Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Boháč (* 1920  )

Jsem jeden z mála, který má doma kompletní vyšetřovací spis

  • narozen roku 1920 v Lomnici nad Lužnicí

  • vystudoval gymnázium v Třeboni

  • celoživotní skaut

  • v roce 1942 poslán na totální nasazení do Steyru v dnešním Rakousku

  • v roce 1944 zatčen a odsouzen na pět let za poslech rozhlasu

  • vyšetřován v Českých Budějovicích, Terezíně a Praze-Pankráci

  • prošel lágry a věznicem v Bernau, Kaisheimu a Aichachu

  • celoživotně zaměstnán na dráze, bývalý přednosta stanice Veselí nad Lužnicí

„Praha (ČTK). Dne 26. května 1944 byli popraveni: Václav Jáchym z Kardašovy Řečice, narozený 16. září 1893, Jaromír Pechmnan z Veselí nad Lužnicí, narozený 18. března 1898, a Josef Prokeš z Veselí nad Lužnicí, narozený 11. března 1894, jež odsoudil zvláštní soud při Německém zemském soudu v Praze právoplatným rozsudkem k smrti. Odsouzení utvořili pod vlivem emigrantských zpráv, jež hlásil nepřátelský rozhlas, tzv. „národní výbor“, a rozšiřovali po delší dobu proti zákazu odposlouchané zprávy cizího rozhlasu v úmyslu sabotážním.“ (Výňatek zprávy z deníku Polední list publikované v sobotu 27. května 1944.)

Takové zprávy vycházely v době okupace českých zemích často, nejvíce v době heydrichiády, ale i před ní a poté. Mezi těmi, kteří byli odsouzeni tentýž den jako výše uvedená trojice a měli to štěstí a nedostali trest smrti, byl i mladý železničář z Lomnice nad Lužnicí a pozdější přednosta stanice Veselí nad Lužnicí Jiří Boháč. V rozsudku dostal pouhých pět let za poslech zahraničního rozhlasu a šíření zpráv. Za poslech rozhlasu v době heydrichiády hrozil také trest smrti, situace v roce 1944 byla, jak se zdá, o něco lepší. Nicméně na jeho spisu byla značka „návrat nežádoucí“ naznačující, že jeho osudem mohla být smrt v pracovních táborech. „Já jsem začal na gestapu v Budějovicích, z Budějovic nás transportovali do Terezína, z Terezína na Pankrác. Nejdřív na gestapo, pak k těm, co budou co nejdřív odsouzení. Po rozsudku nás poslali do Německa. Tam jsem prošel několik táborů a kriminálů.“

Jiří Boháč se narodil v roce 1920 v rodině elektrikáře a podnikatele v Lomnici na Lužnicí, který pod firmou Bratři Boháčové zaváděl v okolí elektřinu. V Lomnici chodil do školy a do skautu, později vystudoval víceleté gymnázium v Třeboni. V roce 1942 jako mnozí další jeho věku byl poslán na totální nasazení do říše. Od roku 1942 do roku 1943 byl nasazen ve Steryru v dnešním Rakousku. Onemocněl tam hnisavou angínou. Vymohl si u místního lékaře povolení k návratu domů, asi měsíc musel strávit v nemocnici v Táboře. Posudky od lékařů měl, tak na pracovním úřadě, ač neradi, zrušili nasazení v říši, ale byl přidělen na manuální práci ke krumpáči do oddělení údržby železnic ve Veselí nad Lužnicí. O něco později si, jako maturant, u nadřízených vymohl převedení do oddělení, v kterém připravovali vlakové grafikony.

Často jezdil jako doprovod nákladních vlaků, při té příležitosti se seznámil s jistým panem Pechmanem, majitelem kina ve Veselí nad Lužnicí, který byl, jak se později ukázalo, napojen na odbojovou skupinu s centrem v Kardašově Řečici. Jiří Boháč i dnes říká, že sám o jejich odbojové činnosti nic nevěděl, mohl jen tušit, že o okupantech nesmýšlí nijak pozitivně. Z pětice odbžalovaných, z kterých nacisté udělali odbojovou skupinu, znal Jiří Boháč jen později popraveného Pechmanna.

Zatčení gestapem

Při jedné cestě z Kardašovy Řečice v dubnu 1944 byl na nádraží v Lomnici zatčen gestapem.

„Jezdil jsem domů na kole a měl jsem kolo schované, říkalo se tomu v pakrovně. To byla služební místnost. Jdu do té pakrovny pro kolo a ve dveřích stál pan přednosta Šťastný a vedle něj z každé strany jeden chlap, dlouhý kožený kabát. Jeden mi zastoupil cestu a říká: ‚Geheime Staatspolizei.‘ Už skončila jakákoliv domluva ať už s panem přednostou či s nimi, jeden vepředu, druhý vzadu a vedli mne do auta, které bylo přistaveno před nádraží.“

Po úvodním výslechu ho v Českých Budějovicích strčili na samotku, byl tam prý asi měsíc. Na několik dní mu na celu přidali špicla, který měl za úkol se mu vetřít do přízně a získat z něho maximum informací. Jiří Boháč však byl obezřetný a s ničím se mu nesvěřoval. Přes veškeré výslechy vyšetřování gestapu nepřineslo nové informace. Odsouzen byl jen za to, že prý podával informace získané poslechem „nepřátelského rozhlasu“ na rozhlasovém přijímači, který upravil jeho otec – vyučený elektrikář.

Po výsleších na gestapu v Českých Budějovicích ho převezli do Malé pevnosti v Terezíně, zde si „užil“ mlácení dozorců po dobu několika týdnů, po čase byl převezen do Prahy na Pankrác, kde ho čekal soud. Soud byla prý krátká fraška, která neproběhla přímo na Pankráci, ale ve Strakově akademii, dnešním sídle českých premiérů.

Byla to komedie

„Řekli, že jedeme do Strakovy akademie. Odvedli nás do sklepa a asi hodinu jsme čekali. Pak pro nás přišli ti, co nás přivezli. Před námi se oblékli do soudcovských talárů, sedli za soudcovský stůl a ti samí nás odsoudili. Byla to sehraná komedie. Obhájce přidělený ex offo, česky neuměl, nebylo třeba. Ani půl hodiny to netrvalo. Rozsudek Jáchym, Pechman, (Prokeš): Zum Tode verurteilt (odsouzeni k smrti).“

Po rozsudku odsouzené k smrti oddělili od ostatních a hned jim prohlíželi zátylky, jestli bude třeba přistřihnout vlasy či ne. Jiří Boháč ještě pár dní pobyl na Pankráci, poté byl převezen do věznic a pracovních táborů v Německu. Prošel pracovními lágry v Bernau, Kaisheimu, Echenbrunnu a Aichachu. V Echenbrunnu montovali součástky do motorů, Jiří Boháč vzpomíná, že měli štěstí na mistra jménem Jaus, který se k nim choval lidsky. Po válce mu i psal, aby mu poděkoval, ale dopis se vrátil jako nedoručený.

Kdesi u Aichachu ho zastihl konec války na „pochodu smrti“. Nebyl to pochod tak těžký jako pochody smrti v jiných lágrech, byl stále organizovaný, dostali na cestu kus chleba s paštikou, která byla strašně kořeněná, takže po ní měli obrovskou žízeň. Abychom si snad nemysleli, že pochod smrti byl snad nějakým rekreačním výletem, je třeba poznamenat, že i když Jiří Boháč nebyl v těch nejtěžších lágrech, po návratu do vlasti koncem května vážil jen nějakých 45–50 kilogramů. Spolu s vězni se přemísťovaly i jejich spisy. V jednom momentě, když už jejich ostraha utekla, Jiří Boháč se spolu s dalšími spoluvězni dostal do jedné místnosti v areálu, kde přespávali, a narazili tam na německé zásoby. Někteří vězni si odnesli to, co se dalo sníst či vyměnit za jídlo, Jiří Boháč objevil truhlu s dokumenty. „Krumpáčem jsem to vyrazil a ejhle, byla tam ta bedna. Byla okovaná, špičákem krumpáče jsem do toho prásknul a roztrhl jsem to bednění. Vyrazil jsem víko a našel jsem tam ty spisy. Bylo tam asi čtyřicet spisů, co jsem znal ty lidi, tak jsem to rozdal. Tohle jsem si schoval přinesl jsem to domů.“

Jiří Boháč si kromě svého osobního spisu odnesl broušený pohár, z kterého pravděpodobně pil nějaký esesák. Brzy na to přišli Američané a spolu s nimi potravinová pomoc. Pak se čekalo několik dní na možnost návratu do osvobozeného Československa. Spolu s dalším spoluvězněm, učitelem z Brna, vyrobili z plechovky na mléko a kousku červeného plátna státní znak, aby mohli hrdě ukazovat svoji státní příslušnost.

Po návratu do Československa Jiří Boháč pokračoval v práci u Československých státních drah, kde se postupně vypracoval až na přednostu stanice ve Veselí nad Lužnicí. I když prý z toho neměl nikdy žádný prospěch a ani se prý do členství ve straně nehrnul, tak se později nechal přemluvit a do KSČ jako běžný řadový člen vstoupil. Celý život byl však srdcem skaut, podílel se na obnově skautingu v Lomnici nad Lužnicí jak po roce 1945, tak po roce 1989.

Když se ptám Jiřího Boháče na poselství budoucím generacím a jeho životní krédo, začne si stěžovat na neskromnost současné generace a nedostatek dobrých příkladů v současnosti. „Kdo pracoval poctivě, tak se mohl vymanit od krumpáče a lopaty a dostal se třeba do kanceláře. Dneska jsou lidé strašně nároční. Ty jejich nároky a požadavky… Bohužel oni vidí samé nepravosti, samé lumpárny. Támhle defraudace, támhle podplácení, to je těžko zdůvodnitelné.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)