Halyna Barbulyak

* 1971

  • „Většina našich kostelů byla (za Sovětského svazu) uzavřena. Ale věřící lidé chodili před kostely, tam se konaly bohoslužby i svátky, například svěcení Pasky (Velikonoce). Mnoho řeckokatolických farářů vystěhovali na Sibiř, protože v roce 1946 donutili řeckokatolickou víru přejít na pravoslaví. Ti kněží, kteří odmítli, byli posláni na Sibiř. Byly pronásledovány celé jejich rodiny. To bylo velmi těžké období pro řeckokatolické věřící. Školy nepouštěly děti, aby se mohly účastnit bohoslužeb. Učitelé sledovali, jestli chodíme nebo nechodíme do kostela. Pamatuji se, že vždy na Velikonoce v neděli jsme museli jít do školy, hráli s námi hry, četli nám a dělali různý program, jen abychom nebyli doma a nešli do kostela světit Pasku (nechat si posvětit košík s velikonočními pokrmy). U nás na Haliči jsou kolem Velikonoc specifické tradice, u kostela se zpívají písně o jaru a vzkříšení, děti si hrají a běhají kolem, zvoní zvony. Je to moc hezká tradice a oni nám ji chtěli vzít. Tak jako celou naši víru. Člověk nežije, když nezná historii svého národa, když nezná národní písně a národní literaturu, kulturu. Nemůže být normálním člověkem. Pozoruji, že teď se děje něco podobného. Učitelé museli zapisovat děti, které chodily do kostela. Ty si potom zvali na pohovory a ptali se jich i jejich rodičů, proč byli v kostele. A děti se pak před ostatními spolužáky ve škole styděly. Dnes už je naše řeckokatolická víra zase povolená a je to veliká radost.“

  • „Peníze se vydělávaly velmi těžce. Vůbec nevyplácely výplaty. Tenkrát se měnily peníze, místo nich byly talony na základní potraviny, a kupóny, ty jsme si odstřihávali a za ně jsme dostávali například dvě stě gramů másla, na které jsme museli dvakrát vystát frontu. Peníze jako takové nebyly, otec dostával výplatu v naturáliích. Dali mu například krabici malých kachňat. V zaměstnání jim dali vybrat, buď si mají vzít ty kachny, nebo se nechat zapsat do seznamu čekatelů na výplatu, kterou snad někdo někdy vyplatí. A tak táta přišel domů s celou bednou kachňat. Zavezli jsme je babičce, ona je vykrmila a na podzim jsme pak měli aspoň nějaké dobré maso.“

  • „Díky dědovi jsem věděla, co to je a co znamená trojzubec. Děda byl kovář a tedy velmi silný chlap, on mohl na jednom prstě unést 70 kilo. Večer ale sedával u stolu, byl zasmušilý a někdy plakal. Nemohli jsme s bratrem pochopit, proč tak silný muž brečí? Ptali jsme se a on odpovídal, že chce svobodu. My nechápali, co to je, a tak vzal papírek a namaloval trojzubec, náš ukrajinský znak, a řekl nám, že tohle je naše svoboda. A hned ho zase spálil, aby to nikdo neviděl a on za to nebyl potrestán.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 30.03.2022

    (audio)
    délka: 01:55:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Ukrajiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hitlerova válka roztrhala rodinu. Putinova válka ji zas spojila

Halyna Barbulyak s babičkou Annou
Halyna Barbulyak s babičkou Annou
zdroj: archiv pamětníka

Halyna Barbulyak (za svobodna Maslihan) se narodila 6. listopadu 1971 ve městě Nový Rozdíl v Mykolajevském okrese ve Lvovské oblasti. Když jí byly asi tři roky, ozvala se poprvé od války polská část rodiny odtržená válečnými událostmi. Bohužel se nemohli setkat. Halyna studovala střední pedagogickou školu nejprve ve městě Oleksandria v kraji Kryvyj Rih a později ve městě Sambir, které leželo blíže jejímu rodišti ve Lvovské oblasti. V roce 1991, kdy byla vyhlášená samostatná Ukrajina, začala Halyna učit na základní škole a přitom studovala Ternopilskou pedagogickou univerzitu. Během studií se sblížila s chlapcem z jejího rodného města s Ivanem Barbulyakem a provdala se za něho v roce 1992 před tím, než složil slib a stal se řeckokatolickým farářem. Za rok se jim narodila první dcera Mariana. Spolu s ní odešli na první faru do vesnice Vybranivka, kde se jim narodilo druhé dítě, chlapec. Znovu se ozvala polská část rodiny, ale v devadesátých letech považovali situaci na Ukrajině za tolik nebezpečnou, že ze setkání opět sešlo. Od roku 2000 Halyna Barbulyak vyučovala na základní škole náboženskou etiku. V roce 2019 přesídlila do Česka za dcerou a vnoučaty, která se mezi tím usadila se svým mužem, také řeckokatolickým farářem, v Pardubicích. Halyna Barbulyak si našla práci v Praze a za rodinou dcery pravidelně dojížděla. Po ruské invazi na Ukrajinu pomáhala s uprchlíky, kteří přicházeli od konce února 2022 do Česka ve velkých počtech. V létě toho roku přišel do Čech i její muž a přijal místo duchovního na farnosti v Kutné Hoře, kde se množství řeckokatolických věřících mnohonásobně zvýšilo právě díky pobytu uprchlíků z Ukrajiny. Na začátku roku 2023 se stal knězem řeckokatolické církve i Halynin syn. Při této příležitosti se konečně osobně setkaly části rodiny rozdělené událostmi v závěru druhé světové války. Bohužel se už mnoho členů obou rodin této události nedožilo.