a nevýrazné. Pražské jaro podle něj prožívala jen Praha a částečně Bratislava. V českých vesnicích a na Slovensku vládla apatie.

Emigraci jsme si nakonec rozmysleli

Pražské jaro na Karla Böhma příliš nedolehlo, ale okupace vojsky Varšavské smlouvy už ano. V práci sledoval, jak tanky projíždějí Prahou a střílejí do praporů, které lidé vyvěšovali. Tušil, že zrušení cenzury i možnost cestovat do zahraničí nepotrvají dlouho. S budoucí manželkou Olgou vážně uvažovali o emigraci. Nechali si ověřit diplomy, zabalili si kufry a byli rozhodnuti odejít, pokud to bude nutné. Do té doby jezdívali na dovolené do Rumunska, nikoli však s cestovkami, ale na tehdejší dobu nezvykle – po vlastní ose, díky univerzitním kontaktům. V Mangalii se například spřátelili s vedoucím místní pošty, který jim pronajímal pokoj. Později pamětník navázal kontakty také s tamní mešitou a v Constantě s tureckým konzulátem. Přemýšlel, že by přes Istanbul odešli dál na Západ, například do Německa. Uplatnění by našel snadno – ovládal němčinu. Jeho žena, lékařka, se ale bála, že bez dokonalé znalosti jazyka by se v cizině uchytila těžko.

Myšlenka emigrace je provázela hlavně na podzim 1969, kdy se po několika letech známosti vzali. V té době se však blížila chvíle, kdy se hranice na Západ neprodyšně uzavřely, a oni možnost vycestovat promarnili. Doma je zadržela především odpovědnost vůči rodičům. Do exilu odešel jen vzdálený strýc s rodinou, který se usadil u Curychu. Během normalizace je tam dvakrát navštívili.

Po revoluci jsem zjistil, kdo na mě donášel

Karel Böhm vypráví, že když manželka – lékařka – jednou zachránila dítě ředitele spořitelny, chtěl jí poděkovat cennostmi, ale odmítla. Nakonec ho napadlo, že by mohl „na revanš“ pro Böhmovy zařídit devizový příslib, k němuž se běžný občan téměř nedostal. Vystavil jim ho později dokonce vícekrát. Díky tomu se manželé mohli i během normalizace podívat do západní Evropy. Poprvé v roce 1972 ve Švýcarsku navštívili strýce, který tam emigroval.

Pracovní cesty na Západ následovaly až později, když se Karel Böhm podílel na licenčních projektech – velká sklárna v Teplicích měla britskou licenci, Heřmanova Huť byla napojena na Itálii a Duchcov spolupracoval s Německem. „Protože jsem tato jednání zajišťoval, měl jsem přímou, odblokovanou telefonní linku na Západ – na stole jsem ji měl jako jediný v ústavu. Volal jsem do Hannoveru kvůli dusíkovým kompresorům, do Vicenzy kvůli lisovacím automatům a tak dále. Linka byla samozřejmě odposlouchávaná, ale mohl jsem telefonovat přímo,“ vzpomíná Karel Böhm na tehdejší vymoženost, která je ve svobodném světě samozřejmostí.

Služební cesty na Západ probíhaly za nedůstojných podmínek. Bral si vlastní jídlo, protože diety nestačily, do Německa jezdil často nočním vlakem přes Norimberk až do Düsseldorfu či Hannoveru. Do Itálie létal přes Vídeň a Řím do Benátek, kde ho vyzvedávali partneři. Někdy zažil trapné příhody – jednou mu celníci zabavili kufr s bochníkem chleba, který považovali za plastickou bombu. „Ze Západu jsem si odnášel hlavně zkušenost s jinou kulturou práce. V Německu, Itálii i Švýcarsku platilo totéž: co se dohodlo, muselo být splněno – předmět, cena, termín. Nebylo nutné mít všechno písemně, důležité bylo dodržet slovo. V Československu tohle nefungovalo a často to nefunguje ani dnes,“ vypráví Karel Böhm. I proto věřil, že pád socialismu přinese lepší poměry. Nešlo o obdiv k Západu, spíše o respekt k tamní pracovní morálce.

Kvůli častým cestám na Západ pamětník věděl, že je veden v evidenci Státní bezpečnosti jako prověřovaná osoba, i když ho přímo nekontaktovali. „Věděl jsem to od referentů zahraničního obchodu, kteří mě někdy na cestách doprovázeli. Byli to takoví ‚Babišové‘. Měli dobrou znalost jazyků, drželi si výhody a zároveň měli povinnost hlásit,“ dodává. Po roce 1989 si nechal vyžádat kádrový posudek. Překvapilo ho, kdo na něj donášel – byli to jeho nejbližší spolupracovníci. „V hlášeních mě obviňovali, že jsem se choval nesoudružsky, narušoval jsem kolektiv, příliš jsem prosazoval svůj názor a jednal direktivně. Po roce 1990 jsem si je proto už do své vlastní firmy nepustil.“

Kariéristy byli kvůli rodině

V osmdesátých letech Karel Böhm působil jako hlavní projektant, pracovně byl vysoce postavený. Nabízeli mu vstup do komunistické strany, ale vždy odmítl. „Vysvětloval jsem jim, že vstupem bych se profesně i morálně znehodnotil. Když mi říkali, že bych měl vyšší plat, odpovídal jsem: ‚U nás mám skoro tolik.‘ Dobře jsem znal stranické špičky – okresní a krajské tajemníky i ředitele velkých továren. Ideologii nevěřili, byli to kariéristé. Otevřeně přiznávali, že jsou ‚politická čuňata‘ kvůli rodině. Skutečné vedení podniků zajišťovali náměstci, kteří řešili techniku a obchod,“ vzpomíná Karel Böhm. Takto fungovaly podniky po celou dobu normalizace a podle něj toto dědictví – kariérismus, nedostatek morálky a špatná organizace práce – ovlivňuje českou společnost dodnes.

Rok 1989 pamětník prožíval jinak než Pražské jaro. Tehdy měl už blízký vztah k disentu. Jeho děti se přes tchyni, která pracovala na rektorátu Univerzity Karlovy, dostaly na letní tábory u Bystřice, kam jezdily i děti disidentů. Jeho tchán, historik Miroslav Truc, podepsal Chartu 77 a musel odejít z univerzity. Osobně se znal s Petrem Uhlem i jeho manželkou Annou Šabatovou. Rok 1989 Karel Böhm nevnímal jako euforii, ale spíše jako potvrzení, že systém se musel zhroutit.

Mou slabinou byla personalistika

Po sametové revoluci začal podnikat s projektovou a dodavatelskou činností. Firma se jmenovala Inglas. V roce 1991 pamětník přebíral zaměstnance z původního Uniprojektu a musel si z pěti set lidí vybrat dvacet. Bylo to těžké, protože všechny znal z dřívější práce. Tvrdí, že v Čechách je pracovní morálka ošemetná věc. V minulosti byly podniky specializované – například Chemoprojekt nebo báňské projekty – a zaměřovaly se jen na určitou část bez kompletního engineeringu. Západ ale vyžadoval, aby byla smlouva uzavřena na celý projekt – od prázdné louky či zbořiště až po hotový závod, schopný vyrábět v přesně daném termínu. Karel Böhm takové smlouvy uzavíral a využil toho i při privatizaci ve stavebnictví a strojírenství. Zajišťoval práci velkým stavebním firmám a všechno fungovalo. Problém nastal později. „Dvacet lidí, které jsem si vybral, bylo unavených a tempo nevydrželi,“ říká. „Nedokázal jsem už najít nové pracovníky, kteří by měli vzdělání a chtěli pracovat s vysokým nasazením, vydělat peníze.“ Karel Böhm tedy firmu rozprodal a nechal se zaměstnat na stavebním úřadě v Úvalech. Je vdovec, v době natáčení, v roce 2025, žil v Úvalech.