Kristina Bánovská

„On to byl celej vlak. Tam byl doktor a rodily se tam děti. Červený kříž řekl, že děti jsou týden zavřené ve vagónech a musejí se proběhnout. Tak jsme vyběhly ven pod kopeček a trhaly jsme si kytičky. Za náma s puškami a bajonety ruští vojáci z vlaku. To byla taková tragikomedie, že jsme se smáli. Pak jsme jeli ještě dál, pořád jsme jeli. Nevím, jak dlouho, asi čtrnáct dní nebo tři neděle. Pak nás na nějaké stanici vysadili z jednoho vagónu všechny, co jsme tam byli, a vlak pokračoval a nás tam nechali. Pak tam přijelo nějaké nákladní auto, tam nás naložili. Možná, že těch aut bylo víc, to už ani nevím. Pak nás odvezli do nějaké vesnice a tam byly čtyři takové velké stáje. To byly prasečáky.“

„Jednou v noci tam přišli nějací lidé, které jsme v životě neviděli. Ani maminka, ani její rodiče je neznali. V kuchyni byl sud s okurkami, tak ho převrátili, v těch okurkách šlapali a chodili z pokoje do pokoje a každý si bral, co chtěl. Nic jsme nedělali. Sestra měla horečku, maminka u ní seděla a přišla jedna ženská, sebrala peřinu a odešla. Říkali, že to jsou banderovci.“