Jaroslava Bičovská

* 1945

  • „Já jsem začala pořádně tvořit tak, jak si představuju, až tak v roce 1991, 92, až po revoluci. A v osmdesátém devátém jsem měla v Plzni výstavu a přijela jsem z vernisáže, já jsem tam přespala, a bylo to 17. listopadu 1989, když jsem se z té Plzně vracela. A já jsem vůbec netušila, co se tady děje, tady všude policajti. Teď jsem se dozvěděla o tom všem, co se stalo. No a kluci byli tenkrát na fakultách, takže měli i nějaké noční hlídky na Václaváku. No a já jsem zase byla mimo. Tak jsem přijela do Brandýsa a začala jsem teprve asi dva roky poté, co jsem se z toho všeho vzpamatovala. A co jsem se dokonce rozhlédla po světě, protože my jsme byli tady tak izolovaní, že ani jsme nevěděli nic o západním umění, tady nám to nikdo prostě, těžko dohledatelné to bylo.“

  • „On (manžel, pozn.) začal pracovat na Orientálním ústavu Akademie věd a tam pořád narážel právě na ty problémy s češtinou, takže nakonec šel na jazykovou školu. A protože studoval i ruštinu, udělal si aspiranturu, tak učil – on Arab, učil Čechy rusky a potom učil Čechy taky arabsky. Ale přišel čas, kdy byla v době Brežněva taková povinnost pro všechny školy vyučovat v rámci reálií knížku Brežněvovu, asi, možná, někdo jiný to samozřejmě napsal, jmenovalo se to Malá země. A dostal rozkaz od paní učitelky, nebo paní ředitelky na jazykové škole, že musí své studenty také učit tu Malou zemi. A manžel říkal: ‚No ale kdo je to ten Brežněv, já takového spisovatele neznám?‘ A tím si podepsal ortel, že už pak nesměl učit rusky, ale nechali ho tam alespoň na tu arabštinu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brandýs nad Labem, 10.11.2021

    (audio)
    délka: 01:07:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk musí stále něco dělat a k práci být pokorný

Jaroslava Bičovská v 1. třídě v roce 1951
Jaroslava Bičovská v 1. třídě v roce 1951
zdroj: archiv pamětnice

Jaroslava Bičovská se narodila 12. srpna 1945 v Brandýse nad Labem do rodiny právníka a učitelky hudby. Od mala malovala a hrála na klavír. Zúčastňovala se i hudebních soutěží, ve kterých byla úspěšná, přirozený talent ale měla na malování. Po základní škole nastoupila na gymnázium, kde však studovala pouze rok. Poté přestoupila na střední školu výtvarného zaměření v Praze, kterou absolvovala s vynikajícími výsledky. Z politických důvodů jí nebylo umožněno pokračovat ve studiu na Akademii výtvarného umění. V roce 1964 nastoupila do nakladatelství Vyšehrad na pozici technické a výtvarné redaktory. O rok později se provdala za Syřana Charifa Bahbouha, který do Československa z politických důvodů emigroval. V listopadu 1968 vyšla kniha Školák Kája Mařík s jejími ilustracemi v nákladu 150 000 kusů. V lednu 1969 ji cenzura shledala závadnou a stáhla ji z prodeje. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se pamětnice stáhla ze společenského života, věnovala se svým dvěma malým synům a téměř sedm let v podstatě nemalovala. K malování se vrátila v 80. letech. 16. listopadu 1989 měla vernisáž výstavy v Plzni. Po revoluci založila spolu s manželem nakladatelství Dar Ibn Rushd, které se specializovalo na orientální literaturu. Publikovali okolo 250 knih. Kromě autorské tvorby se věnuje také ilustracím. V roce 2021 žila v Brandýse nad Labem.