Anna Bízová

„Až potom přišli Rusáci a měli tábor nahoře, tam, kde bývala pole a louky. Nám neublížili, chodili k nám vždycky tři na večeři. Máma jim dala mléko a namazala chleba s máslem. Měli jsme dvě kravky, tak byli spokojení. Ale jinak někteří Rusové znásilnili holky. – Tady v Dlouhé Lomnici? – Jednou přišli v noci, ať jim otevřeme, že hledají holky. Byly to moje sestřenice, jedné bylo šestnáct a druhé osmnáct. Schovaly se jedna u mě v posteli pod peřinu a druhá u tety. Vojáci pak šli na seník a propichovali ho vidlemi, jestli tam nejsou schované.“

„Tady byl většinou klid, ale když bombardovali ve Varech horní nádraží, byli jsme na poli a viděli ten kouř. Ale jinak vždycky, když letěla letadla, maminka říkala: ´Teda, dneska mají zase naloženo. Je slyšet, jak to hučí.´“

„Když byla válka a letěla letadla, schovali jsme se do lesa. protože jsme se báli, že budou bombardovat, byla to anglická letadla. Bydleli jsme u lesa, kde rostly nízké stromky, a tam jsme se vždy schovali. Jinak nevím, chodila jsem do školy. Maminka s babičkou měly vždycky starost, ale já jsem to jako holka tak nebrala.“