Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bannert (* 1947)

• narodil se 8. března 1947 v Heřmanovicích na Bruntálsku

• matka byla Němka a Josef Bannert s ní vyrůstal v německé rodině prarodičů

• v roce 1948 byla rodina přesídlena do Žďáru nad Sázavou

• matka se vdala za Čecha a získala české občanství

• roku 1955 se rodina vrátila zpět do Heřmanovic

• Josef Bannert byl svědkem proměny sudetského pohraničí po odsunu Němců

• v srpnu 1968 zažil během vojenské služby invazi okupačních vojsk

• od roku 1975 pracoval jako horník v Rudných dolech Zlaté Hory

• podílel se na hlubinném dobývání mědi v podmínkách socialistického podniku

• v létě 1997 zažil v Heřmanovicích mohutné záplavy

„Říkali: ,Máš výsledky. Tvoje osádka dělá dobře. Překračuješ normy. Měl bys být ve straně.‘ Já jsem ale ke komunistům nechtěl, a tak jsem se vymlouval: ,Nemůžu dělat dvě věci najednou. Být dobrým straníkem i dobrým horníkem.‘ Když to vezmu úplně popravdě, dřel jsem hlavně proto, abych dostal děcka na školu.“

Zdař Bůh!

Od těžní věže v mlžné krajině jde partička mužů s hornickými helmami. Míjí keře obalené podzimní jinovatkou a blátivou cestou míří k bráně. „Soudruhu náměstku, předák Josef Bannert. Moje osádka vyrazila sto třicet sedm celých šest desetin metrů chodby. Rekord splněn! Zdař Bůh!“

Počátkem 80. let se normalizace zlomila do své druhé půlky, v socialistickém Československu to však ještě nikdo nevěděl. Husákovský režim pod dohledem okupačních vojsk budoval svou vnitřní strukturu stále zbytnělejší Státní bezpečností, jejich agenty a špicly, verbováním do KSČ, vytyčováním národohospodářských plánů a jejich překonáváním.

Josef Bannert těžil v té době měděnou rudu v Rudných dolech Zlaté Hory na úpatí Jeseníků. Ve 13. století tam přišli první Němci znalí práce v podzemí, aby z hory vykutali zlato. Teď v mohutných chodbách rajtovali horníci na těžkých strojích. Odstřelovali tisíce tun horniny, aby se dostali k měděným ložiskům. Všechno už tu dávno bylo jinak než v dobách jejich předků. Pozdrav „Zdař Bůh“však zůstal a také kovaní komunisté ho respektovali.

Výjimka z odsunu

„Děda dělal vozy, kola, trakaře, dřevěná kolečka. Všechno vyráběl ručně. Jen hlavy na kola si vždy nechal nahrubo vysoustružit. To mu dělal stolař ve Zlatých Horách soustruhem na dřevo. Zbytek už si dělal sám. Nahrubo vysoustružený kus té hlavy provrtal dírou, narazil do toho kluzné ložisko, tomu se česky říkalo bukša,“ vypráví Josef Bannert o svém dědovi Antonínovi. „Železnou nápravu usadil do rámu vozu. Všechno si dělal sám. Akorát ještě obruče mu nasazoval na kola kovář. Musíme se trochu pochlubit, jaký byl děda dobrý řemeslník. To kolo, když vyrobil, tak nehodili osmici ani milimetr,“ pokračuje.

Před odsunem Němcům v průběhu let 1945 až 1948 měly Heřmanovice pět a půl tisíce obyvatel. Lidé hospodařili na polích, pracovali v lese, dařilo se řemeslníkům. Josefův děda Antonín Bannert byl nejen zručným kolářem, ale hospodařil také na několika hektarech půdy a uměl to s dobytkem. Pokud se někomu telila kráva a nastaly komplikace, běželo se k Bannertovi. Byl proto v Heřmanovicích váženým mužem. „O politiku se nezajímal. Do žádné strany ho nikdy nedostali. Posuzoval lidi podle řemesla, ne podle jejich řečí,“ vzpomíná Josef na dědu.

Zřejmě díky tomu, že byl šikovným řemeslníkem a také tak trochu místním veterinářem, nemusela rodina Antonína Bannerta do odsunu. Jeho dceru, Josefovu matku Elfrídu Bannertovou, však poslaly úřady na nucené práce do podhůří Beskyd na Frýdecko-Místecko. V celém kraji vyrostly od května 1945 desítky internačních táborů pro Němce, ve kterých čekali na odsun nebo museli pracovat. Z práce na statku pod Beskydami se Elfrída Bannertová vrátila v jiném stavu a v březnu 1947 se narodil syn Josef. Nemanželské dítě od té doby vyrůstalo s matkou u dědy a babičky. Josef vzpomíná, že jeho vážený dědeček mu byl otcem.

Roku 1948 vyzvaly úřady Bannertovy k odchodu do Německa. Měli už sbalené velké dřevěné bedny s částí svého majetku, děda ale nakonec rozhodl, že zůstanou v Československu. Z Heřmanovic však museli odejít. Byli přesídleni do Žďáru nad Sázavou. Tam Josef začal chodit do školy, naučil se česky a vychodil první třídu. Matka Elfrída se vdala za Čecha Karla Jaška, získala československé občanství a v roce 1955 se Bannertovi vrátili do Heřmanovic.

„Fašisto!“ slyšel ve škole

„Jako děcka německých rodičů jsme malinko ve škole trpěli. Neříkám moc, ale trošku. Po válce se sem nastěhovali rumunští Slováci, Řekové, nevím kdo ještě. Cikáni a tak dál. A ta nálada proti Němcům už byla i mezi dětmi. Ty jsi Němec. Ty jsi fašista, říkaly a bylo to dost nepříjemné.“

Kdykoli neměl Josef Bannert doma nic na práci, utíkal k dědovi s babičkou. Zatímco sám se naučil česky ve školce, prarodiče mluvili výhradně německy. Vesnice i celé regiony Sudet měly svou specifickou němčinu a osobitý dialekt patřil také Heřmanovicím. Ve škole a doma mluvil tedy Josef česky, u babičky s dědou německy.

Posměšky a urážky od spolužáků byly tak nepříjemné, že se německé děti snažily zařadit mezi většinu, jak jen to šlo. Také ve chvíli, kdy vznikla komunistická pionýrská organizace. „Na základní škole už existoval Pionýr. Začínaly jiskry. A my německé děti, abychom se tak trochu vměstnaly mezi tu společnost, tak jsme byly rády, že nás do toho Pionýra vzali. To se teda přiznám,“ vypráví pan Josef. Jinak si ale na Pionýra příliš nepamatuje. Doma musel pomáhat s hospodářstvím, sklízet seno, starat se o zvířata. Pokud měl chvíli volna, vyrážel s kamarády do okolní krajiny, prolézali domy po vyhnaných Němcích a v lesích nacházeli munici z války i zbraně.

Velkou dědovou zálibou bylo ptáčnictví. Uměl chytat pěnkavy, stehlíky i křivky a ptáci pak v klíckách doma zpívali. Chytat ptáky naučil Antonín Bannert také svého vnuka a ten o tom dodnes umí podrobně vyprávět. „Jak se chytali ptáci na lep?“ ptám se. A Josef spustí: „Dělá se to tak, že se uřízne halouzka, hodně rozvětvená, aby budila dojem takového malého stromečku. Zapíchne se do země, konce těch větviček se musí uřezat na krátko a zašpicovat. Z určité trávy, která je silná asi jako půl malíčku a má uvnitř dužinu, se nařezaly válečky. To už ptáčníci měli nachystané a drobnými březovými proutečky se na to nanášel lep. Naslinily se prsty, natáhlo se to z kelímku a pomalu se to lepidlo na tu špejli natáhlo. Na ten stromeček s těmi malými špičkami se nasadila ta tráva s dužinou a do toho se zapíchla halouzka s lepem. Ptáci nesměli mít šanci sednout vedle toho. K tomu se posadil volací ptáček, který je stáhl z oblohy. Jak si sedli na tu halouzku, tak se jim to přilepilo na křídlo a nemohli letět.“

Svědectví o invazi

Vzpomínky na dědu přinášející obrazy sudetského venkova z doby před odsunem se ve vyprávění Josefa Bannerta mísí se svědectvím o proměně Heřmanovic koncem padesátých let. Mnoho přistěhovalců do vesnice přicházelo, brzy však zase zmizeli a odvezli si, co se dalo. Ti, kteří zůstali, rabovali z prázdných domů dřevěné trámy a topili s nimi ve svých chalupách, do kterých se nastěhovali.

Vyrabovaná stavení pak rychle chátrala a v roce 1956 přijely do Heřmanovic ženijní jednotky s buldozery a bagry. „Ty domy už byly označené takovým kroužkem namalovaným vápnem. Do Heřmanovic přijeli vojáci a bourali ty označené domy. Také dost pěkných chalup srovnali tehdy se zemí,“ vzpomíná Josef.

Sám se vojákem stal, když o deset let později narukoval na základní vojenskou službu v Milovicích. Jedinečná svědectví, která si odtud odnesl z invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, vydají na samostatný příběh a v nahrávce pro Post Bellum trvá tenhle úsek více než hodinu. Z pohledu historiků měl Josef Bannert to štěstí, že byl očitým svědkem přistání sovětských letadel i vojenské akce okupantů, která následovala.

A navíc, Rusové to v Milovicích už dobře znali. Jen několik týdnů před invazí tam měli cvičení. Josef Bannert o tom vypráví: „My jsme tenkrát s těmi Rusy kamarádili. Měli jsme tam letní kino, polní kuchyni a Rusové měli něco podobného. Měli takové malé stany, ve kterých spali po dvou. Nalámali si větve, na těch spali a přikrývali se kabáty. Oni chodili k nám do kina a my zase k nim. Takové přátelství mezi vojáky to bylo,“ vzpomíná na Sověty z doby krátce před invazí. „V ruském kině promítali většinou pohádky. U nás ale frčely Lásky jedné plavovlásky. Tak z toho byli Rusové u vytržení. To bylo něco tak sexuálního, pornografického. Něco takového v životě neviděli.“

S obyčejnými ruskými vojáky chodil Josef Bannert do hospody na pivo a vodil je tam příkopy, aby na cestě nepotkali opilé ruské důstojníky. Jenže Rusové odjeli, přišel 21. srpen a byli zase zpátky. „Toho jednadvacátého jsem neměl službu. Byl jsem na rotě. Byla tma, když nás vzbudil strašný hukot letadel. A protože ti Rusové to tam z toho cvičení všechno dobře znali, přistálo letadlo s navigátory a obsadili okamžitě navigační věže. Pak už přistávala jedna andula za druhou a z nich vyjížděly tanky se světly ještě zabalenými ve voskovém papíře. Takové tanky jsme do té doby neměli šanci vidět. Byly to šedesátdvojky a my jsme měli maximálně pětapadesátky.“

Boj o rekord

Mezi Heřmanovicemi, Zlatými Horami a Rejvízem leží hora jménem Příčný vrch. Od poloviny 60. let do roku 1993 v ní horníci vytvořili okolo stovky kilometrů horizontálních chodeb, další stovky ve vertikálních komínech. Příčný vrch je prostě provrtaný skrz naskrz. Za normálních tržních podmínek by se těžba mědi ve Zlatých Horách nikdy nevyplatila, komunistický režim však neměl tvrdé devizy na její dovoz, takže se těžilo za každou cenu.

A v roce 1975 nastoupil do dolu také Josef Bannert. Práce u státního statku v Heřmanovicích ho přestala bavit, všichni mladí odtamtud utíkali a v dolech se navíc dalo vydělat mnohem více peněz.

Po vzoru Sovětského svazu musely státní podniky, jejich závody a lidé dokazovat své odhodlání k budování socialismu. Hornická práce, při které se dají změřit metry chodeb i kubíky vyrubané horniny, byla ideální pro takzvaný „boj o rekord“. A zažil to také Josef. „Na každou úkolovou práci byla norma. Například osádka, v šesti lidech, musel na hlavu a směnu vyrazit třeba půl metru chodby. Vždy na konci měsíce přišli měřiči, změřili to a sečetli. A podle toho jsme byli placení. Rekord se konal tak, že se vrtalo na delší vrtné tyče a snažili jsme se udělat podstatně víc, než stanovila norma. Aby to byl rekord, muselo se udělat minimálně o třicet procent více. Bylo to vždy k nějakému komunistickému výročí. Rekordy se dělaly třeba na počest Velké říjnové socialistické revoluce nebo nějakého jiného vítězství.“

Josef Bannert byl po dědovi pracovitý člověk, se smyslem pro poctivý detail a měl práci v dole rád. Brzy se stal předákem směny a patřil k nejlepším horníkům Rudných dolů Zlaté Hory. Nátlaku na vstup do komunistické strany však vždy odolal. Slibovali mu dokonce státní vyznamenání s pěknou odměnou, kdyby vstoupil, nikdy to však neudělal. Děda mu totiž kladl na srdce, že rozhodující je řemeslo, a toho se Josef vždy držel.